Recenze

Vrcholnou tragédií Othello zahájila činohra Národního divadla velký shakespearovský cyklus. Systematický návrat k nadčasovým hodnotám dramat W. Shakespeara bude zřejmě, soudě dle první inscenace celého cyklu, dramaturgicky a inscenačně přizpůsoben kontextu současných společenských vztahů a zvyklostí. Zdali touto radikální transformací bude vyzdvižena nadčasovost Shakespearových děl, teprve uvidíme. Přestože to není málo, tímto způsobem může Shakespeare být přiblížen moderní době, pro kterou může být klasický Shakespeare v původním čistém tvaru nestravitelný. Po výborné inscenaci Cymbelín, která v sobě úžasně skloubila možnosti moderního divadla s - v mnohém půvabnou - archaičností klasického pojetí, byla tentokrát ze dvou možných alternativ zvolena ta jednodušší. Ne, nejde o chybu, jako spíš o znatelné ochuzení o jeden z rozměrů Shakespearovy hry. Vždyť reflexe nadčasovosti, která přece umí spolu s básnickou metaforou překlenout věky budoucí i minulé, by měla v sobě obsahovat (i přes jistou dávku naivity) symbolický přesah. Chybí-li tato kauzalita, těžko pak Othellův smutný příběh přenést do aktualizujícího rámce a dovést jej ke katarzi. Naštěstí se dramaturgie nesnižuje, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát, ke zjednodušování, nýbrž do hry šikovně implantuje důvěrně známé atributy dnešní doby, jako jsou xenofobie, emancipace a egocentrismus. Ve Stavovském divadle se tedy nehraje »příběh černého Maura, jenž se oženil s křehkou patricijkou« a ani zdaleka nejde jen »o drama žárlivosti, které zapříčinila sprostá Jagova intrika«. Pokus o mnohovrstevnatost renesančního dramatu, ač v sobě nese jistou dávku novátorství, rezonuje víc než aktuálně, ba se dočkáme i jisté katarze. Sice ne lásky, ale Othellova návratu k víře a spravedlnosti.

Děj Othella je přenesen snad do začátku 20. století do doby snad balkánských válek, shakespearovské postavy ztvárňují důstojníci, jejichž vztahy jsou dány vojenským postavením. Samosebou i překlad Martina Hilského nahrává modernímu pojetí. Podstatná část děje se odehrává v jakémsi důstojnickém kasinu s biliárem, nad nímž se v dusné atmosféře monotónně otáčí ventilátor. Jindy scéna znázorňuje palubu lodi a dalším pootočením scény se zas do popředí dostává strohé Desdemonino lože. Scénografie předvádí hrubé a tmavé prostředí, v němž nikdo nemůže obstát.

Autenticita Borise Rösnera v titulní roli je velkým divadelním zážitkem. Rösner mistrně vytváří napětí ve všech situacích, jeho Othello je dokonalým vojákem a elegantním mužem s energickým vystupováním, který možná až příliš všem ukazuje své štěstí. Negrovsky sebejistý a snad i přidrzlý úsměv, kdy cení své bíle zuby, jej provází při scéně s běsnícím Brabantiem. Vůči svým podřízeným je spravedlivě přísný a ze všech jeho promluv a gest vyzařuje neuvěřitelná sebestřednost. I když uvozuje své věty zásadně slůvkem "JÁ", nenechává nikoho na pochybách, že je vroucně milujícím a čestným vojákem, pro něhož kariéra není na prvním místě. Od chvíle, kdy mu Jago zarazí do hlavy rezavý hřeb žárlivosti, se však počíná bezmocně zmítat v bludném kruhu pochyb a Othellův sebezničující boj plný agresivních výpadů začíná. Z jeho vždy jistých promluv je najednou změť neartikulovaných zvuků a rozpad Othellovy osobnosti je dovršen nekoordinovaností pohybů a - snad - epileptickým záchvatem. Při pronášení přísahy odhazuje kříž a jako kdyby se navracel k prakořenům svého divošství, silnými údery bubnuje do velkého železného barelu. Po těchto prožitých záchvatech vstupuje za naprostého ticha smutný a bezmocný do Desdemoniny ložnice, aby přerval život nevinné růži. Až po prozření a vysvětlení skutečného stavu věcí se Othello vrací k výchozímu postoji a vlastní dýkou umírá. Ne jako divoch, ale jako křesťan a spravedlivý velitel, jenž seznal, kterak strašlivě pochybil.

