Recenze

Spíše mystérium chroptění
psáno z představení: 29.1.2003, autor recenze: Michal Novák
»Proč jsem se narodil, když musím umřít?«

Téma stáří a smrti je jedno ze základních témat Ionescovy tvorby. Existenciální zmatek modeluje charaktery i konflikty. Král Bérenger I. podstupuje rituální zápas se smrtí. Končí majestát a přetvářka, realitou je smrt, která si žádá obnažení. Už za pár okamžiků... V absurdní kompozici tušíme Ionescův odmítavý postoj k existenciální kategorizaci, jako by vystavoval existenciální testament s razítkem symbolické satiry. Jeho postavy jsou absurdní loutky ve světě obtěžkaného hrozbou, kde úzkosti zbývá nadsadit notu výsměšnosti, a tak se žvaní až do posledních záchvěvů života, potažmo světa. Zničující zápas se smrtí má totiž neméně tragický symbolický podtext. Drama o "králi, co umírá" připomíná biblickou apokalyptickou vizi, k tomu je emocionalita děje umocněna setrváváním v jakési hrůzné dimenzi. Samozřejmě s takovými atributy jako odlidštění či zmechanizování dějů a slov, jimiž se neguje vše: prapodstata přírodních zákonů i řád společenského systému. Je hlavním hybatelem smrt, nebo společenské zlo? Existenciálně hyperbolizovaný děj sice představuje zaživa mrtvého krále, nikoliv smrt duše. Tím tedy dochází k posunu k antropomorfní karikatuře člověka, co možná kdysi ovládl kosmologické jevy a učinil je poslušnými establishmentem moci. Fakt smrti ovšem znamená, že "to přestalo" fungovat. Vymezují se tragické prvky z toho plynoucí: úzkost, deziluze a skepse. Ionesco navíc principem negace běžných dramatických postupů staví patetické banality proti uhlazenosti zásadních momentů, čímž do značné míry převrací významy situačních kontextů. Je to absurdní, a pro herce ošidné.

Sdělení o existenciálním utrpení poslední hodiny života musí být v absurdní hře komplementem k jejímu rytmu. Ten v zásadě má dvě podoby, kruhový (Beckett), či jako v tomto případě kontinuální. Umírající Bérenger I. se nejdříve dovolává sám sebe, své síly a lidské důstojnosti. Proces pokračuje popíráním smrti a samotným zápasem, jenž překlene ztráty iluzí hrozbami a postupně dojde až k prosebným záchvatům bezvýchodnosti. Možná v tom je jedna z absurdit: sebezáchovný pud králi sejme bolest a probudí v něm touhu nerezignovat - král a jeho duše neslábne. Předurčení královny Markéty a Lékaře je však dané a neměnné.

Vnitřní Bérengerův svět se rozkládá na dva protichůdné činitele. Jako by se nejednalo o pevně vymezené síly dobra a zla, ale transponovaný konflikt altruistických nadějí královny Marie a těch persón, co pevně třímají otěže společenského (zlo)řádu. Vřelost a cit mladé královny jsou odstaveny. V dimenzi bezčasí, kde "hrom burácí, ale není ho slyšet, protože oněměl", nitky loutkového mystéria ovládá královna Markéta s Lékařem (též Astrolog a Kat). Jsou to postavy maximálně zdémonizované, zykarinovské podstaty a skřetovské nebezpečnosti.

Ionescův Král umírá je jistě krásná a zajímavá hra. Zřejmě však zůstalo jen u oslnění, neboť v Řeznické pod režijním vedením Viktora Polesného adekvátní jevištní výklad nalezen nebyl, včetně způsobu interpretace titulní postavy Jiřím Bartoškou. Unavené charisma "velkého hráče" vytvořilo Bérengera bez napětí, nezpřítomňuje existenciální pocit, je to jen taková dobře odvedená řemeslná práce. I to však má háček. Existenciální mystérium v Řeznické nehrají i proto, že se spíše jedná o mystérium chroptění hlasu silného kuřáka. Momentální indispozice? Ale kdež, Bartoškův Salieri v Divadle pod Palmovkou je ze stejného těsta (jenže tam s tím aspoň působivě pracuje). Jinak tento král rozkošně padá, vstává a padá, jen nebýt docela solidního rozporu - tyto scény herci nehrají jako "tragické loutky" (Ionescova "negace události") a jako by měly blíž ke komickým pimprlátkům, která již dávno nejsou k smíchu. Inscenace se nedá označit za stylově jednotnou. Mystika, nejednoznačná loutková stylizace, patos i grotesknost se střídají bez logického uchopení Ionescova absurdního náhledu. Nedůslednost plodí odstrašující naivitu a skromné podmínky Divadla v Řeznické ji bohužel podpoří. Nebo to naopak měla být ze strany tvůrců pouze taková přiznaná hra bez ambicí? Nejvíce čitelně tak vychází záměr vystoupením herecké osobnosti naplnit kasu (cena vstupenek je samozřejmě podstatně vyšší, než bývá v Řeznické běžné). Jiným nedodělkem je skoro trapný program, kde najdeme jen jednu samolibou stať o smrti (od pana režiséra). O autorovi příznačně ani řádka. Nicméně závěrečná scéna Bérengerova odchodu ze světa byla ze strany Vilmy Cibulkové (Markéta) provedena úchvatně!

Hodnocení: 40 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.