Recenze

Budoucnost? Prádelní šňůra!
psáno z představení: 19.1.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalová
Jedním ze současných autorů, kteří nejvíce poukazují na krizi hodnot, je německý dramatik Marius von Mayenburg. Jeho jméno poměrně rychle proniklo do podvědomí i našeho publika vynikajícím textem Tvář v ohni (hru uvedlo HaDivadlo a Divadlo Nablízko v režii Jiřího Pokorného, resp. Martina Tichého). Jiří Pokorný připravil i Mayenburgovy Parazity, a to s Činoherním studiem. Pozoruhodného mladého autora se rozhodla představit svým divákům konečně i dramaturgie Národního divadla. Pro komorní prostor Kolowratu byl odvážně zvolen neprověřený, zatím poslední Mayenburgův počin Eldorádo, který byl v Praze uveden bezprostředně po světové premiéře v berlínské Schaubühne.

Jak napovídá název hry, Mayenburgova symbolika tentokrát míří k místu nekonečného štěstí a blahobytu, tedy jakýchsi falešných iluzí. Každá z šestice postav v čele s top managerem Antonem má před sebou nějakou tu vidinu zaslíbeného „Eldoráda“. Prahnou po nějakém tom svém štěstí – ať je to spokojená rodina, kariéra, splnění profesního cíle či umělecké ambice. Ale často jde jen o orgiastický pocit získávání převahy nad druhými. Systematické vršení kamínků na cestě ke spokojenosti Mayenburgova psychohra převrací na budování vědomé schizofrenie, z níž v lepším případě vede cesta do blázince. Stane se vlastně jen taková banalita: Anton (David Prachař) zfalšuje podpis svého šéfa, aby udržel nákladný dům (svůj ráj), a tím nezklamal manželku Teklu (Hana Igonda Ševčíková). Ta si svého muže značně idealizuje a použitím typicky ženské „metodiky dosažení cílů“ Antona nevědomě ničí nakladeným očekáváním. Anton, prototyp manažera budoucnosti, ne-li současnosti, přestává stačit nárokům. Drtící existenciální situaci dokoná cynický teror ze strany šéfa Aschenbrennera (František Němec), který sleduje své cíle i po vlastní sebevraždě, k níž těžko hledáme důvod. Antonovi nezbývá nic jiného než uchylování se k malým lžím a zaječímu kličkování. Dalšími účastníky osudové hry jsou Teklina matka Greta (Jana Preissová), její mladší submisivní milenec Oskar (David Matásek) a dívka Manuela, která u Tekly studuje hru na klavír (Magdaléna Borová).

Klipovitá stavba textu hry zdařile dešifruje vnitřní pnutí hrdinů. Vidíme, že chtějí příliš mnoho a nejlépe s navyšujícím bonusem (vedle domu rybník s rybami...). Mayenburg přímo ukazuje na symptomy generační krize třicátníků, kteří kvůli iluzím nezvládají unést břímě odpovědnosti za svět, směřující do záhuby a v němž se dosud identifikovali s jistotou a suverenitou. Realistická současná hra? V tom je právě s Mayenburgem potíž...

Přebujelý jazyk, tolik vzdálený běžné mluvě, vytváří spíše abstraktní pandán života. Děj je navíc orámován apokalypsou jakéhosi válečného konfliktu. Informace o něm zprostředkovává především Aschenbrenner. Objevují se i nepřímé informace o řádění teroristů, ale autor tuto rovinu hry záhy opouští a soustřeďuje se na partnerské a jiné konflikty mezi postavami. Jen vzdáleně tušíme útok developerských společností, které na troskách zcela zničeného světa chtějí vystavět nový (...ráj). Nad hlavami létají vojenské vrtulníky, ale do osudů postav se to přímo nepromítne. Mayenburgovu Eldorádu chybí nějaký propojovací prvek „smrti obchodního cestujícího“ a apokalyptického podkresu dění, který zůstal u vnějškovitého efektu. Nedokázal jej najít ani režisér inscenace Jan-Willem van den Bosch, jemuž se navíc nepodařilo vytvořit herecky kompaktní tvar (snad kvůli omezenému času zkoušek nebo jazykové bariéře). Každý tedy hraje dle svých navyklých způsobů a u Jany Preissové, Davida Matáska a Magdalény Borové lze mít výhrady k věrohodnosti jejich postav. Přesto Eldorádo v Divadle Kolowrat svým zpracováním do jednoduché inscenační formy a ve spojení se scénografickým minimalismem (skvělá práce Liz Cooke) ukazuje cestu, jak diváky seznamovat s moderní dramatikou, která cíleně upozorňuje na zhoubnou metamorfózu lidských měřítek a hodnot kolem nás.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.