Recenze

Neurčité rovnice
psáno z představení: 23.4.2002, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
»Jak já mám rád váš pozemský realismus!
Všechno je tu krásně vymezené, geometrie, vzorečky, zatímco u nás tápeme v neurčitých rovnicích.«

Otcovražda je ten nejtěžší možný hřích, ale podle čeho měřit hrůznost zločinů? Je usvědčení z viny závěrečnou fází čertovské hry, nebo jen komplementem k lhostejnosti chladných srdcí? Ďábel si nad zmučenou ruskou duší píská. A Bůh? Ten je svědkem exemplárního rouhání. Starý Karamazov vidí, že v tomto světě nejsou vykoupeny slzy trýzněného dítěte (ani on sám!), a něco takového mu za uctívání Nejvyšší harmonie nestojí. V negaci svobody a křesťanského řádu je obsáhnuta Dostojevského psychogenní filozofie, která Boha usvědčuje a zahrnuje výčitkami, avšak v jakémsi schizmatu jeho postavy Boží řád neostouzejí, neboť ten přece s nezdárnými syny počítá a především jim otevírá bránu víry. V Bratrech Karamazových tak absolutní ateismus se obloukem blíží "z potřeby odpuštění" k absolutní víře, totiž potenciálnímu fanatismu. Dostojevského svět sice rozděluje své sympatie na obě strany, jen to věčné balancování mezi vírou a nevírou jsou pro člověka se svědomím hotová muka.

Bratři Karamazovi mají blízko k simplifikovanému obrazu světa a jeho postavy vykazují určité životní směry. V Dejvickém divadle režisér Lukáš Hlavica neustálé konfrontace vyostřil do typizujících karikatur jejich aktérů. Ti jsou umístěni do jednoduché světničky s dominující ikonou madony. A situace je taková, že se čerti dobře baví. Začíná se a také končí Lízinou sadomasochistickou zpovědí, která naznačuje, že vše bude jen přiznaná hra na ponory do šílených duší. Repliky jako by byly zmechanizované, ve smyslu tolikrát vyřčené. (Totéž platí i o přátelském vztahu k vodce u většiny postav.) Karamazov - otec je uvězněn v nevykupitelné prostopášnosti, pochybách a exaltovanosti. Svádí přímý pokušitelský boj. Přestože Ivan Trojan na roli starého Karamazova se nehodí ani trochu, jeho herecký nadhled dobře zapadá do koncepce celé inscenace a dialog se syny o otázce existence Boha je vskutku bravurní. Jen při přepjatých scénách kouzlo Trojanova projevu utrpělo ne zcela zvládnutým křikem, ale po převtělení do pozice čerta po smrti své postavy byla opět cítit metafyzická naléhavost Dostojevského slov. Boj synů Karamazových je daný podstatou jejich duší. Míťa symbolizuje zranitelnou vášeň a ze všech nejvíce podléhá zkouškám osudu. David Novotný je v první části dost hřmotný na to, aby ten kontrast mezi afektovaností a ustrašeností působil nechtěně okatě. Zkrátka "doslovně" narežírovaná figura, pro níž by bylo snad lepší dělat si své a do ničeho se neplést. Mladý Aljoša v trefném podání Martina Myšičky je vstřícný a chápavý, jen kdyby z toho nečouhala naivita obludných rozměrů. Problém je, že v obětavosti má téměř "zalíbení" a hra na spasitele mu začne přerůstat přes hlavu. Důsledkem něčeho takového je praktická bezradnost, vrcholící momentem, kdy na otce zvrací a odpouští mu skoro zároveň. Zatímco Aljoša ztělesňuje karikaturu dobra, Ivan Karamazov (Igor Chmela) je ateistickým, tudíž racionálním skeptikem, jehož pronásleduje mučivá nejistota z možných provinění. Co naplat, okolí vždy veškerá slova a činy zneguje, zesměšní, označí za diletantismus - a čert ví, jak každého dostat do pasti. Míťa je podezřelý z otcovraždy, vytřeštěné oči a třas přibližují Ivana k zešílení a však i v Aljošovi je něco karamazovského. Vymanit se z karamazovského - běsovského - svazku a jít s touhou po vlastní cestě se nepodaří ani jednomu. Zbývá sluha Smerďakov (Radek Holub), slizký obtloustlý had, jehož bezvýznamnost trvá do doby, než se stane vrahem.

Režisér spolu s herci prezentuje Bratry Karamazovi jako poměrně živelný tvar. Základem je Schormova dramatizace, která než by ukazovala ontologii těch několika duší, potažmo Dostojevského vidění světa, střihovou metodou vše zpochybňuje a otázky viny ponechává v pozadí mezi neurčitými rovnicemi vztahů. Občas je tedy nutné si něco domyslet (především vztahy Karamazových k ženám, či rovnou soupeření o Grušenku mezi starým Karamazovem a bouřliváckým Míťou). Na časoprostorové souvislosti se také mnoho nehledí, střihy využívají retrospektivu, situace se mění. Metoda je to zajímavá do té míry, než zjistíme, že v těch neurčitých rovnicích se ztratila gradace i napětí. Vždyť jde mimo jiné o vraždu a pátrání po vrahovi.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.