Recenze

Divná hra
psáno z představení: 24.5.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Jaroslav Prokop
foto: Jaroslav Prokopfoto: Jaroslav Prokop
»Člověk není Bůh. Ale co když ani Bůh není Bůh.«

Divadlo je subjektivní a leckdy pošetilá prezentace autorských duší. Platí to dvojnásob, stane-li se komunikace mezi nimi a diváky explicitní překážkovou dráhou, která rozhodně nic neusnadňuje. Násobnost subjektivity pokračuje přes oživovací týmy, co inscenaci tvoří, aby se následně všechno nekontrolovatelně roztříštilo ve stovkách subjektivních vnímání diváckého různotypu. Rovnice má jednu konstantu, a to právě diváka jakožto pro divadelní představení výsostně nutnou osobu, s níž by se mělo komunikovat zejména. Jak moc ho bude zajímat ego autora, když ten ve své „divné hře“ myšlenky bourá, namísto aby vyšel pozorovateli vstříc? Má spolu s autorem hledat očistec v cynickém masochismu, který mu je servírován? Na scénu Divadla v Dlouhé vstoupil jeden takový zvláštní autor, úctyhodný stařík George Tabori, letos devadesátiletý, aby byl s hrou Goldbergovské variace poprvé na českém profesionálním jevišti konfrontován s českým publikem. Dosavadní pokusy o uvedení této hry troskotaly s vylámanými zuby. Národní divadlo zkoušky vzdalo po „prvních čtených“ a ještě o pár let dříve Marek Eben kulantně k tomuto Taboriho dílu vznesl námitku, že je to hra velmi neuctivá k Bibli. Měl pravdu, a Studio Ypsilon ukončilo s Taborim námluvy.

Téma Goldbergovských variací je velmi bolestné, vždyť vychází z historické krutosti holocaustu a fašismu. Tenhle zánět je v každém případě nadčasový, jenže Tabori mu dává kontroverzní, až urážlivý rámec. Na počátku byla dramaturgická otázka: Zacházejí Goldbergovské variace neuctivě s Biblí? Nebo vyzývají skrze provokativní formu k dialogu? Podotýkám, že k odpovědím vede cesta pouze přes subjektivní osobní mínění.

Goldbergovské variace jsou komplikovanou hrou o stvoření světa a tvoření divadelní inscenace. Režisér Mr. Jay nápadně připomíná Stvořitele a chvílemi, dokud si uvědomuje svoji sílu a nezačne se propadat pod tíhou odpovědnosti, se jím i stává. Jeho židovský asistent Goldberg je mu odvěkým partnerem i protihráčem, který sice vzdoruje, ale také slouží svému režisérovi až k sebeobětování. Fikce se prolíná s realitou a především – tvoří se z ničeho. Postrádáme totiž to hlavní, dramatickou stavbu hry. Její struktura vychází právě z oněch variací, které filozofují na hraně cynismu, meditují, jsou provokativní, vedou útočnou a obviňující řeč s křesťanskou Knihou života, nebo se rodí z krutých obrazů 20. století. Bůh možná tvořil z ničeho, ale Tabori ke svému tahu na branku, tj. silné metafoře fašismu a holocaustu, si vypomohl provokativním (nic více než provokativním) způsobem zacházení s něčím, o čem si sice můžeme myslet, co chceme, avšak s elementární úctou. Provokace tak strhávají pozornost, až rafinovaný text se stane v očích běžného diváka prvoplánovým a do propracované mnohovrstevnatosti se obtížně proniká. Mimo to, každého člověka s nějakým vztahem k víře to bezpečně urazí, přestože hra vůbec není o zrození křesťanství, nýbrž o židovské otázce za fašistické bohovlády.

Nejhorší snad je skutečnost, že autor otevřeně kritizuje Boha. Vyčítá mu mezi řádky i nepokrytě přímo židovské pogromy a nesnášenlivosti vůči Židům, které jen historie zná. Podsouvá Bohovi odpovědnost za nucený odchod Židů z Egypta, za ukřižování Ježíše, kterého navíc shledává jako špatně vychovaného. Bezcitnost podobně jako Dostojevskij dosazuje mezi základní projevy boží vůle. Tabori navíc mění souvislosti v řídícím mechanismu světa. Rozdány jsou role, které nikdo nechtěl.

