Recenze

Kam spěje individualita jedince, když každého provází hrůza z osamocenosti... Mají potřebu dotyku či rovnou milostné extáze. Především ale žijí mimo morálku. Patrick Marber ve své hře Na dotek (Closer) dává dohromady perverzní čtveřici postav, která rozehraje bizarní společenskou partii v duchu milostných mnohoúhelníků. Larry, Alice, Dan a Anna jsou figury zřetelně formované citovou vyprahlostí i klimatem doby, vycházejí ze současné emocionality a egopřístupu a pokud se proměňují či někam posunují, je to pohyb v kruhu. Dostředivá dynamika se v Marberově hře točí kolem sexu a opravdu vyhrocených milostných vztahů - borcených, spojovaných napříč i těch obnovených. Jak zní laskavě výhrůžná poznámka Divadla Rokoko, opravdu nic pro konzervativní diváky. Orgiastické výstupy se aranžují bez studu a když se divák bude náhodou červenat, je to jeho problém. Naopak použitý "cool" slovník hry může leckoho přitahovat.

Jen postavy, které jsou ovládány emocemi jak papiňák, umí milovat i ubližovat si zároveň. Čas v tomto vztahovém propletenci jen přeskupuje situace, posloupnost děje se proto jeví jako strnulá, jako by ze situací již pravděpodobně nebylo východisek. Jak tedy vypadá životní bludiště v jednom velkoměstě redukovaném na vzorek čtyř hrdinů hry Na dotek? Dramaticky odrazová osudovost je příznačná pro postavu Alice (Lucie Vondráčková), která si po celou dobu uchovává jisté tajemství nedospělého mláděte (ovšem s minulostí tanečnice v klubu). Nešťastná duše má dokonalou obranu v podobě vystřelovaného cynismu. Pro Dana i Larryho je dokonalou femme fatale, hýbe s jejich milostným planutím. Spíše neúspěšný novinář Dan (Michal Dlouhý) nejvíce eskaluje vnitřní přetlaky, je z rodu přecitlivělých mladíků, ale na rozdíl od jiných svých rolí herec hysterické výlevy konečně formuje do figury, jíž ztvárňuje, než do sebe. Ve hře Na dotek poprvé došlo na setkání bratrů Dlouhých na jevišti, což je pro diváky jistě zajímavé. Vladimír v roli lékaře Larryho hledá skrze svou postavu něco, co mu učiní život bez ambicí snesitelnější. Z celé čtveřice má nejblíže ke skutečně lidské figuře se všemi smutky i agresemi. Jako jediný je s to pochopit i své hnusné, perverzní, nízké já. Čtvrtým hráčem je fotografka Anna (Eva Salzmannová), žena s relativním vnitřním klidem a vědomím vlastní síly a smyslnosti. Seriózností však maskuje divokost nitra a schopnost velké vášně.

Patrick Marber svou hru označuje za romantickou komedii, text dokonce má na svém kontě několik prestižních cen. Jenže co když za šokující otevřeností je jen a pouze exhibování autora? S kým vede dialog? Chce pobavit "nekonzervativní" diváky, nebo upozornit na krizi? I v Rokoku jako by se hledala pravá tvář hry. Fabulovaný text s ostře nabitými slovy a hysterií se na první pohled jeví ponuře, avšak režie v něm správně hledá a následně zdůrazňuje komediální situace. Rámec všemu dodají scénické poznámky, které v nadsazeném tónu (hlas Jiřího Štěpničky) uvozují jednotlivé obrazy. Bohužel ruší, resp. synchronní akce je jen ku efektu. Je signifikantní, že zvolená koncepce používá bulvární mantinely právě ve hře, jež se tváří i psychologicky. Taková scéna perverzního chatování je pro mnohé diváky třeskutou rozhýkanou zábavou (a autor s tím jistě počítal), striptýz Alice je zas nekonečně prodlužován v blikavé atmosféře. Vážné dialogy se ocitají v zajetí bulvarizujících prvků. Paradoxně je to správná cesta a určitě i nejlepší Potužilova režie z poslední doby. Perfektní emocionální důrazy na větách i střídání atmosféry umí vygradovat situace a hlavně vystihnout momenty zlomu do sžíravé apatie s bolestí v srdci. Ty postavy se rozpadají. Proč však Divadlo Rokoko nepřizná, že hrají jen a pouze inteligentní bulvár v "módním" coolness stylu, v němž se mírně řečeno možná realita pěkně přehrává. Možná právě proto se diváci smějí, neznají to, netýká se jich to. Spíše než perverzní podtexty, na které se bohužel dost hraje, mě osobně nejvíce zaujal vynikající výkon Vladimíra Dlouhého, přesně vystihujícího zvrácenost i beznaděj Larryho.

Hodnocení: 60 %