Recenze

Caligulovi běsi
psáno z představení: 3.10.1998, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Petr Našic
foto: Petr Našicfoto: Petr Našic
Absurdní pravdy světa většinou ze své podstaty zůstávají skryté a jejich zdánlivá nesmyslnost je o to nebezpečnější. Porušení zákonů logiky je pro absurdní drama jakýmsi komplementárním předpokladem. Zdali se inscenací Caligula podaří rozkrýt naléhavá témata, záleží na výsledku nutné realizace problematické - ve smyslu ošidné - transpozice. Ta spočívá v převedení abstraktnosti myšlenek do projevu herce a vůbec celkového režijního pojetí. Základní inscenační klíč by měl důsledně vycházet z textu tak, aby pasáže, udílející postavám absurdní logiku, zazněly stejně jako v textu i na jevišti výrazně proloženě. Absurdní drama o člověku moci a filozofu krutosti je jakousi existenciální volbou. Caligula se rozhodl dobýt svět vírou sám v sebe a úsilím o získání abstraktní moci. Touha oprostit se od všeho iluzorního je v kontextu logiky šíleného císaře projevem vzdoru proti nesnesitelnosti a nesmyslnosti světa, v němž lidé »umírají a nejsou šťastni«.

Příčiny zvráceného Caligulova jednání je třeba rozlišit, ačkoliv je z dramatu patrné jejich neustálé prolínání. Jakožto nadstavbový prvek se ještě k tomu přidávají skoro až procesy šokujících konsekvencí. Caligula je pozorovatel, eklekticky spojuje slyšené, z čehož vytváří absurdní závěry a uskutečňuje bestiální činy. Můžeme se domnívat, že šílenost krutovládce starověkého Říma způsobila především ztráta milované sestry Drusilly. Tato zkušenost se stala prvním podnětem k rozpoznání absurdnosti světa. Prázdnota osamění vede k zabíjení: »Když nezabíjím, cítím se sám«.

Druhým hrůzným rysem Caligulova šílenství jsou jeho iracionální představy: »Chci spojit nebe a moře, sloučit ošklivost a krásu, chci, aby projevem utrpení byl smích…«. Protože je svět pro něj nesnesitelný, »potřebuje lunu, nebo štěstí či nesmrtelnost, něco, co je snad šílené, ale co není z tohoto světa, co je povzneseno nad bohy«. Zvrácená Caligulova logika vrcholí touhou, aby měl vliv na řád světa a ujal se království, kde povládne nemožné. Božský Caesar se musí stát božstvem, neboť jen božstvu přísluší vlastnit lunu.

Caligulovy agresivní výpady podporuje jeho šílená jistota v uchopení a realizaci transcendentních představ, jdoucích proti smyslu všeho: »Já chci, aby lidé žili v pravdě. A já mám prostředky donutit je, aby žili v pravdě«. Svoboda v mínění Gaia Caesara znamená, že vezme svobodu každému. Doslova vražedná logika tentokrát jako by nevycházela z šílenosti, nýbrž z Caligulova bystrého intelektu, v mžiku rozpoznávajícího absurdní situace ve svém okolí. Caligula coby vášnivý hráč přejímá sebemenší podnět, který může následně přispět k absolutní negaci citů a morálky. Ne Caligula, ale svět kolem je absurdní. Není divu, že římští patricijové se před ním plazí v předstírané loajalitě a zároveň se chytají do pasti vlastních poklon. Právě servilnost Caligulova správce Lepida udělí šílenému vládci zvrácenou logiku. Banální příčina nevhodného vyjádření o důležitosti státní pokladny vede k radikálnímu obratu názorů a následným katastrofickým koncům. Caligulův absurdní pokus o nastolení svobody končí zabíjením těch, kteří ho milují (Caesonie), a naopak uznání jen těch, kteří ho nenávidí (Scipion a Cherea). Pouze Cherea, pragmaticky smýšlející politik, je pro Caligulu jediným schopným protihráčem. Ten také proti tyranovi zosnuje spiknutí. Dýky vzbouřenců konečně vysvobozují nešťastného Caligulu z věčného zoufalství.

