Recenze

Malé velké vyšinutosti
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 13.4.2002, Michal Novák
foto: Markéta Válková
foto: foto:
Otec: »Zajímalo by mě, jestli se žárovka vejde do pusy.«
Petr: »Obživla mi deka. Jsem z toho trochu v šoku.«
Jana: »Tak jsem kurva, ale nejsem úchyl.«
Jiří: »Skutečný šílenství je stejně vzácný jako genialita nebo absolutní sluch.«
Jiří+Alice: »Šílený oči berem. Ale lidi tady je mají prostě vyhaslý. Mají oči zaražený hluboko v obličejích jako třešně v nějakém těstě.«
Matka: »A ty nevíš, co se stalo v Čečně?«
Eva: »Začali jsme spolu žít ještě v době, kdy jsem byla figurína.«
Moucha: »Když máš ženskou, jsi v jiným světě. Jsi v kontaktu se Stvořitelem vesmíru.«
Anna: »Jmenuje se to tanec opuštěnýho indiána. Má to jenom pár kroků…«


Tvůrce KnoflíkářůSamotářů Petr Zelenka se v Dejvickém divadle představuje i jako dramatik a divadelní režisér. Téma - jak jinak - zdánlivé šílenství a vyšinutost okolního světa. Inspirace je to vděčná, stačí pohled do zrcadla obyčejných životů a hned tu máme vlastní rutinu s absurdními situacemi, které jsou nepřiznanou mezaliancí k přece jen pravdivějším hysteriím lidského bytí. Ve stavech agonie malého vzorku postav jako by se odráželo pouhé přežívání v klamu uprostřed nefungujícího systému. Společnost si jede podle špatného jízdního řádu, a je to směšné, protože to důvěrně známe. Ustavičné paranoické předjímání, umění nenaslouchat a sem tam nějaká ta demence přiřknutá egoistickým prstem ústí v docela strašidelnou pseudokatarzi: agonii léčíme agonií. Existuje jediný způsob, jak se z toho dostat - říká Petr Zelenka: Nechat se odeslat poštou jako balík.

Hledání identifikace současné reality má v Zelenkově Příbězích základ v pohybu v kruhu a také antagonistických vztazích vůči okolí i v lenosti něco změnit konstruktivním činem. Každý bezpečně směřuje k větším agoniím, přestože se takovému sešupu brání zuby nehty. Jsou to zákony samotářů, autorem obdivuhodně odpozorované. Štěstí má ten, kdo z takového kolotoče vypadne, ale jen za cenu romantizujícího zcizení - jako že například figurína se změní v živou substanci (a z deviace se stane láska!). Jinou formou vysvobození může být skutečné zešílení, neboť ostentativní "nepatologická" tvář pouhých divností umí jen bezradně tápat, zato však efektně. Obdiv, nebo odpor je otázkou volby. A pak, chybí-li eticko-morální vzor jakožto vždy přítomná zpětná vazba, může dojít k vyšinutosti celospolečenské.

Příběhy obyčejného šílenství by se daly také označit za strhující sondu do vnitřních životů "ujetých" lidiček. Vliv sebepoznání tyto třeskutě groteskní obrazy bizarních (a přitom tedy tak samozřejmých) výjevů z "naší současnosti" povyšuje na něco víc, než je jen skvěle napsaná hra. Skrz ujetosti jsou postavy charakterizovány - to stačí k tomu, aby dialogy střihově plynuly v úžasném rytmu a pouhý náznak postačil k výborné intelektuální zábavě. Poetická lehkost náhledu na "vyřízené samotáře" prochází napříč racionalitou rozumů několika vyšinutých životních teorií a zlehka se dotýká neuchopitelných charakteristik přelomu našeho věku - dle principu tance opuštěného indiána. Nadhled, podivínství, banalitu a svět všelijakých hysterií, úchylností, frustrací zprostředkovávají pyromanský skladatel, vybitý středňák, sexuální mešuge, výstřední sochařka, bláznivá matka, žárovkový otec a další "šílené" typy. Kauzální propojenost motivů ve hře (i koneckonců s filmem Samotáři) je fascinující. Obživlá deka jistě je znamení...

Jelikož vše souvisí se vším a pohyb v kruhu je fabulací, je nutné někoho nadsadit do středu. Tam je Petr, skeptický samotář před nástupem středního věku (Ivan Trojan). Podléhá jak pití, tak sexistickým bludům "příšerného" kamaráda Mouchy (Martin Myšička). Moucha je experimentátor i zhrzený praktik s téměř náboženským přístupem k ženám, ale stejně tak k vysavačům a jiným "pomůckám". Z hlediska milostné magie je to zkrátka jedno. Petrova šílená matka (Nina Divíšková) si myslí, že jejich rodina nedopadla tak, jak si představovala. Žádná láska, ale matčin pragmatismus založený na poučování způsobil v běhu let exemplární stav nekomunikace. K tomu se přidává její posedlost dárcovstvím krve a situací v Čečně. Otec v tiché opozici (Miroslav Krobot) řeší raději otázku žárovky v ústech, včetně fobie, že nastane křeč a nepůjde vyndat. Je tu i jeho fascinace bublinami v pivní lahvi. Jinou skutečností je, že kdysi v normalizačních letech namlouval filmové týdeníky, což nyní dává k dobru na večírcích, kam jej přivedlo náhodné seznámení s mladou sochařkou Sylvií (Lenka Krobotová), která mu dělá hlavu. Postava podivného tatíka se z dramatického pohledu jeví jako nejzajímavější, autor totiž skrz ni promítá motiv smíření s minulostí i se sebou samým. To rozhodně neplatí o Petrových sousedech. Skladatel Jiří (Jiří Bartoška) sisyfovsky valí problém copyrightu a řeší jej způsobem sobě vlastním - perverzním, posléze pyromanským. Jeho "kocourek" Alice (Linda Rybová) zas k "tomu" potřebuje voyera. Tím se nedobrovolně stává Petr. Nejpitomější způsob vzdoru, tak signifikantní pro emancipovanou znuděnost dnešních samotářek, předvádí Petrova bejvalka Jana (Klára Melíšková). Stane se děvkou, ale proto, že se těší, jak o tom bude Petrovi vyprávět. Svérázný Zelenkův mikrosvět ještě doplňují baletem pomatená uklízečka Anna (Jana Holcová), figurína Eva (Klára Lidová), prototyp ješitné ukřivděnosti Aleš (Igor Chmela) a zcela zbytečná postava Petrova pedofilního šéfa (Pavel Šimčík). Dějových rovin je však mnohem víc.

Zelenkova hra o šílenství má sice rozvolněnou strukturu s prostorem pro improvizaci, ale filmové střihy a skvěle vypointované dialogy z toho dělají přehlednou akční podívanou. Kdo chce, může lovit styčné motivy ze Samotářů a zřejmě se dá očekávat, že i z Příběhů některé hlášky svou nakažlivou milou nejapností proniknou mezi lid. Poznámky k hereckým výkonům by se mohly omezit na fakt, že v této inscenaci každý ví, o čem hraje. Byla zvolena cesta expresivity podle vzoru vyšinutých světů v nás. Jen pan režisér Miroslav Krobot v roli Otce se okolní razanci nějak vymyká. Nádherná "neherecká" autenticita vytváří figuru eklekticky pravdivou, jako ze života. Ivan Trojan a spol. mohou být ve svých partech výborní, ale udivenost, gestika, intonace "režiséra, co se ztrapňuje před svými herci" vytvářejí uprostřed inscenace malý klenot.

Hodnocení: 90 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.