Recenze

V dimenzi samoty
psáno z představení: 16.4.1999, autor recenze: Michal Novák
Zdánlivá neskutečnost světů J. A. Pitínského determinuje téměř vždy nějaký abstraktní prvek, který nahlížen fantazijní optikou dostává zhmotněnou divadelní podobu. Po lásce (Sestra Úzkost), zamilovanosti (Táňa, Táňa) a času (Kouzelný vrch) je to v inscenaci Zvláštní žena samota. Jednoho dne, aniž by k tomu měla důvod, řekne Marianna svému muži: »Jdi pryč, Bruno. Nech mě samotnou...« Odkrytí průhledu do dimenze samoty je už jen záležitostí fantazie, kterou divák buď přijme a nechá ji na sebe působit, nebo zůstane uvězněn v bludných pochybách o významu a obsahu takového divadelního tvaru. Jelikož dávám přednost první variantě, dostalo se mi poměrně vzrušující podívané, odhalující deformitu našeho "sídlištního" světa. Ten je symbolizovaný perspexovými skleněnými deskami.

Intimní inscenace o jedné obyčejné a přesto tolik zvláštní ženě dokáže provokovat otázkami, zejména o smyslu vyčlenění vně, tedy o jistém druhu emancipace. Reflexe více či méně dobrovolné samoty musí nutně počítat s jistým existenciálním podtextem, který rozřeší již předem tušené. Marianna (a spolu s ní Viktorie Čermíková) je tedy poprvé sama a z prostoru své momentální samoty vidí důvěrně známé situace. Dojde i na snová setkání, kontakty a střety. Jiskřivé okamžiky se zostřují a z rušného běhu volných asociací se vyděluje cosi srozumitelného i v jistém smyslu fenomenálního: láska a cit na straně jedné a na druhé ješitnost, egoismus a přetvářka. V éterických rysech jsou načrtnuty postavy manžela, nakladatele, emancipované přítelkyně, otce a neúspěšného herce (milence), s nimiž Marianna postupně rozmlouvá. Uzavřené dialogy jsou ale jen pouhou kontradikcí proti neplánovanému večírku, jímž sen drasticky končí. Otevřená agresivita v závěru představení je extaticky otřesným obrazem světa.

Imaginativnost rozpohybovaných obrazů jde pod povrch šedivosti života na sídlišti a hledá i v něm skrytou pulsující atmosféru. Pitínskému stačí relativně málo: Jedna "zvláštní žena", nahlížející do imaginárního zrcadla svých trápení i banálních (a přesto krásných) radostí. Výsledným tvarem se stává jakási antiemancipační dimenze samoty ve světě perspexových skel, kde platí, že člověk se snadno unaví, když je v bytě (a v bytí) sám. Z naznačeného Mariannina příběhu, v němž katarze neobstojí, neboť svět už je takový, málem až mrazí. Pokroucenost lidského žití dosahuje málem patologického rozměru, až mu začíná reálně hrozit omezení na dva základní pohyby "čištění zubů a telefonování z mobilu". Pohybová exprese z tohoto nebezpečí vychází, což ve spojení s typickými výrazovými prostředky režiséra vytváří nekonvenční divadlo, možná jakousi divadelní sci-fi, která dokáže fascinovat banalitou. Strukturovaný pohyb v modrošedém nasvícení je alegorií času, který žijeme. Příznačným snad proto budiž křečovité komíhání rukama a trhání hlavou na pozadí "vibrací" klidnějších. Leitmotivem je pochopitelně i zde samota. Mlhavý opar fiktivního letištního vestibulu je svědkem smutného bloudění cestující Air France a cestující British Airways s velkými kufry, které měl někdo čekat, a nečeká...

Senzitivní pojetí inscenace umožňuje kdykoliv propojit text a pohyb, resp. v některých okamžicích přímo dát pohyb k textu do substitučního vztahu. (Je však otázkou, zda to není pouhé východisko pro zamaskování velmi nešťastné dramatizace Handkeho povídky.) Halucinační pohybové kreace jsou dokonale zrytmizované, až to mimoděk připomene vrcholné opusy BJ Křeč z konce 80. let. Analýza neuchopitelného dění mezi skleněnými deskami vychází z těch nejpodivnějších, ale stále vlastně banálních asociací. Tou základní může být zmnožení vjemu z jevištní akce. Na perspexová skla jsou sem tam promítány úryvky z textu, jindy na ně pohybující se "fantomové" započnou bubnovat prsty ve stejném rytmu, v jakém Marianna právě píše na stroji. Magičnost ovšem vrcholí nádherným propojením dvou asociací, kdy Marianna chce jít se svým synem Stefanem do bazénu, Stefan by zas raději šel s maminkou nakupovat. V mžiku se na scéně objevují "plující" supermarketové vozíky, vedle kterých plavou a jakoby mezi regály dovádějí Marianna se Stefanem.

Marianna se nerozešla s manželem kvůli nedostatku lásky. Přesto odešla, ...aby uviděla zničující šílenost světa bez lásky, ve kterém je tak blízko k trápení a vzpomínkám na to krásné, co bylo.

Pozoruhodná režijní stylizace J. A. Pitínského v případě Zvláštní ženy zůstává poněkud odtažitá od všeho ostatního, co divadlo dělá divadlem. Z ostrého kritického náhledu by se tato inscenace mohla směle označit jako totální dramaturgický úlet, z něhož budou diváci (včetně mnoha recenzentů) poněkud mimo. Výkony herců jsou sotva průměrné, nebo na tento typ experimentálního divadla prostě nestačí. Dojem, že premiéra byla ušita horkou jehlou, rovněž nebyl ojedinělý. Ovšemže toto těžko bude důvod, proč nekonvenční inscenace bývají pro většinu diváků nepřijatelné. Výchova publika ke konzervativnímu divadlu, která je nepřímo podmíněna katastrofální ekonomickou situací v oblasti kultury, totiž vesele pokračuje.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.