Recenze

Protržená duše
psáno z představení: 22.1.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalová
»Ve 4.48,
když přichází příčetnost,
na hodinu a dvanáct minut, jsem při svém pravém vědomí.
Až odejde, zmizím i já,
rozpadlá loutka, groteskní blázen.«

"Až bude 4.48, už nikdy nepromluvím." 4.48 Psychosis je silně autobiografická a poslední dramatická báseň Sarah Kane (1971 - 1999), představitelky proudu označovaného jako cool. Tendenční označení se vžilo pro zobrazování násilí, sexu a vůbec "poetiku" šokování, jež chce postihnout hnus světa. Coolness ale také determinuje pocit z něj, propasti, které se skrývají za slovy, a nejednoznačné stavy relativní pohody uprostřed marasmu. Explicitně cool dramatika pojmenovává leccos (stavy duše, mezilidskou brutalitu, perverzi světa, generační konflikty...), ale řešení přijímá jako pouhou negaci. I Sarah Kane byla takovým dítětem negace - oběsila se na tkaničkách bot. Když jsem viděl poprvé její Crave (v produkce Činoherního studia), tápal jsem snad i pro neodpovídající interpretaci. Crave amerických Tricklock Theatre Compeny byl naopak velký zážitek s těžko popsatelnou intenzitou sdělení, strhujícím rytmem (anglických) slov a mrazivým přenesením pocitů smutku a deprese čtyř hlasů označených jako A, B, C a M. Po něčem takovém chtě nechtě musím konstatovat, že z Psychózy ve 4.48, kterou uvádí činohra ND v komorním Kolowratu, diváci moc psychičtí nebudou, jako by tam zůstalo něco "režijně" nedopovězeného (pod nánosem "psychologie"). V případě coolness dramatiky jako bychom zatím jen koukali na iluze těchto stylů, neboť přímé konfrontace je málo. Přesto se jedná o pokus sympatický a pro český divadelní život velmi potřebný, pro diváky jistě i přitažlivý.

Jak Sarah Kane hrát? Určitě ne psychologicky a s důrazem na cool elementy použitého slovníku. Její texty jsou možná nedozírně obsáhlejší. Senzitivní nárazy na otřesný svět nebo unavenost životem jsou silně expresivní a samy o sobě dost nosné, ačkoliv minimalistické. 4.48 Psychosis se drží ve zvláštní poetické konstrukci vidiny kremační pece, ta zpověď je intimně obnažená a čeká jen na své východisko - šťastnou hodinu. Ve 4.48 přichází příčetnost a zároveň je to okamžik, kdy hlas už nikdy nepromluví. Uměla plakat, ale teď už nemá slzy. Cool básnířka chrlí slova a myšlenky probdělých nocí, opakovaně sama se sebou prožívá intimitu setmělosti kritického času nad ránem. Předkládá nám, divákům, pocitový deník, dávky medikamentů, konstruuje vlastní testament. Přesto stále jde o fikci, realita se odehrává a dohrává v paralele. Dopis sebevraha? Právě že ne. Promyšleně skládaný rytmus celého testamentu hledá vlastní duši, osvobozuje ji zničením těla, snad probouzí i svět nového úsvitu. Je to ovšem rytmus šílenství.

Minimalistickému textu stačí jako základ jeden časový údaj, 4.48, ta strašlivá metafora pomezí života a nicoty. Proto se této dramatické zpovědi vzpírají pojmy jako osudovost či klinická diagnóza. Totiž za vším můžeme hledat snad i provokaci, spoluprožití čekárny smrti s tím, že nejbolestněji jsou vnímány absence lásky a zoufalá snaha po dotyku. Sugestivní časoměrnost nabízí zastavení šťastné hodiny, aby podobenství o duši a tělu mohlo nalézt ten svůj okamžik protržení duše. Ta metafora konce je však již jedno velké sebetrýznění. Prožití posledního dotyku, vidění lékařské bezmoci nad ztracených člověkem, vnitřní hlasy odpadají, civí do prázdnoty a snímají ze sebe její kříž.

Dramatická myšlenka hry 4.48 Psychosis se obnažuje i porušením ustálených forem pro dramatický text. Ten by se dal označit jako monolog s externím vědomím, přičemž nic není označeno (scénické poznámky maximálně předepisují ticho). Otevírá to vzrušující prostor pro sugestivní vícehlas (v české verzi také dobrá náplast na rytmickou dysfunkci překladu) a možnost interpretační volby. Podle modelu premiérové inscenace Royal Court Theatre London hlavní hrdinku doplňují hlasy dvou dalších postav (Jan Novotný a Taťjana Medvecká), oponentů, vnitřních hlasů, jiných souznících vědomí, s tím, že postava muže je lékař - psychiatr. Jana Janěková ml. to v nadsazené pozici jakožto alter ego Kaneové nemá vůbec jednoduché. Těžiště přece jen zůstává na ní a pro úspěšné zvládnutí role jistě je důležitá i nějaká ta životní zkušenost. Psychotické reakce jsou zahrány věrohodně a s patřičnou dávkou smutné unavené úzkosti. Nicméně tady jde i o úzkost patologickou, o bolest ze života, nejen o vážné poranění, na které stačí teenagerovský vzdor. Také razantnost Jany Janěkové místy možná neodpovídá člověku stiženému duševní poruchou, stejně jako pečlivá "divadelní" dikce. Pokud by otázka měla být, zda se dotkla se svou postavou nicoty, odpověď by zněla spíše ne, vidíme jen nešťastnou dívku v působivé stylizaci, která má v intimním prostoru Kolowratu svou sílu.

Základním problémem inscenace jsou paradoxně její slova, resp. překlad. Je možná až moc věcný na to, aby zachytil klíčový rytmus a jazykové konotace originálu. Alespoň ten největší emoční výlev měl zůstat v anglickém tvaru než jej převádět do české mnohoslabičné jadrnosti. Také režie částečně odmítá minimalismus předlohy a zpověď ilustruje (sprška léků, promítání názvů medikamentů a čísel na stěnu, metaforická iluze kremační pece, počítačová klávesnice, vysavač...), přitom vedle ostrého rockového soundu brutálně výmluvným zůstává pouze do tmy svítící časový displej. A možná kouzlem nechtěného hlavní postava ze sálu odchází skutečnými dveřmi s nápisem EXIT a sugestivně mizí.

»Poklop se otevírá
Ostré světlo
a Nic
Nic
vidíte Nic«

Hodnocení: 50 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.