Recenze

O samotě s humorem
psáno z představení: 4.4.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špelda
Téměř monologická hra Morrise Panycha s názvem Tetička a já nabízí jednu takovou zdánlivě banální situaci. Bankovní úředník Kemp dostane dopis od své tetičky, v němž se osamělá dáma svěřuje s očekávaným koncem života. Ačkoliv ji neviděl celých 35 let, přijíždí zaopatřit věci poslední, ale také se okázale připomenout. Na místě však zjišťuje, že stav tetičky není zas až tak vážný, stará paní ne a ne se odebrat na onen svět. Ubíhají dny a měsíce, společně čekají na její smrt.

S přibývajícím časem je divákům také dána možnost postupně odhalovat, kolikero žánrových odstínů se v Panychově textu skrývá. Řeklo by se na první pohled – rozvitá „černá“ anekdota a příležitost pro sólovou exhibici. Režisér a hlavní protagonista večera Václav Postránecký však na malém jevišti Divadla v Řeznické vykouzlil hluboce lidský příběh. Dojemný, hořký a směšný zároveň, otevírající pohled na dvě osamělé duše, které byly osudem sezvány do jednoho pokojíku. Nestává se často, abychom se smáli vlastně tragickým obrázkům. Je to možná proto, že spolužití, které ani jedna z postav nepředpokládala, naplňuje jak mlčící tetičku, tak toho poťouchlého (až zlostně ironického) Kempa něčím, co za celý život nepoznali.

Mezi morbiditami jak z černé komedie často prosvítají opravdové životní emoce, chcete-li přiznaná životní prohra Kempa, ale zároveň text hry vše vyvažuje stále přítomnou vtipností, i když prezentuje témata lidské samoty nebo smrtelnosti. Nadsázka hry se kodifikuje do jakéhosi ironického životního komentáře. Kempovými ústy se na povrch dere mudrlantský šovinismus, který tolik vypovídá i o prostotě životem unaveného člověka. Proto celou řadu ironických výčitek směřujících na adresu ležící tetičky přijímáme pobaveně a se zájmem sledujeme i Kempovo kutilské hledání způsobu, jak odchod ze světa tetičce usnadnit a hlavně urychlit. Přísloví o tom, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, dojde sice svého humorného naplnění, jen ještě nejde o tragikomický epilog.

Václavu Postráneckému se po celou dobu představení daří udržet v divácích řadu ambivalentních pocitů. Ale ať už je Kemp jakýkoliv bambula, jako by jeho představitel žadonil o shovívavost vůči němu. Snad proto, že Kemp je tuctovým exemplářem našeho světa. Není to však jen prolínání „žánrových“ změn uvnitř Kempovy duše, co vytváří momentální nálady a napětí, jak tohle může dopadnout. Klíčový je i důraz na bizarní symbiózu hlavního hrdiny s tetičkou Grace (Libuše Švormová), která téměř nepromluví. Nejsou třeba slova, stačí tázavý pohled očí zpod peřiny. Právě zde nacházíme odpověď na otázku, proč inscenace vůbec nepůsobí dojmem jednostranného monologu. Potěšitelné je, že diváci se nejvíce smějí ryze divadelnímu minimalismu, který dobře zapadá do prostoru Divadla v Řeznické. Ať je to půvabné znázorňování ubíhajícího času, nebo bohatá množina pohledů a gest, nápaditých krátkých expozic, jež řeknou více než příval slov. Přivedení hry k překvapivé pointě je skvělé. Tak tohle vážně nikdo nečekal...

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.