Recenze

Návrat jakožto čechovovský prvek (Koltès ruskou klasiku velmi ctil) anticipuje možné nastolení životní rovnováhy. Cesta k místu a účelu identity "nezařazeného" jedince, třeba i do vyprahlé pustiny přežitých hodnot, bude mít svůj význam, nalezne-li člověk schopnost být sám sebou. V Návratu do pouště si provokující Koltès neodpustil hned dvojí ironii: okamžité zapochybování, jestli nový začátek skutečně začátkem je, a pro případ dalšího zkratu se pojistí narozením symbolických černých dvojčat - "spásy světa". Dobrat se od fyzických zápasů k pouhému škádlení není jen tak. Ireálnost postav spočívá v tom, že ve skutečnosti nejsou tím, čím se prezentují. S obecnou rovinou nejistoty si autor pochopitelně pohrává až do samého paradoxního závěru. Sarkastické obviňování provinční omezenosti s obrazem lidské xenofobie je plné dramatického neklidu, šokujících ataků a zvratů. U Koltèse snad jakýkoliv vztah je boj, což způsobí řetězec konfliktních situací. Vypjaté emoce spojené s komičností vytvářejí rámec tragikomedie. Dva sourozenci, kteří se nedokáží domluvit, řeší své spory téměř drastickým způsobem. Křivdy minulosti a útočné reálné argumenty vystavují jedovatě ironické účty. Zraňují se navzájem, chystají pasti. Co na tom, že ta ironie má pravdivý základ. Tihle Matylda s Adrianem vstupují do ringu s krvežíznivostí tygrů. Pyšný Adrianův dům přece o návštěvu "zapomenuté" sestry nestojí, což navíc zkomplikuje přítomnost potomků obou soupeřů. Teorie jablek nepadajících daleko od stromu je na místě. Matyldiny děti, hypersenzitivní Fatima a zasněný Eduard, se zabydlují vedle Matěje, budoucí uzurpátorské kopie svého otce. Pasivní obětí útočících stran se stane duchem nepřítomná alkoholička Marta, Adrianova druhá žena. Smutné role bezděčných smírců zůstanou na staré Maame Queuleu a sluhovi Azizovi. Adrianovým domem se mihnou i tajemní pánové, hadovití političtí intrikáni. V ringu tedy koexistují různé postavy, hájící si svou osobnost a plné strachu, aby nevyšlo najevo, čím jsou! Pointa je zdánlivě nečekaná - společný odjezd sourozenců.

Názorová a geografická Koltèsova nespoutanost se do hry promítá nejen kousavou ironií, ale i nespočtem dalších symbolických, bizarních a fantaskních rovin. Podtextem dramatu je dokonce "nikdy nevyhlášená" francouzsko-alžírská válka z 60. let 20. století, kdy i uprostřed Francie byly likvidovány arabské oázy. Revoltující Koltès možná proto děj Návratu do pouště zaštítil i rámcem nábožensko-rituálním. Sluha Aziz pravidelně pokleká a odříkává muslimské modlitby, tím se však vyjevuje absurdita jeho nezakotvenosti ve světě. Neví, kam "uprostřed Francie" patří. Tudíž je podezřelý a po sebekritickém vzplanutí „Jsem vůl, vůl, vůl!” je téměř rituálně obětován při výbuchu v Saifiho kavárně (ad tajemní pánové). I Matylda barvou oblečení a sklouznutím k usednutí na polštář na zemi naznačuje blízký vztah k alžírské mentalitě. Při její upřímné zpovědi však znějí zvony. Z Maame Queuleu už jednoznačně cítíme příslušnost k žití v křesťanském řádu, přestože iluze o něm asi občas nahradí hysterickým smíchem nebo schová v cigaretovém kouři. Adrian se zas netají svou sympatií k buddhismu.

