Recenze

Šlápnete vedle a už se vezete...
psáno z představení: 24.1.2004, Michal Novák
foto: Martin Špelda
foto: foto: foto:
Režisér Jan Borna se dal do služby starým českým loutkářům a v Divadle v Dlouhé sestavil faustovskou kompozici, které se nikdo nemusí bát, neboť jak sami tvůrci divákům vzkazují: "Nebojte se Fausta, byl před Goethem, bude i po něm". Nicméně Divadlo v Dlouhé je tentokrát plné již ne vodního živlu, ale přihlížejících čertů, což symbolizuje jistou samozřejmost výskytu těchto oblud v našem světě. Jelikož se s postavou Fausta dostáváme do zhruba 18. století, je zřejmé, že texty dávných loutkářů využívají především marloweovských motivů, ale zároveň je to i návrat do časů, kdy hra o Faustovi byla lidovou zábavou, dnes bychom řekli komedií. Bylo jistě dobrodružstvím objevovat staré texty a hledat výstižné kousky do faustovské mozaiky. Ale jak sám režisér uvedl, vybrat a vše složit lehké nebylo. Nakonec i v plné jevištní kráse se téma Faust ukázalo jako překvapivě blízké dnešnímu světu, nebezpečí svodů poznal Faust, známe jej i my, přičemž svody mohou vypadat nevinně, asi jako Goldflam (jak trefně poznamenal Borna na tiskové konferenci).

Goldflamův Mefistofl přichází na scénu jako dobrosrdečný chlupáč (je to takové milé a zároveň nebezpečné zvířátko) a uchvacuje duši Faustovu lísavě a ponoukavě, tak říkajíc strategicky. Vážně, je to potvora, představte si, chlupatou tlapou užírá Faustovi bábovku a v závěru ho doslova čertovsky podrazí. Před tím ve svém patolízalství zajde tak daleko, že Faustovi na jeho přání obstará velký dřevěný kříž, až musí Mefistofla před pohromou zachránit zas a znovu prohnanost, v tomto případě odvede Faustovu pozornost k čertovskému přeludu krásné děvy. Učenec Faust Jana Vondráčka (dokonalé ztělesnění narcismu) se na ohnutých zádech pekla vyšvihnul k vrcholu, asi jako když sláva, moc a bohatství opájí i lecjakého Fausta současnosti. Ten divadelní z Dlouhé možná pochopí pekelnou zrádnost (pozdě, ale přece!), sem tam vedle svého hřímání zapochybuje, jenže zahánět anděla puškou není cestou k pokoře a hledání odpuštění. Milé děti, dobře to nedopadne, víceméně jako v životě. Někdy vážně stačí šlápnout vedle a už se vezete. Jako Faust.

Vedle této klíčové aktualizační paralely svodů a obvyklých konců vytvořil Jan Borna imaginaci již ryze pohádkovou, démonickou i veselou. Důsledná loutková stylizace udržuje nad postavičkami neviditelné špagáty (nad naivistickou nebeskou figurkou viditelné), ostatně texty loutky předpokládají. O tom, že se tato jistá transpozice na "živé" herce zdařila, svědčí i fakt, že to, co diváci v Divadle v Dlouhé mohou vidět, by zpětně náramně fungovalo i v miniatuře loutkového divadla. Jako variantu marloweovského kašpárka česká loutkářská tradice a režisér využívá komického (a poněkud bizarního) elementu zvaného Pimprle, který se stal příležitostí pro co jiného než živelné kreace Martina Matejky. Eskapáda kašparovského humoru často začíná a končí tam, kde kostým je nápadně zvětšený. Na scéně se objevují i venkované Škrhola s Vomáčkou (Tomáš Turek a Vlastimil Zavřel), rozehrávající malou českou školu zbabělosti a vypočítavosti. Typická figura Faustova pomocníka Wágnera má tentokrát zřetelně nakročeno k pekelnému principu a naopak netypické je, že tento Faust ještě má tatínka a maminku.

Fatálnost a existenciální podtext Faustova osudu není v Dlouhé završen katarzí, prostě konec, z Faustovy suverenity nezbylo vůbec nic. Ale to už se faustovské fragmenty tříští a tříští na různé epizodky čím dál víc, ještě že tahle skládačka je přiznaná. Pozoruhodná je také její scénografická stránka. Sugestivně působí neodmyslitelná součást faustiád - magický kruh, nebo na zadním prospektu se vynořující píšťaly pekelných varhan, na nichž pekelná kapela hudebně dotváří rámec inscenace. Na diváky čeká také jedno nádherné i zajímavé scénografické překvapení, které se neprozrazuje ani v recenzích. Jak to jen..., zřejmě čertovské síly.

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.