Recenze

O čí žíly brousí Solingen?
psáno z představení: 16.11.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: BAUERPOWER
foto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWER
»Vždyť to přece není Hamlet?!«

Je a není. Inscenace Solingen má s Hamletem shodné těkavé atributy typu pohyb v bludném kruhu nebo variování momentů, za nimiž tušíme od Shakespeara extrahovanou situaci. Objevují se i některé postavy z Hamleta, přesněji jejich torza v podání sešlosti nedůvěřivých herců, kteří se jimi pokoušejí být. Naopak jiného charakteru jsou jejich hry se smrtí a šílenstvím. Zatímco sebevražedné sklony Hamleta a Ofélie jsou všeobecně chápány jako cesta k vysvobození nebo důsledek zoufalství, pohled svérázného Egona Tobiáše, co rád pracuje s nůžkami, do jejich duší implantuje cosi jako touhu po změně, bytostně blízkou unavené generaci Hamletů dneška. Pracuje se přitom s faktem, že změnu je možné dosáhnout aktem sebevraždy. Egon Tobiáš si z Hamleta nebere příběh, dokonce ani dramata postav, je to jen východisko a hutný materiál k laboratornímu vytváření nových explikací. Snad by ani nevadila použitá metoda střihů (až řezů ostrou břitvou), jako bránění rozvinutí těch slov a myšlenek v jednotlivých expresivních scénách a jejich vzájemného propojení. Co zůstalo nedořečeno? Téměř vše.

V šamanském uchopení motivů může být Oféliina smrt utopením degradována na hygienický očistný úkon sebe sama, ale také i Hamleta v téže vaně. Nová zrození? Jiná absolutní zcizení třeba zkomičťují klíčovou tekutinu s jedem, kterou si Klaudius groteskně lije do ucha. Hra se může rozběhnout všelikam, neboť výchozím bodem experimentu zvaného Solingen je proces divadelního zkoušení. Specifická variace na Hamleta se zjevně inspiruje i obrazy Leonarda da Vinciho. Strukturu tématu to sice nenarušuje, ale zřetelně naznačuje, jak rozvernost se stává ještě více útržkovitou. Ledaže bychom přijali formu básně jakožto interpretační základ. Ale i tak se budeme ptát, proč aktérům této divné hry je souzeno po rozehrání situace okamžitě ustoupit do pozadí. Přerušeno, nedokončeno! Jenže zbývající zlomky jsou již tím vytrženy i z vlastní přirozenosti. Projekční plocha, výdejní okénko, zapuštěná vana, pult techniky, na který není spolehnutí, a stůl, kolem něhož herci usedají. S určitou distancí se do hry zapojuje i bezejmenný element zvaný Dobrý duch divadla, ale vypadá jako lapiduch. Z nosu mu neustále crčí červená. Tím se dostáváme k hlavní substanci večera. Břitva dobré značky Solingen má tu moc být nejen jejím možným instrumentálním původcem, ale také nástrojem pro získání šťávy z pomerančů. Voda zabarvená krví šplouchá, až stříká z vany (tento zvuk je sugestivně akusticky zesílený), pomeranče ze síťovky padají do vody s mrtvou Ofélií...

Pátrání po příčinné logice stavby solingení mozaiky je neúspěšné. Přesto v ní tušíme něco realisticky zásadního. Pomeranče? Které jsou sladké jako život, ale za jistých okolností jejich šťáva pálí v očích? Je to o postavách a jejich přístupu ke zkoušení Hamleta? Možná prezentují určité životní principy: netečné mládí (Hamlet), bouřlivé mládí (Horacio), vybité mládí (Ofélie), životní chaos (Gertruda) a nechápající stáří (Klaudius). Všudypřítomná stříkající krev, břitvy ze Solingenu a voda naznačují, že ústředním tématem hry je sebevražda a očištění. Možná se jedná o reminiscenci na Petra Lébla...

S Hamletem je potíž - nezajímá ho to. Jako by se bál slov a cítil k nim nedůvěru. Aby je ze sebe vůbec vysoukal, pomáhá si rapováním. Také usedá na malé židličky, symboly počátku života. (...Podobné prvky využil Jan Nebeský ve své režii Hamleta s vynikajícím Davidem Prachařem, Divadlo Komedie, premiéra 1994.) Bohužel herecké výkony s jednou výjimkou (Alois Švehlík – Klaudius) za moc nestojí, některým účinkujícím (Štefek – Hamlet vede) není rozumět.

U Solingenu se dají načrtnout jen některé výchozí (předpokládané) teze, více se ze zkratkovitých, neurčitých, nečitelných a dost odvážných výstupů (nahota) vyčíst nedá. Komunikativnost představení je nulová a zdá se, jako by to režiséru Nebeskému a autoru Tobiášovi bylo lhostejné. Pravděpodobně je to záměr, neboť nesrozumitelnost Solingenu i místy zlehčují, či na ni poukazují. Iracionální Solingen v Komedii je tak další inscenací, která je na vlastní nebezpečí. Je to inscenace nepochybně zábavná, asi o něčem je a na intelektuálno si vyloženě nehraje, ale k tomu je třeba dodat, že je také autorsky a režijně do sebe zahleděná, což ji ve veřejném prostoru zbavuje funkčnosti. Prázdné divadlo není důsledek nějakého „inscenačního specifika“, ale zřejmě něčeho jiného. Lze problém hodit i na připraveného diváka, když neví, kudy jít pánům Tobiášovi a Nebeskému naproti? Dřívější jejich společné práce (např. Marta nebo Krajta) cestu k divákům podle mého názoru hledaly a nacházely, aniž by byl narušen iniciační styl těchto produkcí. Svévole Solingenu ukazuje na posun, který znamená problém.
„Pro ukončení stiskněte křížek nebo zavěste,“ říká v závěru jedna z postav. Zavěšuji. Úlet, jenž se vzdaluje od základního smyslu divadla, nemá cenu udržovat při životě.

Hodnocení: 40 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.