Recenze

Evita bez svatozáře
psáno z představení: 28.3.2009, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Jef Kratochvil
foto: Jef Kratochvilfoto: Jef Kratochvilfoto: Jef Kratochvilfoto: Jef Kratochvil
Městské divadlo Brno pokračuje ve své sezoně snů. Alespoň pro příznivce velkých opusů žánru zvaného muzikál. Po filozoficky laděném Peklu a rodinné inscenaci Sněhurka a sedm trpaslíků (v obou případech jde o původní české muzikálové novinky) programové schéma Hudební scény MdB obohatily dva legendární světové muzikály – Bídníci a Evita. Přitom Evita byla uznávaným německým režisérem s československými kořeny Pavlem Fieberem nastudována v raketovém tempu.

Slavná rocková opera libretisty Tima Rice a skladatele Andrew Lloyd Webbera neměla zrovna dobré předpoklady pro úspěch. Ze textu trčí nebásnivé výrazy jako „odbory, volby, viceprezident“, námětem pro libreto muzikálu se stal skutečný osud kontroverzní osobnosti novodobé argentinské historie a vůbec děj se točí kolem politiky. Za dramaturgicky nosný ale můžeme považovat již fakt, že jde o politiku zručně vyrábějící v očích veřejnosti iluzi ideálu a zneužívající akcí vábících masy.

Inscenace Pavla Fiebera si všímá vlády „imidž“ především. Jsou to zejména okázalá gesta a úsměvy do objektivů fotoaparátů, které Fieber dovádí k obrazům plným cynismu. Vrcholu dosahují při scéně návštěvy Evity u nemocných dětí. Evita nebyla svatá, i když se podobně jako její dramatický oponent Che (či rovnou alter ego) neubráníme přiznání, že také silně podléháme obrovskému osobnostnímu kouzlu této křehké, přesto akční ženy, která od provinčního naivismu dospěje až bok diktátora Peróna a málem vlastnímu zbožštění v očích uhranutého davu. Připočítáme-li k tomu demagogii, bezostyšnou manipulaci a osobní prospěchářství, ukazuje tolik charismatická Eva Perónová na znepokojivou skutečnost: čas oponou sice trhnul, ale tyto politické axiomy se zdají být věčné. Akcentování Eviny rozporuplnosti pro mě osobně v inscenaci vrcholí vtipným obrazem, kdy „Santa Evita“ uprostřed tanečního šílenství spočine sedací částí těla v gestu pýchy na maketě švýcarské banky.

Evita však primárně není o politice. Po Bídnících bušících do otázek elementární morálky jedince předkládá Městské divadlo Brno další příznačný diskurz, tentokrát o nakládání s morálkou v závislosti na společenském postavení. Tedy opět na jevišti MdB rezonuje téma blízké dnešku, a není přitom tolik podstatné, že se tak děje skrz libreto a čarokrásnou hudbu ve svém žánru vrcholné a divácky velmi atraktivní produkce.

V mantinelech inscenačního záměru, přesto problematicky, vyznívají okamžiky před smrtí Evity. Jsou jakoby prosty jakékoli emoce stavu duše. Režijní koncepce ukazuje pouhou rezignaci, dokonce namísto lítosti, že Evita kvůli rakovině již nestihne prožít všechny své ideály. Snad by i „muzikál o politice“ spolu s eskapádou propracovaných gest snesl více emocí, což platí nejen pro Evitu, ale i ostatní klíčové postavy. Zvolená rovina sugestivní chladnosti „posledního rozhlasového projevu“ ale i tak tvoří dostatečně silný kontrast proti strhující cestě Evy Perón za slávou a mocí.

Kdyby téma muzikálu mělo zůstat pouze u vzestupu a smutném konci první dámy Argentiny přelomu 40. a 50. let minulého století, mnoho divadelní látky bychom v tom nenašli a celek by se rozmělnil do příběhu jak z červené knihovny. Libretista Tim Rice proto postavil proti Evitě imaginární postavu jménem Che (jehož některé světové produkce tohoto muzikálu transponovaly na levičáckého revolucionáře Che Guevaru). Tento ironik ukazující na komedii, jíž žijí mocní, je v brněnské inscenaci téměř apolitický, jde o člověka z davu a o to účinněji přispívá k dramaticky strhující konfrontaci mezi ním a Evou Perónovou. Režisér Fieber bravurně pracuje i s vnitřním pnutím samotného Che, oscilujícím mezi nenávistí a obdivem vůči Evitě. Dále můžeme vypozorovat, jak tento Che oplácí stejnou cynickou mincí: div že Evu neponouká k rozdávání umělých úsměvů a dav k patřičnému bujaří - aby se tím vším královsky bavil. Nevědomky se tak stává strůjcem případné Evitiny apoteózy.

