Recenze

Rodinka z času minulého
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 12.2.1999, Michal Novák
Éra hostujících režisérů v Ypsilonce pokračuje. Dlouhodobý projekt, jenž není daleko od experimentu, má představit různá uchopení ypsilonské poetiky a snad i umožnit hercům poznat práci s jinými režisérskými osobnostmi. Vznikla tak jakási "trilogie", v mnohém jistě zajímavá, leč její část poslední je přinejmenším sporná. Oproti výborným režiím Milana Lasici (Hlava medúzy) a Arnošta Goldflama (Srdce) slovenský režisér Juraj Nvota rozluštit tajemství poetiky Ypsilonu s hrou Svatá rodina nedokázal.

Obnažené trubky v nedůstojném suterénním bytu bez oken tak nějak existují samy pro sebe, možná právě jako v něm existuje postava Matky bojující s osamělostí. Ale jen zavilý sentimentalista by projevil soucit, ostatní brzy prohlédnou její vypočítavost. Navíc tahle Matka je prostě nesnesitelná. Ječivé povykování a vzteklé šermování holí znamená pro příchozí vždy maximální nebezpečí. Koho by tohle nevychýlilo z psychické rovnováhy! Útok může přijít zcela nečekaně, neboť belhání, pokud se to Matce hodí, se rázem mění v mrštné a překvapivě rychlé pohyby.

Především však jde o směšnou přetvářku této Matky před světem (který reprezentují tři sousedky), jak ji mají dětičky rády. Všechno je pochopitelně jinak, a tak se chudera ženská absurdně snaží upoutat pozornost svých dětí kriminálním činem. Jenže se Synem - elegantním pragmatikem, Synáčkem - ironickým cynikem, Bráškou - nemotorným slabochem a věčně utrápenou hysterickou Dcerou nepohne vůbec nic. Rekviem zpívající pohřební průvod, jenž se zjevuje v intermezzech, jako by předznamenával to, že v závěru Synáček cynicky, tedy po svém, navrhne, aby Matku prostě zabili. Vyústění této hořké komedie je stejně tak šokující, jako vlastně očekávané.

Velmi jednoduchými tahy jsou vykresleny i postavy sousedek a poněvadž je hrají muži, strhávají na sebe veškerou pozornost. Lábusova sousedka Katy, krátící si dlouhé chvíle s mladíčky, je podána typickou stylizací a la Božena Tlučhořová. Roman Mrázik jakožto pečovatelka Sásová se nezmohl na více než na okatou komiku muže hrajícího ženu, trapně využívaje své vycpanosti v předních a zadních partiích. Nejvydařenější je postava sousedky Maryšky, kterou o podpatky zvětšený Jiří Schmitzer na jeviště přivádí jako zakřiknutou smutnou starou slečnu, aby se v rychlém střihu mohla proměnit v mysteriózní ženštinu, která se zmítá v děsivém rytmu (to už je ale Schmitzer za sebe).

Z podařených dětiček je nepozoruhodnější postavou Bráška, jehož Martin Dejdar hraje jako usedlého tatíka s bříškem, tedy jako úplný protiklad jeho obvyklému typu rolí. Zato Jana Synková v titulní roli Matky je naprosto stejná všude a ve všem, zkrátka mile stereotypní. V živelném pojetí je znát inspirace všemi stárnoucími matkami světa, aniž by tomu chyběl ten bezprostřední "ypsilonský" komediální odstup. Synková vlastně hraje, byť po svém, jen to vypozorované, skvěle přebírá ukřivděnost či egoistické uvažování, ale ven už jde jen ta nesnesitelnost a faleš, případně idealizované blábolení o zemřelém manželovi.

Inscenace Svatá rodina je v podstatě velmi realistická aneb "jako ze života". Všelékem na neduhy mezilidských vztahů se ale těžko stane. Zdá se být poněkud naivní snažit se o zobrazení »problémů soudobé lidské společnosti« jen na neschopnosti komunikace těch nejbližších a zejména na modelu rodiny z polozapomenutého dramatického dílka z času reálného socialismu. Ačkoliv vše "z dob minulých" bylo důsledně eliminováno, jakýsi divadelně nezáživný socialistický civilismus zůstal, a proto podvědomě tušíme, že to je ta ubohá máma, co po celý život dřela v továrně a teď si jí dětičky ani nevšimnou. Svatou rodinu jakákoliv aktualizace k dnešní době neposune, neboť její styl nadčasový zkrátka není. Juraj Nvota ještě k tomu, aby těch úletů nebylo málo, občas neopodstatněně zabloudí do Örkényho Kočičí hry motivem Myšky, lehce transplantovaným na sousedku Sásovou, což divák textů maďarských dramatiků neznalý vůbec nemusí pochopit!

Skoro se až nechce věřit tomu, že chválou opěvovaná dramaturgie Studia Ypsilon dostala pěknou ťafku. Návštěva představení Svatá rodina tuto skutečnost bezpečně potvrdí, ba dokonce leckoho překvapí, jak Ypsilonka tentokrát od své poetiky dezertovala. Určitost situací společně s jednostranným náhledem a jednoduchým sledem výstupů nemohou divákům předložit barvité tragikomické variace problému, který by snad připomínal cosi, co zatraceně dobře známe. Ypsilonka ve Svaté rodině nehodnotí a zploštělost režijního výkladu exkurs do našich svědomí nenastartuje. Na jevišti se hraje a diváci se dívají...na Ypsilonku poněkud málo.

Hodnocení: 50 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.