Recenze

Carrièrova hra Terasa prezentuje téma z nespecifikovatelné současnosti. Nejistá je i totožnost hrdinů a nic nedojde naplnění. Lidé se setkávají, reálné atributy jejich žití jsou poskládány z nejobyčejnějších banalit. Po všech jako by zůstal jen pocitový vjem - to typické. Terasa zachycuje pár situací na časovém vzorku metafyzické přítomnosti, v níž dochází ke střetnutí osudů několika postav. Naturalismus hry zkrátka není nikam a nijak zakotven. V neurčitém světě extravagantní jedinci prostě jen přežívají, neboť smyslem je tu marnost a umění nenaslouchat. Samozřejmě se vedou banální řeči o počasí, i vaječná omeleta z toho zůstane viset ve vzduchu (divné je, že se tomu nikdo nediví). Východiskem možná budiž skok z terasy, jenže ono se i tak zas tak mnoho nestane.

Nejen tedy, že se absolutně nic neděje a nic nefunguje, ale ona je negována i smrt, když skočíte z terasy, či vás někdo z ní shodí, nebo pád způsobí náhlý poryv větru. Jak říká slepý Generál, postava ze hry, jestliže spadnete z terasy a nic se vám nestane, je v tom něco velmi urážlivého, ba ponižujícího. Smrt zřejmě neexistuje, pak se nutně musíme ptát po smyslu života, který v tomto případě není a nemůže být. Dalo by se paralelně poukázat na ten samý efekt, je-li všude banalita, otupující člověčí směřování. Zdá se to být nesnesitelné a tak banální, přesto na to koukáme s pobavením. Tím hlavním stejně nakonec je ten byt s terasou, který promílá lidské osudy. V tom asi bude smysl hry.

Madeleine právě opouští Etienna, hodlá odjet s novým milencem. Do té doby, než se tak stane (tedy pokud se tak stane), bytem, který je nabízen k pronájmu, projde několik osob s tajemstvím. Společným se jeví fakt, že existenciální podhoubí hry poslouží k přehlídce ztroskotanců, každý po něčem (někom) touží, případně někoho může fascinovat terasa. V bytě se objevuje pan Astruc (Bohumil Klepl). Je to životní outsider, který asi před něčím prchá. Kromě toho, že neustále telefonuje (na cizí účet), žvaní. Jeho potřeby jsou omezeny na vyřízení telefonů, najedení, vyspání, aby mohl pokračovat v běhu. Maurice (Karel Dobrý) přijde a hned se naivně zamiluje. Protivný frajírek s kšticí a la sixties je zmítán city. Platí to doslova - pohybové kreace z něj dělají rozevlátého panáka. Rozsah pohybů osciluje mezi realitou romantického poblouznění a obludnou karikaturou. Generálova žena v černém a s rázným vystupováním (Jorga Kotrbová) je podle všeho zvyklá rozhodovat i přes desítky ztracených životních iluzí. Senilní a slepý Generál, který to i v "zadních liniích" dotáhl na vysokou šarži (Leoš Suchařípa nebo Jiří Ornest) má zjevně smysl pro dialektické rozbory otázek kolem záhadné terasy. Na Ženě z agentury (Natálie Drabiščáková) je absurdní to, že by ráda opustila nějakého muže (po vzoru Madeleine), ale nemá koho. Za mohutným drdolem, brýlemi a asexuálním nepadnoucím žlutým kostýmkem tušíme předstírání profesní zdatnosti a životní bezradnost. Maurice, nebo pan Astruc, když už nic jiného, by se jí i líbili, ale nikdo si jí nevšímá, mají přece své starosti. Mimo to, který muž touží po pečovatelské hysterii, že? Madeleine výborné Marie Málkové ve hře vystupuje jako dokonalé femme fatale (nejen pro Etienna, ale i Mauriceho). Je krásná (jako by vypadla z módního žurnálu) a energická (od vědomí vlastní elegance až po sebeironii). Obojí je ovšem svázáno v napjatém očekávání (což postavě paradoxně dává i roztomilost). Ale iluze vlastní emancipovanosti ji spíše nakonec a někdy zničí. Etienne (Igor Chmela) je ze situace odchodu přítelkyně za jiným možná vykolejený, je sice samý tázavý pohled, nicméně situaci řeší důstojně a volí vhodná slova - aneb zas tu něco nehraje!

Řeč plyne, naráží na nezájem. Protože je řečí zmechanizovanou, banální a pouze s obsahem vlastního já. Lidé mluví a řeč ztrácí smysl - jak poznamenává pan Astruc. Jenže nikdo ho stejně neposlouchá. Luxusní pokoj s černým zrcadlem (!) předvádí hry o jablka s falešnými konci a téma samoty i tam, kde je najednou více lidí. S nadsázkou vyjádřeno hra má dobrý základ pro absurdní komedii, ale tajemství ji odkazuje kamsi k čechovovské variaci. Vždyť také po sbližování a touhách postavy mizí, aby zůstali Etienne a Maurice osamoceni s paštikou jako čechovovská tečka.

Režisér Jiří Pokorný vytvořil postavy zdánlivě umělé. Zpochybňuje se tím jejich charakteristika a naopak posiluje tajemství hry. Proti tomu naddimenzovaná gesta a všelijaké přepjaté stylizování postav zdůrazní obsah myšlenek (nádherně ostentativní Madeleine). Vynalézavé pohybové hry Pokorný na jevišti i zdvojuje a neodpustí si ani drobné inscenační fórky, například s větrnou akcí a právě s jablky jakožto leitmotivu této nedlouhé inscenace.

Hodnocení: 70 %