Pavel Fieber je zároveň autorem scénografického řešení inscenace. Prostor jeviště rozděluje na dvě části, více méně prázdný prostor pro prezentaci děje a jakousi tribunu. Zatímco s tímto členěním, tj. oddělením aktérů a pozorovatelů (lid), se pracuje poměrně málo, diváky spíše zaujme hravé a vtipné řešení proměn scénických prvků, vyžaduje-li si děj či situace rychlou proměnu. A že kalup libreta rychlé střihy předpokládá!

Po hudební stránce patří muzikál Evita mezi ty nejdynamičtější a jehož sound-design se opírá o elektrickou kytaru a místy až zběsilý rytmus, tedy kompozici kombinující několikeré hudební styly. Jenže „uhlazené“ aranže hudby brněnského provedení se původnímu označení „rocková opera“ poněkud vzpírají. Je to dáno smluvním vztahem se zastupující zahraniční agenturou, která žádá o respektování aranží dle posledního londýnského nastudování Evity (Adelphi Theatre, 2006). Nezbývá než si povzdechnout, že brněnské inscenaci, zejména s přihlédnutím k dispozicím a formě souboru, by rockový zvuk slušel. Na druhou stranu „jiný zvuk“ posiluje autentizující zakotvení v latinsko-americkým rytmech. Ty jsou pak skvělým východiskem ke strhující choreografii, která nedává divákům (a pochopitelně účinkujícím) vydechnout a která doslova elektrizuje celkovou atmosféru.

Znalci jistě postřehnou i další jinakost – jiný překlad textů. Pokud máte naposlouchané texty Jiřího Bryana z uvedení Evity v pražské Spirále (1998), nový překlad Michaela Prostějovského vám logicky bude znít nezvykle, je řekněme náročnější na vnímání, méně přímočarý, avšak zdůrazňující nejednoznačnost a rozporuplnost tématu.

Bylo jen otázkou času, kdy se mimořádně disponovaný soubor (také díky manažerské práci Stanislava Moši) potká s tak interpretačně náročnými muzikály, jako jsou Bídníci, anebo právě Evita. Obtížnost partu titulní postavy málem jak u opery, recitativy minimálně nezvyklého charakteru a bleskové změny intonace představují nelehký úkol. Radka Coufalová je ovšem poklad českého muzikálového divadla. Roli Evity zvládá se suverénností sobě vlastní a ani v těch zákeřných výškách partu neforzíruje a její projev zůstává plně srozumitelným. Spojuje náročnou choreografii se zpěvem, až žasnete, kde na to ta subtilní herečka „bere dech“, vždyť některá čísla následují i ve velmi těsném sledu. Spolu s Dušanem Vitázkem v roli Che vytvořila parádní dramatickou dvojici. Jejich duet „Valčík pro Evitu a Che“ je vrcholem představení, ne-li hudebního divadla vůbec. Vitázkův Che je ustavičný Evin stín, komentuje, brblá, paroduje, posmívá se, nezapomenutelný je moment, kdy s úšklebkem „vystoupí“ zpoza zrcadla jako Evitin odraz, ale přicházejí momenty, kdy i on užasne a zapomene na ironické komické ilustrace, které se mohou zdát být přehnané, na druhou stranu jsou divácky vděčné.

Juan Perón Igora Ondříčka není tlačen do stylizace diktátora, spíše přichází ostřílený a odpovědností již znavený politik. Charisma postavy však bezpečně podtrhne podmanivá interpretace písní. Velmi dobrý výkon podává také Jiří Mach v roli „zpěváka tanga“ Augustina Magaldiho, postavy, která Evu přivedla do „velkého světa“. Vynikající pěvecký výstup předvedla i Mária Lalková v malé roli Perónovy milenky. K dalším jistotám představení patří company muzikálu, ať už v tanečních či sborových hudebních číslech.

Evita Městského divadla Brno po všech stránkách dostojí nárokům syntetického žánru, kterým muzikál je. Příběh není jen převyprávěný a zabalený do hudební formy, ale plnokrevně zahraný a suverénně interpretovaný. Výklad Evity Pavla Fiebera, včetně poměrně minimalistického pojetí, je do jisté míry originální a pro mnohé, kteří snad viděli film s Madonnou nebo pamatují pražskou inscenaci, bude jistě překvapivý. Vlastně i brzdí přehnaná očekávání. Zkuste se na brněnskou Evitu dívat jinak: na téma rezonující v příběhu, na rytmus, který příběh žene vstříc chladné prázdnotě, na hudbu, která kongeniálně určuje děj. A nebo také, jak Fieber dává vyniknout skvělým interpretům a úsporným řešením scény také kreativnímu light-designu. Perfektní nazvučení umocní zážitek...

hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.