Recenze

Přirozená náklonnost
psáno z představení: 7.2.2004, autor recenze: Michal Novák
Dynamický charakter psychologických dramat málokdy využívá humoru a externalitu společenského kontextu zbavuje ostentativní roviny. William Inge, méně známý současník Williamsův či Millerův, nestaví do dramatického světla existenčně výjimečné figury, ale kritiku společnosti uzavírá do každodenních starostí a nadějí v minimalistické, a o to přesnější drobnokresbě. Agresivitu nevyhrocuje hned, hledá ji v banálních nedorozuměních, ztrátách iluzí, čili genezi dramatického napětí předjímá v běžných situacích, jejichž úsměvnost dříve či později končí v agresivním ironickém šklebu. (V lepším případě.)

Hra Návrat do pekla odkrývá nitro vztahu mezi synem a matkou. Cesta ke vzájemnému sblížení začíná ve chvíli, kde se mladík vrací zpět domů po letech odloučení v dětském domově a následně nápravném zařízení. I když se o matčinu lásku musí dělit s jejím druhem, získává pocit alespoň malého zázemí. Komplikované vztahy uvnitř celé trojice však maximálně nastartují proces snahy o hledání. Psychoanalýza, přestože jde cestou humoru, jasně naznačuje, jak nemožný je obrat vlastní psychosociální předurčenosti. Příjezdem syna jsou vztahy především zbavené přirozenosti mezi všemi postavami trojúhelníku, logicky nepřirozeně se jeví mateřská fixace a skutečná náklonnost je rázem odhalená. Postavy hledají cit a adekvátní řešení situace, nebo vlastní výhody? Přirozená náklonnost (v originále Natural Affection) možná lépe vystihuje podstatu hry než "atraktivnější" název českého překladu Návrat do pekla.

Tato tragikomedie se strašlivým happyendem v Divadle pod Palmovkou uzavírá jakousi "americkou trilogii" děl autorů píšících před téměř půl stoletím. Režisér Petr Kracik stejně jako ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše a Millerově Pohledu z mostu hledá spojitost se současností a zabývá se takovými tématy jako rozpad rodiny nebo krize středního věku. Také v tomto trojúhelníku diváci mohou čekat důraz na hereckých výkonech a psychologické realitě. Veškeré expozice Kracik minimalisticky aranžuje do sledu jednotlivých navazujících situací, jež si zachovávají linii setkání - dialog - eskalace rozporů. Celkový konverzační tón hry s bravurním pointováním diváky vtahuje do děje. Scéna rovněž odpovídá realistickému vyznění. Byt, který je dvěma lidem akorát a třem již těsný, nabídne i průhled do chodby činžáku (výtah, dveře protějšího bytu). Naplnění prostoru marnotratností, ironickým vtipkováním, emotivními výměnami názorů a iluzorními představami funguje beze zbytku.

V titulní roli matky Sue Barkerové je obsazena Hana Seidlová, jejího milencem Berniem představuje Aleš Procházka, syna Donnieho hraje Jan Révai. Kdo viděl předchozí tituly této malé trilogie, jistě si povšimne, že právě Aleš Procházka je (spolu s režisérem Kracikem) jejich společným jmenovatelem. V této hře představuje muže poněkud samolibého. Při ohrožení od nežádoucího protivníka zneužívá situace k dominantnímu vystupování, či spíše vemlouvá se, což je jeho mužské šovinistické nízkosti podstatně bližší. Pojetím hodnot zapadá do obrazu americké "inferior society", je plný iluzorních představ a těžko se vyrovnává s tím, že jeho partnerka může být v zaměstnání úspěšnější. Životní změny neřeší, snad proto, že je líný. Sue je pravý opak, je roztržitá, včetně typicky ženské schopnosti prázdné činorodosti. Na rozdíl od Bernieho ona musí hledat východisko z dilematu lásky mateřské a milenecké (mj. jde přece i možnou ztrátu sexuálního partnera). Sžíravý vnitřní pocit viny násobí i ten vnější, budovaný egem Bernieho ukřivděného přístupu. Donnie je mezi mlýnskými kameny a zůstává mu jen nejistota i se svým přetlakem mládí a narušenou senzitivitou. Donnie, Sue, Bernie hledají navzájem k sobě cestu plnou obav z možného pokaženého, což v konečném výsledku znamená křeč. Reakce pak mohou být nevyzpytatelné...

Ze srovnání hereckých výkonů ústřední trojice nejlépe vychází Aleš Procházka s obdivuhodným citem pro konverzační ráz hry. Hlášky dle náladovosti jeho postavy přesně zapadají do point a dá se říci, že nepřetržitě baví publikum. Hana Seidlová je tak trochu omezena citovou rozdvojeností Sue. Svádí to k hysterii i přehrávání, naříkavé dikci, jež poněkud zahalují skutečný stav duše této stárnoucí ženy. Ani Jan Révai nedostal ven vnitřní napětí Donnieho, i když z opačného důvodu než u Seidlové. Za strnulou tváří a bojácností je vidět spíše snaha než pravá tvář postavy. V efektních vedlejších rolích dostali příležitost Simona Vrbická s Milošem Kopečným jako manželská dvojice Brinkmanových. Na straně jedné manýry zmalované modelky s odporem k postaršímu manželovi, zato sexuální chtivostí vůči mladším. On je prvotřídní zkrachovalá existence bohémské touhy a majetnických gest. Miloš Kopečný mimochodem předvádí vynikající opilecký výstup, který se jistě stane pověstným. Žádná opilecká perverze, ale absolutní přesvědčivost a rozkošný cynismus vyřvávaný do světa.

Trochu až zamrzí nepovedený závěr inscenace. Nejde o to, že přichází nečekaně, svou afektovaností není zvládnutý ani režijně, a ani herecky Janem Révaiem, a už vůbec ne Inkou Brendlovou (minirole Judy). Možná zbytečně kašírovaná tečka realistického dramatu.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.