Recenze

Zlověstný sprejer v kukle se plíží nočním městem, přitom jeho duše konspiračně souzní s tou pohádkáře Andersena. Paradox, na první pohled synkretické spojení, nebo rovnou fabulační blábol má však v Arše životnou a tematicky logickou podobu. Kdo nevěří, ať tam běží a přesvědčí se sám. Tolikrát v inscenační praxi, hrdě označené jako experimentální, narážíme na schválnosti, k nimž nepasuje žádný klíč, přestože divák nemusí být nutně nepřítel. Projekt Archy.lab nazvaný SenAnderSen, který završuje v Divadle Archa tzv. andersenovskou sezonu, naštěstí k takovým nepatří. Experimentální svébytnost má srovnanou do latě určitého nonkonformního sdělení i při využití pro divadlo „nestandardních“ prvků. V tom spatřuji poměrně zásadní rozdíl oproti předchozímu Understand, na nějž SenAnderSen svým tématem částečně navazuje. Understand zve do společnosti snílků – chtějí létat, tančit, milovat, možná i někde viset hlavou dolů jako moucha. Andersenovské motivy utvářely Understand z několika křehkých substancí dávkovaných do chaosu člověčích snů. Zajímavou podívanou režijního tandemu SKUTR bohužel poněkud brzdí pátrání po kontinuitě a hlavní myšlence dění na jevišti, i když se dá okamžitě namítnout: vždyť komu by nebylo téma „tužeb“ blízké? Tedy pokud si připustíme, že nějaké touhy vůbec máme.

SenAnderSen režisérky Jany Svobodové je o poznání propracovanější i divácky srozumitelnější. Tematické spojení snů, tím souputníkem všech životních nenaplněností a zklamání, už dostává fungující mechanismus, který publikum vtahuje do dění. Jakkoli téma zůstává andersenovské, nepohne se ani o píď od zcela jiného základu – naprosto nesnového, realistického, současného. Představují se nám inženýr sprejerství, beatboxer, tanečník a Číňanka (svou hlavní identitou však zaměstnanci skladiště), kteří by mohli být kdejakými mladými týpky dneška. Vypadají proto obyčejně. Rovněž sny mají možná netuctové, ale významově či osobnostně obrovské. Chtějí dosáhnout úspěchu, prosadit se, nekrčit se v prachu doby. Přesně tak jako Hans Christian Andersen, jemuž dlouhý čas trvalo, než našel své místo a došel k uznání jako spisovatel. Otázkou zůstává, zdali po mnoha zklamáních a situacích ponížení se skutečně dočkal naplnění svých snů. Mimochodem, jak naznačuje jedna z postav, jméno obsahující „sen“ tápání málem předurčuje.

Pro některé diváky zejména mladších věkových skupin může být zajímavé, že experiment Archy.lab namísto obvyklých divadelních prvků substitučně využívá street-art, pracuje s fenoménem graffitti a pulsuje v beatboxové zvukové aranži. Přesto SenAnderSen zklame ty, kteří by v této inscenaci náhodou hledali sprejerskou inspiraci, nepobouří ani ty, jimž se při smutném pohledu na čmáranice v metru otevírá kudla v kapse. Nerozebírá ani téma svobody končící i v demokracii tam, kde začíná svoboda a hmotný statek druhého. Třeba zmíněné graffitti je jen jedním z prostředků k divadelní výpovědi o out-generaci, jejich snech a samorostlém vidění pravd.

Neobhajovat, ale „pod čarou“ vysvětlovat s nádhernou andersenovskou paralelou je chvályhodnou ambicí této inscenace, jejíž téma Jana Svobodová demytizuje hravostí i poetickým nadhledem atakujícím fantazii, aniž by se divákům něco říkalo polopaticky. A ještě k tomu je to vtipné!

Pustý městský prostor i působivá, ač jednoduchá evokace industriálního skladiště jakoby neustále exponují heslo: Andersena hledej všude – v příhodně vybrané koláži textů, čili slovech a pocitech čtveřice postav, dále samozřejmě na domech a při dalším scénografickém kouzlení, v abstraktních formách hereckého vyjádření nebo – v samém závěru – při obyčejném vytírání podlahy. V příbězích ulice jde především o to najít svou svébytnost, překročit svůj „Stín“, což v nelidsky sekularizované společnosti trvá možná déle, než si myslíme! Z celé té mozaiky je podle mého názoru nejpůsobivější zpověď Číňanky (holčička se sirkami) hledající naplnění svého snu až někde v Praze. Vedle upřímné autenticity Jing Lu doslova přetrhává své pouto (nebo spíše pouta) ke své rodné hroudě. Vynikající je i scéna Cossigova konkursu, hořká svým obsahem – zjevné disproporce schopností jedince kontra měřítko stanovené okolním světem. S Hamletem jen můžeme dodat, že ve snění se skrývá zrada.

Rozlétnout se a letět tak, abych byl vidět v tomto mikrokosmu je (zatím jen) snový cíl všech. Cestu k němu doprovází rytmus hudebníka Michala Nejtka či Cossigův beatbox. Inscenace by se však jistě obešla bez Dowisova nesrozumitelného rapového čísla. Pro diváky budou zajímavější spíše vychytané detaily inženýra sprejera nebo originální nápady všech zúčastněných. Je toho naštěstí dost, aby poněkud skryly nemálo renonců v herecké technice. V této souvislosti je ale nutné zmínit, že herectví se někteří aktéři věnují jen, řekněme, okrajově. I tak je inscenací SenAnderSen vzdána velikánu H.Ch.Andersenovi, od jehož narození letos uplynulo 200 let, velmi sympatická pocta.

Hodnocení: 60 %