Komplikovaná konstrukce hry stále něčím znejišťuje. Pokud divák má pocit, že tomu chybí logika, tak má pravdu. Jenže tato synkretická a chvílemi také somnambulní forma textu je i o probouzení zvědavosti a umí udržet napětí i přes nezodpovězené otázky (pomstychtivé oholení Plantiérovy hlavy, tajemství přízraku Marie a další). Zvraty jsou pak překvapivější. Taková Matylda se vyznačuje nekompromisností a bojovou intonací, konflikty vyrábí téměř s potěšením a její manipulace s bratrem dosahuje zrůdné virtuozity. Jenže první vstup do ringu nezakrývá emoce, zejména při setkání s Maame Queuleu. Rovněž spontánní a vše negující zpověď naznačuje strach ze samoty: až doslovnou Matyldinu ztracenost uprostřed světa (podobně jako u Azize). Vášně a rozkoš z provokací jsou vlastně jen skrytou hrou zranitelné ženy s poslední nadějí a jediným možným cílem. Obrací se na diváky, vymýšlí nové teorie rození dětí, od oblázků až po vlčice - čímž se významově propojí Koltèsův fabulační konstrukt, že se Fatimě narodí černá dvojčata s výmluvnými jmény Romulus a Remus. (Kteří zas mohou odkazovat na sourozenecký boj.) Rovněž Adrian usedá na židli, aby vedl zpověď svou. Vypráví příběh o Buddhovi a opicích, de facto se sám stylizuje do postavy Buddhy (a diváky do rolí opic), až z toho nakonec zůstane odhalena záliba v chování staré agresivní opice. Teorií vnitřního ráje a okolní džungle manipuluje i se svým synem a zdá se také, že Adrian je milovníkem starých dobrých pořádků a intrikánské obeznámenosti se vším, co se děje. „U mých nohou je střed světa,” říká svému synovi. Jenže ty nohy jsou ploché a umožňují pohodlný pohyb jen v ponožkách, tedy bez bot. Adrian je stejným nešťastníkem jako jeho sestra. Motiv smíření je naznačen skoro až dojemně: Adrian usedá do křesla, v němž si celou dobu lebedila Matylda, ta si zas přináší židli, ze které Adrian vedl svoji zpověď. Ke společnému rychlému odchodu dalo impuls i narození černých dvojčat. Matyldě, Adrianovi a Maame Queuleu by totiž jinak nezbylo nic jiného než hysterický smích, nebo slzy.

Romulus a Remus jsou "dárkem" Fatimě od velkého černého parašutisty. Nejsou však jediným odkazem k mýtům. Mýtický rámec hry je inspirován například i z bájí o králi Midasovi, Ikarovi, či z legendy o Siddhartovi. Jinou záhadou hry je nejednoznačné časové ohraničení. Matylda přijela do bratrova domu na pár dní, zároveň od zjevení a zmizení bizarního černého posla uplyne potřebných devět měsíců, aby Fatima porodila. Ta dívka prochází napříč hrou jako médium, s vytřeštěnými oči a třesoucím se hlasem. Jako jediná vidí ty dávné viny - přízrak Adrianovy první ženy Marie (pravděpodobně udušena polštářem). Je puzena ke všemu tajemnému, balancuje nad propastí hysterie. Paradoxně ani nové a nové vrstvy oblečení ji neuchránily před početím, resp. pak skrývají těhotenství. Zato Matěj by se nejraději jen svlékal, hnán sexuální nedočkavostí, ale je jasné, že tohle neohrabané velké dítě pozná leda tak rozčarovaní („Svět je špatně zařízen”). Eduard je především pozorovatelem světa. S bratrancem manipuluje po vzoru své matky a také on touží po úniku do vysněných harmonií. Nenápadně sbírá poznatky z knih, aby mohl uletět jako pták, svobodně se odpoutat od zemské tíže. Tato postava je bezpochyby přímou reflexí Koltèsova vzdoru a životního pocitu. Tedy v závěru hry Eduard se svléká, rozbíhá se a s výkřikem skáče kamsi do prostoru. Symbolické osvobození; a chtělo by se dodat, že se jedná o typický "marquezovský" moment.

Návrat do pouště je surreálnou křižovatkou, kde se setkává exotika s provinčností. Společným jmenovatelem všeho dění jako by byl stesk a klaunství Maame Queuleu. Hra je, jak se říká, dokonalým hereckým koncertem Emílie Vášáryové a Petra Nárožného v titulních rolích sourozenců. Snad možná chyběla jen pořádná polštářová bitva, ten sbližující návrat do dětství, který by Matyldinu hru více posunul ke komediálním rozehrávkám pro Činoherní klub více než typických. Česko-slovenské inscenaci bohužel s přibývajícím časem chybí ten osvobozující smích, skrz který i komplikovaná autorova myšlenka stává se srozumitelnou. Slovenský režisér vytvořil sice silné herecké studie (mimo hlavní představitele jmenujme Fatimu Lady Jelínkové, Maame Queuleu Báry Hrzánové či Azize Pavla Kikinčuka), avšak přijal i taková triviální řešení, jako neinvenční "duchařské" svícení ve scénách zjevení. Lada Jelínková by přeludové extáze své postavy zvládla zahrát i bez něho. Stačilo setmít.

Hodnocení: 80 %