Fantasticky Borisem Rösnerem zahraný emocionální oblouk hlavní postavy zvedá diváky ze sedadel. K tomuto přesnému a po všech stránkách profesionálnímu výkonu není co dodat. Rösner nehraje Othella, Rösner na jevišti je Othello. Stejně tak dokonalým Jagem je Oldřich Kaiser. Jako Othellův protihráč sází spíše na momentální improvizaci než na důkladně promýšlené plány. Ostatně jako paranoik, jímž navíc cloumá nenávist, by byl těžko ve své malosti schopen spřádat předem různé strategie. Jago je ovládán pouhými komplexy a žárlivostí vůči úspěšnému černému nadřízenému i konkurentu v postavení Cassiovi, tváří se jako by nic a jen zkouší, "co to udělá". V případě náznaku sebemenšího úspěchu se osměluje ke stále drzejší taktice. Z banální motivace však vyvstává daleko větší Jagova "společenská" nebezpečnost, což je jistě v souladu s dramaturgickým záměrem. Oldřich Kaiser pod poloúsměvy a gesty skrývá mrazivou zlost, ke které navíc do všech stran vysílá naprostou jistotu, že se přece nikde nenajde hlupák, jenž by ještě věřil v lásku a cit. Jestli se dá - jistě s trochou nadsázky - o někom prohlásit, že je to typický "shakespearovský herec", tak je to Kaiser (vzpomeňme též na jeho pozoruhodný výkon v roli Giacoma v Cymbelínovi).

Z dalších postav jistě zaujme Ladislav Frej, vykreslující na poměrně malém prostoru tragédii otce, jenž přišel o dceru. Brabantiův vztek vůči Maurovi je expresivně vypjatý a nenávistný - problematika xenofobie rezonuje v tento moment asi nejsilněji. U postavy Desdemony (Zuzana Stivínová) dramaturgie poněkud narazila, neboť nevyznívá příliš logicky sloučit dohromady oddanost svému pánovi s emancipovaností mladé ženy. Desdemonina neurčitost tak brání její představitelce v přesvědčivějšímu výkonu. Ani scéna "škrcení" není pojatá zrovna nejšťastněji, vždyť Desdemonino divoké rozhazování rukama vzbuzuje v hledišti dušený smích.

Othello ve Stavovském divadle je výrazně hereckou inscenací, veškeré ostatní inscenační složky jsou potlačeny, resp. podřízeny hereckému vyjádření obsahu tragédie. Díky vynikajícím výkonům zejména Rösnera a Kaisera se to daří na jedničku, leč přece jen divák může nabýt dojmu, že inscenaci něco chybí. Kupodivu ani ve chvílích nejvyššího napětí nezazní nijaký hudební podkres, jenž by scéně dal větší působivost či emotivnost, případně zdůraznil zlomové momenty. Tuto absenci si divák uvědomí především při vypjaté scéně, kdy se ve dveřích Desdemoniny ložnice objeví černá Othellova silueta s odhodláním k hroznému činu. Inscenační mnohovrstevnatost se na rozdíl od té dramaturgické nekoná. Jen jestli tento nový druh dramaturgické násilné aktualizace a zda houkání lodní sirény v Shakespearovi není tak trochu nepravda, na scéně Národního divadla zejména.

Hodnocení: 70 %