Nebesa

55%. Doba děje umožnila autorce vyzdvihnout otázky, které se sice „obroušenými hranami“ po staletích nejeví tak zásadní, přesto přetrvávají. Množství rolí má logický důvod, ve spojení se složitými vazbami a vyhrocenými emocemi se však text stává pro tvůrce tvrdým oříškem. Režisér M. Amsler s dramaturgyní K. Žantovskou úskalí zdolali jen částečně. Dokázali s herečkami v rámci možností najít odlišení, ženské postavy tak nemusí (pozornějším) divákům splývat. Velké nasazení souboru si zaslouží respekt, jednotlivé výkony jsou však nevyrovnané a někteří nepodávají věrohodně zmíněné emoce, v nichž se navíc občas ztrácejí podstatné myšlenky.

Dámská obdoba Dvanácti rozhněvaných mužů řeší na historickém pozadí stále aktuální otázku postavení žen ve společnosti. Hře Lucy Kirkwood nechybí nečekané zvraty, emoce ani humor, nejsilnější mi přitom přišla ve chvílích, kdy se obnažují charaktery jednotlivých postav a jejich zázemí a minulost. Autorka se nebojí ani témat, jež se na jevišti obvykle neprobírají a jazyk její hry se neschovává za žádné eufemismy. Některé hudební vsuvky mi v docela realisticky pojaté inscenaci moc neseděly. Herecky vyniká především K.Knězů, která udělala z vražedkyně Sally značně ambivalentní postavu. Zaujmou také P.Tenorová a N.Horáková.

Aniž bych proaktivně vyhledávala feministické myšlenky na jevištích, pokud už jdu na „feministický psychothriller“ současné dramatičky, prostě je očekávám - nahlas, zřetelně a smysluplně vyjádřené. Inscenace M.Amslera nabízí mnohé: intenzivní divadelní prožitek, silné herecké výkony (K.Knězů, P.Tenorové, G.Míčové či E.Salzmannové), výraznou scénografii i hudební složku (hudebních vstupů by mohlo být i víc), napětí, tvrdost, něhu a dojetí, i humor; a objevuje se i feminismus. Ale jakoby se tvůrci lekli, že by těch myšlenek mohlo být moc, jakkoli platně a efektně by mohly znít, což postava Lizzy dokládá, a nechali se svázat kulisou 18.století.

Rozhodně vydařená inscenace s velmi dobře vybudovanou atmosférou. Byť zápletka vcelku kopíruje známý film/hru 12 rozhněvaných mužů, tak zasazení do jiné doby a čistě ženského kolektivu přináší odlišná témata a pohledy. Ať už na postavení ženy ve společnosti, tak též na vzájemné vztahy mezi nimi samotnými. A právě ty se v této hře s postupem času výborně odhalují. Skvělá práce s gradací, tempem hry a posouváním příběhu. Vzniká zde výborná energie, která dokáže strhnout a pohltit. Navíc podpořena nádhernou hudbou a vynikajícími pěveckými pasážemi. Po herecké stránce výtečná souhra všech, potlesk navíc pro P. Tenorovou, G. Míčovou a K. Knězů.

75 %. Houstnoucí atmosféra rozhodného dne pulsuje skrze působivou souhru všech inscenačních složek od první vteřiny po okamžik katarzního ticha před finálním aplausem. Naléhavý chór hlasů dvanácti matron a jedné hříšnice rezonuje širokou škálou mentalit, postojů, emocí, skrývaných frustrací a bolesti. Kéž by pohled od drhnuté podlahy k nebesům svedl pozvednout mysl od přízemností ke kýžené úlevě ducha. Autorka otevírá mj. otázku, nakolik se společenské postavení žen během staletí vyvíjí a proměňuje, zajímavá je konfrontace polarit práva, spravedlnosti a odplaty. Vynikající empatická herecká partneřina podtrhuje sílu textu i diváckého zážitku.

12 porotkyň před hyperstresujícím rozhodnutím. Nebesa divácky vtahují tak silně, až svět kolem mizí. Moderní režie M. Amslera je tenzní a emocionálně přesná – místy šokuje, ale neztrácí směr ani dynamiku. Hudba Katarzie rezonuje tělem jako magnetická vlna, z níž naskakuje husina. Strhující výkony podávají zejména K. Knězů, P. Tenorová a N. Horáková v náročných rolích. Působivá scénografie s kontrastními kostýmy funguje v promyšlené souhře a výtvarně podtrhuje silné momenty. Výjimečné divadlo, které klade otázky, nezůstává na povrchu a dotýká se podstaty, aniž by sklouzlo do frází. Nabízí pohled do míst, kde není jasno, ale kde se rodí naděje.