Recenze

Cvak!
psáno z představení: 13.3.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Ivo Dankovič
foto: Ivo Dankovičfoto: Ivo Dankovičfoto: Ivo Dankovičfoto: Ivo Dankovič
Má to lehkost, vtip a dokonce i sexappeal divadelního experimentu. Na jevišti se tančí, skáče, křepčí. Originální pohybové divadlo Veselé skoky je partička mladých herců se smyslem pro pohyb i legraci. Choreografie a režie se ujala trojice choreograf Martin Pacek, zakladatel tanečního divadla BUFO a vedoucí kabinetu pohybu na DAMU, choreografka Jana Vašáková a její manžel Miroslav Hanuš, herec Divadla v Dlouhé (a příležitostný režisér). Vznikla pohybová groteska s názvem Na hlavu! (protože všem nám přeskočilo) a v Praze ji můžete vidět v Divadle v Celetné. Mnohost inspiračních zdrojů, z nichž jmenujme třeba němou grotesku, Mr. Beana, lidový tanec, step, balet, pantomimu…, a široký rozsah použité hudby spolehlivě iniciuje řetězec různých nápadů, tu asociačních, tu zcela nesvázaných s celkem. Ona je to především hra na taneční divadlo. Hopsavá a pohybově invenční produkce Veselých skoků přitom nevyznívá jako recesistické divadlo mladých herců, ale aspiruje svou koncepcí na typ pohybového fyzického divadla, kterému jde také o příběh, tedy i možný styl.

Každé postavě je přiřazen nějaký ten pohybový, či zvukový, zkrátka výrazový leitmotiv, jímž se prezentuje nejen při vstupu na scénu, ale i v určitých zlomových momentech děje. Charaktery postav jsou načrtnuty v ostrých konturách, na scéně se objevují např. podnikatel s erotomaniakálními sklony, znavená nymfomanka, fetišistický student, technoman, trempík, hysterická fotografka aneb dívka, co se směje, nebo pláče, ale střed nemůže trefit. Obdobné charakteristiky jsou východiskem pro výraz každé z osmi součástek galerie ztroskotanců, kteří se setkávají, seznamují a začínají rozvíjet společný jevištní život.

Řádění Veselých skoků, ačkoli je zcela vymknuté ze žánrových a jiných škatulek, sympatickým způsobem integruje to základní, tedy stále přítomnou jevištní komunikaci mezi herci a s hledištěm do tance, pantomimy a jiných, ale také do přiznané hry a parodie, přece jen o profesionální tanečníky se nejedná. Pozoruhodná je především bezprostřednost mladých účinkujících, kteří vědí, že hrají potrhlou záležitost. Těm na jevišti asi vážně přeskočilo a tuto potrhlou náladu spolehlivě přenášejí na publikum, které se baví i zaujatě sleduje choreografický příval nových a nových kreací. Největší úspěch u diváků má zcela jistě stupňující se fackovaná na hudbu Montiho čardáše.

Veselé skoky jdou s lehkostí za "velkým" gagem i půvabnými jednotlivostmi napříč žánry. Je možné, aby se udržela synkretická vazba jednotlivých čísel? Dalo by se říci, že struktura inscenace je přehledná do té doby, než se v ní ztratíte (a naopak). Efekt ztracených nití paradoxně způsobuje skákání ze stylu na styl. Výsledkem může být, že si nebudete pamatovat jednotlivosti, jako spíš jeden bláznivý celek. Na druhou stranu nevyrovnanost čísel nespočívá ve skocích ze stylu na styl, ale v nedotažené a tematicky rozvolněné dějové osnově libreta. Veselé skoky možná proto nedoskáčí k jasnému závěru, který by měl vygradovat a zúročit předvedené. Jen je otázka, jestli by na něco takového ještě zbyly fyzické dispozice. Jednoznačně však tato originální hra Veselých skoků stojí za vidění, choreografická práce Martina Packa a Jany Vašákové totiž umí rozdat radost, jen tak - "nekomerčně", chcete-li.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.