Psychofyzická analýza Caligulova šílenství v Divadle pod Palmovkou bohužel vychází z absurdnosti okolního světa jen částečně, logika absurdního dramatu je mnohdy porušena na úkor různých forem popisnosti destrukce titulní postavy. Poněkud simplexní pohled na Camusovo drama je ale vynikajícím způsobem vyvážen ohromující, málokdy vídanou divadelností. Režie využívá extatické stavy šíleného císaře pro divadelně rozvité metafory.

Nejvíce efektní je výstup Caliguly jako Venuše. Tato sférická scéna však vyznívá v kontextu inscenace - i přes nespornou poutavost - problematicky. Snad za ní můžeme spatřovat jakési znázornění toho, jak se Caligula ve svém snu stává božstvem. Naopak skvělou symbolikou prohry, nikoliv rezignace, je v závěru představení moment, kdy Caligula přitančí na jeviště v baletním úboru a stylizovaně předvádí "umírající labuť". Mezi vynikající scény rovněž patří soutěž básníků či mocenské rozhovory mezi Caligulou a Chereou. Tak trochu pro pobavení diváků patricijové na Caligulův příkaz štěkají a aby se neopomenulo řádně zdůraznit místy až hororové napětí, sem tam se z reproduktorů ozývá šílený řev. (Bohužel jasná ukázka jednoho z nešvarů českého divadelnictví…na co nestačí dramaturgické zpracování, vyřve se jinak.)

Pozornost diváků ale nejvíce přitahuje originální scénografie J.Duška. Caligula se podle ní totiž rád koupe. Sice nejbláznivějším milovníkem lázní byl ve starém Římě až Caracalla, ale zřejmě již v době Caligulově se podstatná část věcí veřejných řešila v prostoru lázní. Scénu ohraničují mohutné stupně amfiteátru římských lázní, po nichž se na začátku představení Caligula po čtyřech spouští jako pavouk, vydávající se na lov svých obětí. Střed scény vyplňuje velký kruhový bazén s vodou, který se stává místem, kde se odehrává řada (možná až příliš) expresivně vypjatých dramatických situací. Vodní plocha díky nasvícení vytváří mihotavé odrazy na stěnách divadla, schodišti nebo i na tvářích herců. Zapojení vodního elementu do hry je neobyčejně působivé, mírný šok však způsobí četa podivínů se svítícími košťaty, kteří ve tmě utírají notně pocákané jeviště. Zajímavé scénografické zpracování vrcholí - již zmíněnou - scénou s Venuší. Stejně tak kostýmy a líčení herců - i přes jistý postmodernismus - jsou důsledně iluzivní.

S náročnou titulní rolí Caliguly se popral Jiří Langmajer, a to opět mistrovsky. Fenomén tohoto herce smutných očí dostupuje inscenací Caligula zatím svého vrcholu. Pohled upřený do dálky, přirozená interpretace nelehkého textu či ohromná koncentrace při vystoupeních patří k základním atributům Langmajerova herectví. Dokáže vytvořit ohromné emocionální napětí, a tím si podmanit diváka. To vše bez velkých gest a jiných patetismů. Postavu Caliguly stylizuje do mírné komediální nadsázky, která však nijak nesnižuje pojetí postavy jako personifikaci krutosti, několikrát předvádí jakési exhibicionistické pohybové rituály a dokonale postihuje existenciální arytmii duše zmítající se šílenstvím. Po rolích Peer Gynta, Platonova, Segismunda (Život je sen) a Jeana (Slečna Julie) je postava Caliguly pro Langmajera poslední velkou prací v Divadle pod Palmovkou, neboť jej přetáhlo do svých sítí Divadlo na Vinohradech. (Zlí jazykové tvrdí, že nejrychlejší cesta jak umělecky zakrnět je právě jít na Vinohrady. Doufejme, že to v případě skvělého J.Langmajera nehrozí.) Výrazných hereckých osobností má nyní Divadlo pod Palmovkou pomálu a i v Caligulovi mnohé výkony nejsou příliš přesvědčivé. Výjimkou budiž ale M.Kopečný (Cherea), J.Teplý ml. (Scipion) a M.Nohýnková (Caesonie).

Výsledný dojem z nové inscenace režisérky Lucie Bělohradské Caligula bohužel jednoznačný není. Tohle poutavé divadlo, moderní a efektní v tom nejlepším smyslu slova, má totiž jednu zásadní chybu: Namísto absurdního a existenciálního divadla je to spíš "Dostojevskij". Škoda toho, vždyť to mohla být divadelní událost roku.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.