Recenze

V zahradě Getsemanské
psáno z představení: 22.11.1998, autor recenze: Michal Novák
Divadlo našich prapředků, pašijové hry, pro svůj liturgický obsah bylo obřadem, který by měl - slovy Opovědníka - sloužit ke spasení. Ovšem lidová forma pašijí především přibližovala evangelijní události prostým věřícím. Nestaly se však dogmatem, význam pašijových her odvisí na proměnách společenské situace. Každá doba na tomto archetypálním modelu hledá svou aktualizaci, což nadčasovost novozákonního příběhu umožňuje. Pašije se tak v průběhu staletí mohly stát výrazem vzdoru, rozličnými alegoriemi, pokusem něco "reformovat" či sehrávaly důležitou roli v posilování národního sebevědomí a pospolitosti.

V Národním divadle nic z toho neplatí, inscenace Pašijí zkrátka neprovokuje. Absence jakékoliv aktualizace způsobila, že zůstaly jen barevným kaleidoskopem. Lehce naivistická kompozice navíc postrádá jednotnou inscenační formu. Snahu o psychologický podtext s náležitým patosem okamžitě shodí lidovost další scény. Obdobný rozpor je patrný i v kostýmech. Vedle těch důsledně historizujících jsou k vidění kostýmy nejen naivistické, ale i vyloženě nevkusné (Eva, čertovská company...).

Pašijové hry byly vždy pojímány jako divadlo na divadle. Přijmeme-li logiku nejednotnosti tohoto představení, výsledek i v tomto případě musí být rozporuplný. Na slavnostní procesí v čele s Opovědníkem, postavou jakéhosi komentátora a režiséra průvodu, diváctvo rychle zapomene, ba ani netuší, koho Alois Švehlík vlastně hraje a proč tak do děje zasahuje. Oblíbené propojení divadla na divadle je jednostranně přebito zřetelně patrnou odpoutaností od lidové hry, v ND nám tedy v plné parádě předvádí Jesus Christ Superstar, ovšem s nutným prologem o prvním hříchu Adama a Evy. Žádný folklór, ale lyrika, všeobjímající harmonie a monumentální atmosféra podporovaná krásnou oratorní hudbou Vladimíra Franze.

Ježíše v podání velmi dobrého Viléma Udatného můžeme vnímat pro jeho ušlechtilost a procítěnost mluvy jako zosobněnou dokonalost. Vyřkne-li výborný Radovan Lukavský coby Pilát Pontský slova jako »Ejhle, člověk!« či »Nevinný jsem já krví spravedlivého tohoto...«, tak to prostě zní, ale zároveň je patrný hercův odstup od postavy. Stejně přesného hereckého vyjádření se dočkáme také od Věry Galatíkové (Maria), Hany Ševčíkové (Marie Magdalena) a Luby Skořepové (Smrt). Ostatním hercům buď nebylo dáno většího prostoru a pokud ano, vesměs zápolili se stylizovaným rýmovaným textem a navíc jako by pozapomněli, že nepředstavují biblické postavy, ale poutníky a poutnice, jenž v pašijích pouze hrají. Chybějící odstup je však maskován - jak jinak - hřmotnými slovy a velkými gesty. Zvláštní kapitolou je Václav Postránecký a jeho Čert Démon. Konečně náležitě vykutálená lidová figurka, vnášející do Pašijí komický prvek. Sotva se zjeví na scéně, veškerá pozornost je ihned upřena na něho. Nutno dodat, že Postránecký toho poněkud zneužívá. Ale není právě takto vzniklá podoba divadelní postavy tou správnou cestou k uchopení pašijových her?

Text, jenž je Národním divadlem prezentován, vychází především ze hry Železnobrodské a jejího podání základního příběhu Nového zákona. Je použito ale i fragmentů z her Vlastibořské, Bozkovské, Semilské a Vamberské. Převedení těchto materiálů objevených v posledním desetiletí badatelem V. Rónou do moderní jevištní podoby nechtěně konverguje k obecnému naivismu. Odlišný záměr tvůrců, zdá se, narazil na přecenění významu uvedení Pašijí v dnešní době. Stylová nesourodost pak jen inscenaci zavedla na cestu jinou, než jakou vytyčily ambice. Na jevišti naší první scény vznikl pozoruhodný a velmi poutavý kýč (nebo mi dramaturgický smysl inscenace unikl). I přes jednoduché traktování děje má toto Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista vskutku mimořádnou, až mýtickou působivost. Co jest ku pěknému koukání i poslouchání, tomu snad tvrdého odsudku ani nenáleží.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.