Recenze

Stalo se na Goldoniho náměstí
psáno z představení: 28.4.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
»Lži? Jen duchaplné výmysly, plody mé nezkrotné obraznosti.«

To jsme to s tou globalizací světa dopracovali, když své přání zlikvidovat turisty zvěčnil anonymní sprejer už i na zdi Brighellovy kavárny. Zas jeden štvanec reality show, podobně jako se jím v Divadle v Dlouhé stal Goldoniho lhář Lelio. Nebo jen neustál věčné šmírování pochodujících zvědavců v turistické destinaci zvané Benátky? S podobným zcizením jsme se mohli setkat již v Gazdině robě Slováckého divadla v režii J.A.Pitínského. Fotoaparát dvojice turistů tam na začátku hry dychtil po zachycení starodávných zvyků. V Dlouhé režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem tuto brutálně přesnou aktualizaci nikterak neomezují a nechávají houfem turistů obtěžovat děj klasické Goldoniho komedie neustále.

Lhář Lelio tedy přijíždí do Benátek současných, v čase tradičního karnevalu s rejem masek. „Maska“ zde pochopitelně nabývá dvojího významu. Lhaní a přetvářka patří mezi archetypy dějové zápletky, která si vděčně pohrává s kumulací potíží hlavního hrdiny, ale tvůrci inscenace zásadně upravili text, oprostili ho od zbytečného dobového manýrismu, zpřítomnili jej a vyslali postavy komedie dell´arte do moderního světa.

Goldoni se většinou inscenuje jako úlitba pro komediální odlehčení repertoáru (a také s pokusy o italský temperament). Ve Lhářovi z Dlouhé nejde ani tak o humor, ale právě o zajímavé aktualizační propojení, které nakonec bezpečně podtrhne trefnost (pro někoho stěží představitelného) dramaturgického řešení. Jak to tak bývá, nastavené zrcadlo stále odráží ty samé charaktery a Lelio je stejně směšný, ať na gondole připluje do jakékoliv doby.

Divadelní imaginace si parádně hraje na realitu ve smyslu využívání aktualizačních proměnných, které nenásilně v inscenaci dominují, avšak zároveň nezpochybňují klasickou veličinu konstrukce tématu. Spojení karnevalových Benátek Goldoniho času i jejich „globalizované“ současnosti je základním inscenačním principem. Zatímco u Moliérova Létavého lékaře režisérka Burešová vše důsledně vystavěla na archetypu komedie dell´arte, u Goldoniho, který již přece jen opouští typizované postavy a spíše zachycuje běžný život a lidi své doby, je prostor pro originální výklad o něco větší. Proč tedy nepropojit poezii karnevalu s agresivní přítomností reality tzv. moderního světa. Ale i to Hana Burešová v náznacích vrací kamsi do (špatného) snu. Nezapomíná se přitom ani na půvabné archaičnosti – např. komunikace se děje skrz listiny, což jen podtrhuje fakt, že celé je to přiznaná hra.

Excentrické Goldoniho postavy se staly atrakcí pro turisty (různých národností) s foťáky. Ovšem pozor, ti si fotí i diváky! Gondoliéři jsou zřejmě tvrdí podnikatelé v cestovním ruchu a z Brighellova restauračního podniku duní techno. Přítomnost masek zas atmosféru mění v apoteózu snu (nejčastěji tajemné maskované postavy připlouvají na gondole), ale iluze často bývá přetržena ve zlomku vteřiny – „masce“ zazvoní mobil, přepravky jsou odloženy už ani ne do gondoly, ale motorového člunu, na jeviště vtrhne turistická výprava… Jistě se nabízely mnohé laciné karikatury (i Lelio to přece myslí vždy upřímně!), ale Divadlo v Dlouhé se vydalo vlastní cestou. Všemu dění totiž jinak ponechalo výsostnou divadelní okázalost a stylizaci. Je-li inscenace Lháře v něčem dokonalá, tak je to opět (podobně jako v reality play Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou) v detailech. Odpozorované situace ze studijní cesty souboru DvD na místo činu našly výborného uplatnění, bez nich by to možná ani nebylo ono.

