Recenze

Útěky mládí
psáno z představení: 24.11.2003, autor recenze: Michal Novák
Čapkova postava Loupežníka zahoří citem a uloupí, alespoň na čas, jedno naivní srdéčko. Spisovatelovo okouzlení lyrikou romantizuje mládí a lásku, jenže to by nebyl Karel Čapek, kdyby do textu nevložil model v podstatě realistický: vzdor mládí jakožto neměnný konfrontační princip generačního rozporu.

Mládí ulpívá v prachu cesty a romantické touhy se nenaplňují, láska totiž není o iluzích. Moralita stáří zaznamenává mládí již jako ztracené, či jako zatracené. Na scéně se objevuje Loupežník, zřejmě přelétavý flamendr, co zručně navozuje iluzi lásky. Je to tulák, dobrodružná povaha, opovrhující pravdami starších. Pro neustále hlídanou Mimi je tu šance zažít ten nepoznaný cit a jako Romeo s Julií tito dva setrvávají ve svém spikleneckém vzdoru, povídají si, hledají k sobě cestu a říkají tomu láska. Pro což rodiče Mimi, vedeni ztrátou první dcery Loly, pochopení samozřejmě nemají.

V Divadle Na Fidlovačce komedii Loupežník hrají tak, aby skutečně vykouzlila co nejvíce úsměvů. Režie se ujal principál Fidlovačky Tomáš Töpfer, který si roli Loupežníka kdysi zahrál v Divadle EFB. Představení začíná a končí filmovou projekcí, v níž trhaný pohyb černobílých dobových obrázků plynule přechází v prolog, resp. ostentativně zdůrazní epilog - Loupežníkův útěk. Skrývaná identita titulní postavy a náznaky, jaká je vlastně jeho pravá tvář, nic neubírají na sympatiích, se kterými jej publikum přijímá. Loupežníkova jistá anarchie je navíc blízká mladým divákům. Takže karty jsou rozdány, sympatie rovněž a hraje se o lásce a jejích rozličných podobách, včetně mladistvé touhy. Karel Čapek však napsal tuto hru také o tom, že pravda je relativní. Jak to s ní je, se divák v Divadle Na Fidlovačce dozvídá obtížně, přes marast jiných veselých výstupů. Postava Profesora, otce Mimi, v této koncepci moc šancí nemá, přitom má pravdu také. Ještě hůře dopadla smutná katarze příběhu, která přichází v závěru s postavou Loly. Nejen že Lola neguje dosavadní vývoj hry, ale romantické iluze obrací v realitu! Osudová slova Loly v rozjuchané atmosféře "honu na Loupežníka" nezabírají. V závěru se tak promarnila příležitost pro mnohoznačnější vyznění a prokázalo se, že emocionalita rozehraná do vícera stran má v konečném součtu nulový účinek.

Loupežník "beze jména" každému někoho připomíná. Pokaždé někoho jiného a jinak, dle variací, které romantické mládí může přinést. Okamžiky vzpomínek by možná měly rezonovat jako další z momentů, objasňující myšlenku hry. Loupežníkovi z Fidlovačky jako by chybělo to základní - odpovídající výklad. Vznikla spíše všehochuť parodických (zřejmě nechtěných) a mentorských výstupů se společným jmenovatelem romantizujících klišé. Schématické aranžování postav (s výjimkou Profesora Daniela Rouse) se snad ani nedá nazvat režií. Co vlastně hraje Marta Issová v roli Mimi? Parodii na naivní dívčiny pamětnických filmů? Šarži nedospělého žabce, či procítěnou dramatickou roli? Je to nejasné jako její herecký výkon. Loupežník Ondřeje Brouska to až příliš okatě hraje na sympatie, ulpívá na zrádné vnějškovitosti, která se vymstí při scéně zabarikádování. Co vykutáleného Loupežník provede, jako by bylo důležitější, než že právě teď dochází k relativizaci pravdy. Nakonec na body ale stejně u diváků vítězí zkoumavý a vtíravý dědoušek Šefl Ladislava Trojana, co utkvěle prosazuje stále stejný názor a ve svém věku skáče na zeď! - potlesk na otevřené scéně.

Inscenace má bohužel ještě jeden typický rys: tam, kde končí invence, nastoupí letecké efekty (většinou dětské role). Výstup ptáčků Čapek v textu předepisuje jednou, na Fidlovačce ptačí havěť vykukuje zpod pařezů, létá nad lesem i hlavami diváků a cosi (nesrozumitelného) švitoří daleko častěji. Letecké brýle a zlobivé mikroporty z toho udělají pěknou frašku. A kdyby samoúčelností nebylo málo, může se do závěru hry vloudit obscénní prvek, zjevně počítající s pubertální mládeží v hledišti. Potom však přemýšlení o podstatě hry je úplně v háji. Přesto Divadlo Na Fidlovačce nabídlo pohled do první etapy tvorby Karla Čapka, která předcházela jeho vědeckofantastickým dramatům, což lze velmi ocenit, neboť česká divadla našeho nejvýznamnějšího spisovatele první poloviny 20. století bohužel opomíjejí, částečně také kvůli komplikacím s autorskými právy.

Hodnocení: 30 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.