Recenze

Jsou křehcí jako sen
psáno z představení: 9.11.2003, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalová
Shakespearovo drama Romeo a Julie známe především jako příběh, ve kterém zášť a nenávist zabíjí lásku. Ale tragický osud veronských milenců jako sen? Kdy se jim asi nechce moc mluvit, protože snu postačí realita iluzí. Ocitli se v říši královny Mab, v níž průzračná křehkost zahalí jejich duše, stávají se sami svým snem. Nemají tolik vášně jako cudnosti. V koncepci režiséra Vladimíra Morávka Romeo s Julií jsou nositelé archetypu snů a jediným řádem porušujícím logiku snu je maximálně veronský vladař Eskalus. Iluzivní poetika, co čaruje s dojetím i emocemi, zastavuje čas, relativizuje děj, strne v pravý čas snovým výjevem na pozadí. Spektakulární podívaná útočí krásnou formou, sugestivně pulsuje dle snových pravidel a tyhle děti velkého Alžbětince se jmény Tybalt, Benvolio, Merkucio, Romeo a Julie přibližuje ke smrti tak nějak jinak, než bývá v této klasické hře zvykem. Morávkovo pojetí nasazuje masky naivní, dychtivé a sladce spiklenecké. Nebo narcistně či rebelantsky napružené. Až nemilosrdný osud zničí také nenávist, znepřáteleným rodům Kapuletů a Monteků konečně nastane chvíle pro sejmutí masek odvěké zloby. Sice můžeme pochybovat o upřímnosti smířlivých gest, sen ovšem také může začít znovu. Epilog i prolog totiž jsou odehrány na témže pozadí hrobky Kapuletů.

Tomuto významovému oblouku je podřízeno i prohození vstupních scén. Ve Stavovském divadle se začíná 4. obrazem I. dějství, a to rovnou v duchu celé inscenace. Obrysy pronikají skrz průsvitnou oponu, zjasňují se a spolu se zesílením hlasů "zlaté veronské mládeže" vymezují vědomí snu. Slyšíme slova o snech, lásce i smrti. Vypráví se i o Mab, královně snů. Dalo by se říci, že tato inscenace se celkově soustřeďuje na mládí, vždyť ti staří jen občas vystrčí sebevzhlíživé nosy ze svých příbytků (prosté využité proscéniových lóží). Mladí suveréni řeší své spory jako děti ulice, mohou mít charisma, ale velkého hráče mezi nimi nenajdeme a jejich rebelantství mizí s příchodem smrti. I sympaťák Merkucio Tomáše Petříka dohraje svůj život. Zde však jako by byl sen na překážku, kupodivu to v danou chvíli nezpůsobí žádné velké pohnutí. Možná to bude tím, že tato důležitá postava není zahrána odpovídajícím způsobem. Snad aby více vyniklo hlavní stanovené téma, výrazové prostředky jsou striktně omezené i u Kapuleta Miroslava Donutila, který prezentuje muže rázného, zároveň ale i různého vystupování, (před chotí totiž ráznost ztrácí). Proti němu stojí věčně zdecimovaný Montek Ladislava Mrkvičky. Zato mocné stylizace těch všelijakých svárů, v abstraktní či metaforické podobě, se užívají hojně.