Vstup Lelia na Goldoniho náměstí je patřičně impozantní. Za svitu kýčovité luny a zpěvu písně „Santa Lucia“ gondola přiváží našeho hrdinu v dlouhém plášti a s maskou skrývající jeho tvář. Počáteční expozice vítá Dona Juana, muže teatrálních gest, vždyť na balkoně benátského domu se objevily dvě krásné dámy, Rosaura a Beatrice, dcery váženého doktora Balanzoniho. Ukazuje jim různé tváře, jen tu pravou ne. Srší vtipem a opájí se vlastní přetvářkou tak, až začne své schizofrenní situaci snad i věřit. První malá zadrhnutí na sebe nenechají dlouho čekat. Lelio v meziaktech svých eskapád lapá po improvizační náhodě, těká prostorem, aby si jej našlo políbení od múzy, nebo již poněkud zoufale popotáhne z cigarety zbytky energie. Lelio v podání Jana Vondráčka není lhář v pravém smyslu, ale tvůrčí fantasta, taková malá sopka s prášilovským komplexem. Nádherně se do svých lží zamotává, a tím způsobuje potíže hlavně sobě samému. Jednou z vrcholných scén večera je Leliovo delirium při líčení, co se mu údajně stalo v obchodním domě. Extázi sledujeme se zatajeným dechem, abychom vzápětí propukli v smích.

Operetní stylizace Leliovi nikdy dlouho nevydrží a hodně rychle ji střídá „vondráčkovský“ falzet, který má tak blízko k raněnému zvířeti. Leliova teskná písňová volání jsou však půvabně shazována leitmotivem o „srkání frappé“. Donjuanská a jiná přetvářka se zcela rozsype při setkání Lelia s otcem Pantalonem. Jiří Wohanka tentokrát není směšným staříkem z Létavého lékaře, ale předvedl skvělou „Itálii“, prostě a jednoduše, žádná imitace temperamentu. Ping-pongové dialogy Lelia a Pantalona, ustavičně ověřujícího synovu pravdomluvnost, jsou ozdobou inscenace. A Pantalonova hbitá hůlka všemu udílí rytmus…

Pokud Lelio zamotá osud i jiným než sám sobě, jsou to především benátští milenci Florindo s Rosaurou a Ottavio s Beatricí. Sice obtížně hledáme vysvětlení, který to magnetismus pojí tyto dvojice, ale budiž. Snad až na romantické třeštidlo Beatrici Kláry Sedláčkové jde o zjevné „protiúkoly“, které poněkud ubírají hercům na přesvědčivosti. Subtilnímu Čeňku Koliášovi jen obtížně věříme mafiánský knírek a vystupování cholerického poťouchlého drsňáka. Do dominantní Rosaury Marie Horáčkové je zas beznadějně zamilován Florido Martina Matejky, u jehož postavy se nutně musíme ptát, není-li to až příliš nesmělá hromádka neštěstí. Zato u Martina Velikého (Brighella) se zaručeně nespleteme: (už zase) hraje hostinského!

Nejvíce se tak typům komedie dell´arte přibližují Leliův sluha Arlecchino Pavla Tesaře a neskutečně ječivá služka Colombina Michaely Doležalové. Harlekýnská tradice v Pavlu Tesařovi dostala znamenitý originální výklad. Poskakujícímu človíčkovi okamžitě přechází do těla jakýkoliv rytmus, zejména rozkošně s ním cloumá techno, které v sobě vynáší z Brighellova podniku, kde pro svého pána zjišťoval delikátní informace. Kromě toho, kdo jiný než Pavel Tesař umí ze sebe vychrlit sérii hitů italské popmusic, aby Arlecchino oslnil milovanou Colombinu! Za zmínku stojí i to, jak skvěle ve hře napodobuje a v roli paroduje svého pána, de facto Jana Vondráčka. Nejedná se přitom o jakési prvoplánové lazzi. Koncept inscenace s klíčovým posunem do rámce současného benátského karnevalu totiž umožní nejen to, ale i Arlecchinovu bleskovou akci vybírání do klobouku od radostně vyjevených turistů, kteří tuto reality show průběžně sledují jako komerční hit místního turistického průmyslu.

S Leliem to dobře nedopadne. Lží utíká před realitou i sebou samým. Chudák ani netuší, že je celý čas sledován Maskovanou dámou aneb Cleonicí, která pozoruje svou oběť, aby mu na konci dala co proto. Její maska přináší omamující sen a zároveň si nebere servítky při pojídání pizzy na místě, které sice evokuje historii, ale jinak se vším turistickým nevkusem. Komedie o jednom velkém lháři vrcholí strhujícím rytmickým tancem všech postav a navrací se do snu. Možná nám však inscenace Divadla v Dlouhé říká, že bychom se spíše měli probudit. Lelio je jeden z nás a asi ne náhodou právě on na konci hry odhodí masku a začlení se do houfu turistů následujících deštník. Tady to skončilo a zůstal nám svět podstatně komplikovanější než pár zamotaných lží.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.