Pohled na věci trýznivé dává v Goldbergovských variacích do paralely cosi prvotního, historická fakta a kreativitu divadelní tvorby. Na prázdném jevišti krutého budoucího světa je ujasňován text, připravují se výstupy aktérů, zkouší se kostýmy (včetně například fíkového listu nebo hadí kůže) a situace vytvářejí až všudypřítomné invektivy a zákulisní dohady. Vstupuje Mr. Jay se stvořitelským i divadelním imperativem „Budiž světlo!“. Právě na tomto půdorysu se vkrádá otázka, proč George Tabori hru dále vykonstruoval právě na znevážení Bible. Autobiografický prvek, že Tabori přišel v koncentráku o otce, je dostatečně znám. Použitý vulgární slovník a neméně úchylné převracení biblických textů ale nesvědčí o tom, že by si autor ze hry učinil vlastní terapeutickou repozici. Spíše je to frustrovaný výkřik. Nicméně silně dramaticky účinný pro ty, jež nemají s hranicemi divadelní estetiky, převracením Starého a Nového zákona, heavy metalem a rýpáním v ranách minulosti problém. Na můj vkus Tabori neprovokuje, až mě to uráží, ale exhibuje, až mě to uráží.

Co sdělí šokování? Jen blázen může být autorem tohoto divadla krutosti. V tom má Tabori pravdu. Skoro až se mi v inscenaci režisérky Hany Burešové líbilo, že místo jablka poznání Had nabízí crack, je to takové současné. Sugestivní je moment, kdy Mojžíš (představovaný Goldbergem), chtěje vyhlásit zákony Desatera, je zkopán Hell´s Angels – skiny. Před tím to ovšem byl v jejich podání opravdu epesný heavy metal (který z divadla vypudil nemálo diváků) při scéně tance kolem zlatého telete. Hudebně je to skvělé a pro kontext inscenace výrazově přesné, ale také...Taboriho slovní úchylárny umocní naprosto zbytečná projekce těchto slov. Proč? Nechybí ani pornografický Ráj. Stejná otázka. (Hodně odvážné pojetí této scény se prý již pojímá decentněji.) Kam to ti Dlouháni šlápli? Jak takové divadlo výsměchu a krutosti může vybízet k dialogu v divadle hravé poetiky, které tentokrát na svou poetiku více méně rezignovalo? Humorné špílce se nemají o co opřít („tvoří se z ničeho“, sic!) a vycházejí maximálně z nadsázky, s níž na jeviště vstupují biblické postavy ztvárněné Tomášem Turkem, Pavlem Tesařem a Janem Vondráčkem (tanečně pojatý boj Kaina a Ábela, Had nemůže zapnout zip u hadího kostýmu, andělova alergie na peří, bizarní pojetí Abrahámovy ženy Sáry apod.). Je to taková z nouze ctnost než důsledek promyšlené koncepce. Soudím, že diváci se nejvíce bavili nad převracením Starého zákona, více nehledali. Pak se v publiku usídlila mrazivá nejistota, rovněž i spotřeba kečupu vzrůstá. Herci nevědí, jak podříznout Izáka, římskému vojákovi se dělá špatně z pomyšlení, že má Ježíše probodnout kopím. Vše musí obstarat Mr. Jay.

Jelikož text hry překvapivě zůstal neobroušen a mnohdy tedy překvapí perverzní silou, lze jen tuto inscenaci Golbergovských variací nedoporučit mladším divákům a už vůbec ne těm starším, pejorativně nazývaným konzervativními. Ty otrlejší jistě zaujme eklektický záběr hry, který Hana Burešová vede po linii tvůrčí proces – podobenství – paradoxy – divadlo krutosti. Má to však háček. V souladu se šokujícími obraty této linii chybí propojení. Neustálé znejišťování je zřejmě jedním ze záměrů textu. Metodu ostrých kontrastů podtrhuje hudební vpád Pekelných andělů, symbolizujících zběsilost naší doby. Brutálně eliminovaný Bach už jen Goldberga – Ježíše doprovodí na kříž.