Síla slova se naštěstí nekrčí někde v pozadí, neboť ji umocňuje básnický překlad Josefa Topola. Nekonvenčnost celé tragedie doplní (pro mnohé jistě nepřijatelný) odtažitý projev postav. Romeo - Pavel Liška projde jeviště bázlivým obloukem až na předscénu a teprve po rozpačité pauze (srovnání dechu, ruka na srdce) spustí svůj první velký monolog slavných oxymóronů: »…Vražedná lásko, láskyplná zášti, co všecko nejsi, vzniklá z ničeho! Vtělená marnost, neskutečný rozmar, nestvůrný chaos nejkrásnějších snů, mrazivý oheň, pírko z olova, kvetoucí nemoc, křišťálový dým, vždy bdělý spánek, v němž se všecko zdá. Tak, plný lásky, lásku proklínám.« Odromantizovaná postava jako by nevěděla, co si počít, jak naložit s citem (i veršem). On i Julie Kateřiny Holánové jsou zaskočeni. Jak ďábelské však je od Morávka toto stylizované odcizení se Shakespearovi! Nedivadelnost rázem má blíže k opravdovosti a skvěle zapadá do fabule snu. V okamžiku, kdy se Holánové do projevu dostane vroucí deklamace, cítíme, že to najednou drhne. Iluze, obluzující všemi směry, tak vykouzlí daleko jímavější dojetí nad pohnutým osudem zamilované dvojice. Nikoliv neumělou vášní, ale s letmým polibkem a nesmělým dotykem věříme sílu té jejich lásky. S Morávkovou vizí postupujeme proti proudu bezmocnosti obklopeni impresivními vjemy až tam, kde končí boj na život a na smrt se sebou samými, který Romeo a Julie čestně prohrávají. Do cesty je jim připleten Tybalt, především však Paris, jehož urozený původ a majetnost z něj dělají v očích Kapuleta ideálního ženicha. Sen (a Morávek) zhmotňuje tento narcistní přízrak vnějškovou slizkostí kadeří a nevkusným kostýmem.

Sublimovat sen naopak není třeba u mnicha Lorenza, jemuž Vladimír Javorský vtisknul svůj subtilní výraz. Nejen téměř zaujaté pochopení pro lásku a pokora před vlastní malostí, ale především obsazení role mladším hercem, než bývá běžné, tuto postavu velmi přiblížilo k Romeovi a Julii a jejich světu. Režisér Morávek nevynechal ani nějakou tu komediální postavu, kterou nezapomenutelně obstarává Iva Janžurová v roli Juliiny chůvy. Pozice "vysmáté" mazané ženštiny, co ví, jak zakrýt rozpaky, je pro tuto herečku jak dělaná. Sice její postavě není mnoho co věřit, ale sympatie diváků má paní Janžurová okamžitě.

Je-li něco na inscenaci nejkrásnější, je to scénografické zpracování. Spolu s moderní a sugestivní hudbou jde přesně po replikách i vnitřních hlasech, zdůrazní dějové zvraty, pointuje obrazy, rozehrává simultánní děje a udržuje pozoruhodné napětí. Někdy však lyrický tón utínají malá zcizení (např. Romeo gestem zastaví hudbu a naznačí, že na tohle stačí sám). Zdůraznění situací fanfárou či kovovým zvukem je pro Morávkovy práce již typické. Příznačné jsou i kontrasty světla a tmy s barevnou agresí červené. Leitmotivem inscenace jsou totiž rudé růže. Láska tak odkazuje i na nebezpečí trnů. Nádherná výtvarná kompozice obrazů, co probouzí přízraky mrtvých, vrcholí v tragickém konci. Na scéně se objevuje skleněný katafalk s desítkami růží uvnitř. Ležící Julie jako by se nad nimi vznášela. Snová inverze veronské milence symbolicky posouvá výš a ve chvíli konce se k sobě tulí jak malé děti.

Má tohle i svá úskalí? Pochopitelně ano, herci musí výtvarnému a stylizovanému pojetí hry sloužit. Pavel Liška tvůrčí záměr se vší překvapivostí naplňuje na výbornou, jeho Romeo je sice "jiný", než jak tuto postavu máme zafixovánu, ale proč zas neposunout klasickou hru k modernímu výkladu, který na jevišti Stavovského divadla funguje a publikum jej přijímá. Jen ten Chorus, citující scénické poznámky, uvozující a komentující děj, se nepovedl, ba se jeví i jako do snu nezapadající. Vždyť český divák tuto hru přece dobře zná. Druhá věc jsou četná přeřeknutí K.Burianové, jako kdyby soustředění se na efektní zabodnutí růže ubíralo koncentraci. V každém případě nové nastudování inscenace Romeo a Julie, v ND v pořadí již šesté, je zajímavým večerem pro každého. Režisér Morávek je někdy totiž takový čaroděj, přestože explikace snů tentokrát nejde oklikou přes Mab, i když i ta se objeví (pokud p.t. divák bude pozorný).

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.