Recenze

Zápletka Nestroyovy frašky Opice a ženich se drží prostého schématu - hloupost jako zrcadlo rádoby společenských konvencí s metaforou opičáka, jakožto i největšího efektu na jevišti. Ženich Mondkalb, melancholický nekňuba, se snaží získat přízeň Berty, rozverné dcerušky zámeckého pána Flachkopfa, tím, že splní její přání obstarání opice. Ku zvýšení úspěchu a též vzhledem k nemajetnosti se Mondkalb převlékne v opici sám. Ve své opičí podobě však zůstane vlastní hloupostí uvězněn, neboť Bertin milec, černý vévoda Vilém, využije své démonické pověsti a bojácného Mondkalba zastraší bezvýznamnými slovy, zato významným zakoulením uhrančivých očí. Drastická záměna "opičáka - mučedníka" se skutečným, hravě bezprostředním lidoopem, jenž utekl z cirku, na sebe nenechá dlouho čekat.

Existuje hrůznější situace? Opice a ženich zároveň! Proměna člověka ve zvíře jako by měla filozoficko-ironický podtext. Ono opičáctví není výrazem zezvířečtění, jako spíše strachu z manipulace a odcizení člověka od pokřivených stereotypů, které nemají daleko ke kýči. K tomuto implikačnímu závěru Nestroyova fraška může, ale nemusí směřovat, vždyť pro postmodernistické pojetí lze bez problémů uplatnit jakýkoliv typ nadsázky. Postmodernismus jako inscenační klíč pro starou frašku se pro potřeby současného divadla málem jeví už jako nezbytným. Nadstavbové prvky se stanou buď pouhou ilustrací, nebo v lepším případě akcentují skryté významy. Pro novou inscenaci Hany Burešové platí obojí a výsledkem je poutavé představení plné veselých kousků a pro divadlo životodárné nadsázky. Co by dnešnímu světu mohl říci tvar, jak jej Nestroy kdysi napsal, inspirován opičím mužem Klischniggem a zakázkou pro vídeňský Carltheater. A tak se na jevišti Divadla v Dlouhé objevuje expresionistická stylizace, která vyostřila frašku do formátu postmoderního kýče. Proscéniu vévodí sádrový trpaslík, pečlivě zalévaný jako květinky kolem, proto také roste, až nakonec obživne. Bertin zvěřinec reprezentuje králíček Azurit (klícka vpravo) a jeho plyšoví kamarádi. Zadní část jeviště pro změnu předvádí typickou alpskou krajinku s pasoucí se fialovou krávou Milkou. (Je-li třeba, může posloužit jako střelecký terč.) Naivistický obrázek Tyrolska se vší vážností dotváří klapání dřeváčků, expresionistická trhlost pokračuje kašírovanými jódlovačkami i vykradeným Beethovenem a končí scénou, kdy skutečný opičák Mamok všechny bez výjimky zavře do zahradního altánu a zcela opravdově tu lidskou smečku se shora pomočí. Myšlenková podstata Nestroyova dílka se uzavírá.

Výrazná stylizace postav je tentokrát loutková. Parodie na kýč je skvěle tímto pojetím rozehrána k absurdnosti, loutkový pohyb podporuje i líčení a kostýmy herců. Ženich Mondkalb (Miroslav Táborský) svým nahrbením, licousy a celkovou fyziognomií již předem připomíná unavenou opici. Se smutkem, údělem své hlouposti, nese pak i svou, již zcela chlupatou opičí podobu. Absurdní tragičnost této postavy je oproti reji ostatních postaviček tak zvýrazněná, až se vskutku začneme o milého Mondkalba bát. Platí to zejména pro výstupy, kdy je pronásledován ředitelem cirku, nebo v situacích, kdy jej nafrněná Berta s radostným pištěním švihá bičíkem, aby její opičáček byl více veselý. Drastičnost jako by vrcholila následujícím zlidštěním - navlékáním do čepečku a zástěrky. Oč je Mondkalb smutnější, o to je pravý opičák Mamok v podání Bilbo Reidingera nebo Martina Packa hravější a samosebou drzejší. Nutno podotknout, že masky jsou málem jak z Planety opic!

Loutkový pohyb se nejvíce odráží v postavách sluhy Hechta (Jan Vondráček) a služky Jenovefy (Klára Sedláčková). Famózní kreace Honzy Vondráčka dokonce tak strhnou pozornost, až to opičáky, pravého i nepravého, upozadí. Přihlouplý úsměv, světlá čupřina s neuvěřitelnou patkou a neustále kmitající obočí...to vše je Vondráčkem ladně neseno v neustálém rytmu. Stojí-li, alespoň se pohupuje. Jinak celou inscenaci protančí, zvláště kolem ženských sukní, jak kýčovitá loutka, pěje tyrolské a jiné písně, případně k popukání komentuje svou vlastní omezenost a zbabělost. Pravda ale, že mu nelze upřít nadhled i v situacích prekérních, kdy mu hrozí, že bude dotlačen k oltáři copatou Jenovefou. Její poskakování ve velkých dřevácích a mrkání kukadlama je pojato ve stejných intencích jako u Hechta. K tomu Klára Sedláčková přidává teatrální odstup dokonalé naivky. Retro přehrávání pohybu a pisklavý hlas je charakteristický i pro Bertu Magdaleny Zimové, až nejde si nevzpomenout na kýčovité filmy 30. let. Diváci se jen těší, kdy někdo z této trojice vtančí na scénu poškádlit nějakou sukni a radit svému pánovi Mondkalbovi (Hecht), zalít trpaslíka (Jenovefa), nebo nakrmit plyšový zvěřinec (Berta). Vlas i vous zastřižený jak trávník je vlastní postavě lihovinami zmoženého zahradníka Buxbauma v podání Miroslava Hanuše, který je též cirkusovým ředitelem Tigerschwanzem. Z dalších herců svéráznost a kýčovitost výrazně podporuje Martin Matejka svými postavičkami zámeckého sluhy, s nímž řádně cloumá parkinson, a sluhy tentokrát soudního, který je naprosto odpornou figurou pro slizký obrýlený vzhled a šílené zbarvení hlasu.

Velmi pestrý kaleidoskop výstupů v režii Hany Burešové si do jisté míry uchovává to nosné vzepětí mezi tragičností a komickými situacemi. Tato podoba frašky dává možnost rozpoznat i záblesky satiry, ale pravděpodobně jen pozornému divákovi. Většina si z této inscenace Divadla v Dlouhé odnese spíše dojmy z tragikomických situací a vpádů Vondráčka coby Hechta na jeviště. Balancování na hraně tragikomedie a frašky v postmoderně nadsazeném tónu přináší propracovanou vtipnou zábavu o příčinách a důsledcích jedné záměny, nikoliv však východisko - typický rys frašky. Ale ruku na srdce...záleží na tom? V postmoderním jednoduchém světě zejména.

Hodnocení: 80 %