Posun k divadlu krutosti je velmi závislý na stylu herecké práce obou hlavních protagonistů. Představuje velké úskalí, neboť nutně vyžaduje komplementární propojení postav Goldberga a Mr. Jaye. Nezdařilo se z jednoho prostého důvodu: Miroslav Hanuš, herec ne tak dominantní přesvědčivosti, pro Mr. Jaye není ideální volbou. Vlastně ani jeden z herců ničím nepřekvapil. Miroslav Táborský jako Goldberg je opět výborný, je to pro něj další z rolí nešťastných otloukánků, který s vytrvalou snahou leze na Sinajskou horu (štafle), nechává se zmlátit, polít vodou, dokonce i ukřižovat. Se zvláštním smutkem se dívá na vývoj té divné hry, nicméně je to jen matoucí póza. Goldberg je příšerný ironik i v těch nejhorších situacích. Je jakýmsi autorovým alter egem, provokujícím bez elementární úcty k životu. Mr. Jay Miroslava Hanuše je takový, jak si jej asi leckdo v podání tohoto herce představí. Tedy povýšenecky manipulativní, bouřlivácký a přibývajícím časem pokroucený v nezajímavé extatické křeči svého Tvoření. Nástup postavy přitom vypadá sféricky slibně. Mr. Jay je spuštěn na „svět“ jevištním výtahem, přichází v dlouhém plášti a se světáckým kloboukem. Goldbergem a uklízečkou Mrs. Moppovou je v podstatě designován do role, v níž normální smrtelník neobstojí. Mr. Jay se zákonitě musí dostat do křeče. V kontextu vývoje postavy je proto ztráta pohyblivosti, resp. pohyb o berlích výborným nápadem. Avšak Miroslav Hanuš se spíše snaží bourat kulisy (které na jevišti skoro nejsou). Možná by po působivém prologu postačila špetka stvořitelské extáze, jež přechází v kafkovský pocit tíhy vlastního pohybu a zoufalost nad nemožností pokračovat v díle, protože Mr. Jay na to prostě nemá. Rozevlátá postava Mr. Jaye musí samozřejmě o své božské roli nejdříve přesvědčit a potom ukázat bezradnost než jen markýrovat zběsilost. Kde je stvořitelská tajuplnost a pro vývoj hry důležitá nevyzpytatelnost postavy? Klíčová konverzace Mr. Jay vs. Goldberg není přirozená z toho důvodu, že je přebita jednostrannou úporností a emocemi. I to je příčina toho, proč s přibývajícími minutami je inscenace čím dál utahanější.

Aby nedošlo k mýlce. Goldbergovské variace Divadla v Dlouhé nejsou špatnou inscenací, je to čestný boj a pouhý dramaturgický omyl této scény. Myslím, že na vině není jen Tabori, budeme-li se ptát, proč část diváků odchází z Divadla v Dlouhé uražena a znechucena. Podsouvat takovým nevyspělost a nepochopení hry, mi přijde stejně tak scestné jako adorovat myšlenkové konotace exhibujícího autora. Konfrontovat se s Taborim znamená překonat vlastní nastavenou hranici divadelní estetiky. V této souvislosti podotýkám, že i heavy metal může mít pěkné texty. Goldbergovské variace vyžadují ujasnění a pochopení celé soustavy strukturovaných ambivalentních momentů v textu a v neposlední řadě rozlišení míst, kde se pan autor chechtá světu a minulosti do očí. Neboť tak činí způsobem šokujícím, je nesmysl čekat, že se každý nad toto zavádějící břímě povznese. Je to inscenace, v níž můžeme hledat mnohé a třeba i prostoupení Boha v pozemského člověka. Nepřichází Mrs. Moppová Jaroslavy Pokorné na jeviště náhodou jako deus ex machina, aby utěšila aktéry kruté hry a uklidila nepořádek vzniklý tvořením? Je to inscenace průrazná a snad též apelativní, možná jen příliš nabourává hranice divadla a dogmatu, které jsme si zvolili za základ života. Možná proto hra tak obtížně nutí k zamyšlení a k očistné katarzi skrze bolestný zážitek a paralelní světy náboženství, divadla a fašismu nedoklopýtá. Přesto chce se mi věřit, že to není poslední odvážný heavy metal v Dlouhé (bez nadsázky). Jsou to možná paradoxy, ale inscenace Hany Burešové po uspořádání myšlenek nakonec smysl dává.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.