Recenze

Z XIX. do XV. století a zpět
psáno z představení: 27.3.2001, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
V novém představení Divadla v Dlouhé je možné zúčastnit se s panem Broučkem dobrodružného výletu po Praze rakouského mocnářství, husitské, ale i magické a možná, chcete-li, výletu do hlubin podstaty českého maloměšťáctví. Do hospůdky na Vikárce přichází Arnošt Goldflam (dokonalý pan Brouček!), aby si zavdal několik doušků pěnivého moku. Ale znáte to, opilecké delirium umí stvořit kdejaké představy, v případě pana Broučka jimi je historické bloumání časy vzdálenými, však tolikrát opěvovanými jako vzor české statečnosti a morálky. Setkání typického exempláře české průměrnosti s hrdinstvím udatných husitů, to je jako když kosa narazí na kámen. Omluvné a obranné intonace s notnou dávkou vypočítavosti (výsledek maximálního myšlenkového úsilí pana Broučka) končí ovšem neslavně. Závěrečným soudem vojevůdce Žižka pranýřuje ty zbabělé a mrzké potomky národa českého.

»Povstaň, povstaň, veliké město pražské…« Husitské třeštění ve jménu Svaté Pravdy je nahlíženo ani ne tak očima postobrozenecké doby, ale ryzí současností aneb matoucí iluze se nekoná. Trefný aktualizační posun oproti předloze Svatopluka Čecha samosebou neukazuje srdnaté obránce cizáky napadené vlasti, jen směšné, velkohubé a krojované pomatence. Parodie, hravost, nic jiného si ta špatná ideologie nezaslouží. Žižka (Jan Vondráček) je vítán svými ovečkami za melodie z Krkonošských pohádek, načež přijíždí na mocně dmýchajícím parokoni, aby svedl vítěznou bitvu na vrchu Vítkově. Představení totiž stojí na hravém propojení tří časů - věku páry, XV. století a současnosti. Jiným a pro DvD tradičním základem jsou písně, tihle husité zdatně zpívají, o božích bojovnících zejména. Hudba však zní již na Vikárce, pivo a preclíky jsou roznášeny i v publiku, představení vlastně začne i nezačne už při příchodu diváků. (Je dobré přijít včas a nenechat si ujít kousek P.Tesaře, jenž pivo pije za stoje na hlavě!) Útulná Vikárka, tehdy ještě pro našince, je plná typických postaviček konce 19. století (profesor, policejní rada, opat, student, zlatník, hostinský…), po česku se tlachá o všeličems a malý kulaťoučký pan Brouček se roztomile natahuje po vysoko umístěném klíči od toalety.

Jsou to stálé drobnosti, poutavé a plné nadsázky, které vytvářejí kouzlo tohoto představení, zvláště když idylická bezstarostnost skončí a Broučkovi pivní kumpáni se najednou přemění v lid XV. století a Brouček sám na vlastní kůži poznává krušný středověký život. Ta dobrota s bezradností a malým českým strachem o vlastní břuch, navíc v Goldflamově podání, vytváří z tohoto antihrdiny figurku vlastně sympatickou. Vždyť nikomu neškodí, nikomu neubližuje. V "jiném světě" je maximálně využita komika plynoucí z odlišnosti kultur a i ta čeština se přece jen proměnila. Janek od Zvonu zvaný Domšík (Martin Veliký) se nebohého Broučka ujímá a je mu průvodcem Prahou s letopočtem 1420, též je horlivým ideologem. Pohostinství a pohodlí středověku je panu Broučkovi nabídnuto v podobě miniaturní postele umístěné ve skříni (!!!), v jejímž horním fochu je celé Domšíkovo hospodářství (loutkové řvoucí zvířectvo). V zajímavém kontrastu se na zadním prospektu objevuje loutkový lid budující vítkovskou pevnost, zatímco pan Brouček dumá, jak z té šlamastyky ven (přece nebude pracovat, když je ve svém čase drobným rentiérem). Bornův divadelní výklad používá sice jen vybrané pasáže z dílka ruchovce Čecha, avšak rozhodně nejde jen o pouhou zábavnou ilustraci. V tomto představení hlavní roli má totiž ironie, která si lehce pohrává s časovými diferencemi. A v neposlední řadě je dost dobře možné, že se diváci stanou aktivní součástí středověkého tržiště a ti na balkonu pro změnu Zikmundovým ležením.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.