Recenze

Zlehka o tíži života
psáno z představení: 19.5.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
»V této bláznivé době, při mně stůj...«

Tradice poetických kabaretů v Divadle v Dlouhé se datuje již od roku 1998, kdy ve foyer měl premiéru remake původně inscenace Dejvického divadla Rovnováha. Existenciální kabaret sestavený z textů opomíjeného spisovatele Richarda Weinera nabídl v režii Arnošta Goldflama expresionistické panoptikum, v němž se do bizarního kontrastu dostávalo cirkusové prostředí a jeho lidská fatální beznaděj metafyzického rozměru. Síla Kabaretu Richard Weiner však zůstala jen vtisknutá do zdí Kroužkovy kavárny, do myslí diváků téma pronikalo obtížně. S nezájmem diváků se setkala i notně bizarní, avšak v mnohém zajímavá, Morávkova urverze Rusalky. Kabaret Undine s tematikou absolutní lásky se hrál na hlavní scéně a označení „kabaret“ mělo spíše jen metaforický obsah. V téže době již u diváků naplno a s frenetickým nadšením bodovala de facto kabaretní revue Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka s písňovými reminiscencemi na léta šedesátá. Před tím byl na malé scéně ve foyer uveden Kabaret Vian-Cami, který je již šestým rokem beznadějně vyprodaný. Session velikánů absurdní poetiky dostalo plně kabaretní schéma a balancovalo na ostří drastického humoru. Večeru zároveň dodnes nechybí mimořádně silná poetičnost.

Vazba zastoupených autorů nového Kabaretu Prévert-Bulis je zjevně „méně logická“ než u předchozího spojení vianovských šansonů a absurdních minidramat P.H.Camiho. Jak naznačuje režisér Jan Borna, společné mají francouzský spisovatel Jacques Prévert a skladatel Jiří Bulis to, že nejsou autory rozbolavělé, nezralé poezie. Vlastní je jim spíše zkušenostmi podložená melancholická bolestnost, ale styčným prvkem je také groteskní pohled na svět z kontemplativního odstupu. Jak propojit geograficky vzdálené osobnosti? Konferenciér Jan Vondráček prostě s cimrmanovskou samozřejmostí pomocí fotokoláže popíše letmé setkání obou autorů v „Buloňském lesíku“. Konspirativní volbu spojení již nic nezpochybňuje a aniž by byla třeba další dohoda s diváky, autenticita večera posiluje názor, že Prévert a Bulis patří k sobě. Nevíte, kdo byl Jiří Bulis? Bohém, ráčkující filozof života, svérázný samorost, básník a senzitivní hudební skladatel, jehož tvorba je spjatá především s brněnským HaDivadlem. Připomenutí Bulisova díla i nám, „Pražákům“, je bezpochyby na celém kabaretu nejcennější. Akorát si možná řeknete, že ty písně jste už možná někde slyšeli, Jiří Bulis v našem podvědomí totiž tak trochu je.

Forma Kabaretu Prévert-Bulis je jiná než u předchozího Kabaretu Vian-Cami, i když navykle očekáváme něco podobného, resp. určitou strukturu čísel a výstupů. Jenže ona přichází skrze vytváření pocitů. Od groteskní rozvernosti režisér Jan Borna diváky pěkně protáhne (za nesourodosti i chaotičnosti dění) k melancholii, skoro až depresi, která se postupně stává podkresem pro většinu smíchů. Právě zde nacházíme onen společný jmenovatel pro oba zúčastněné autory.

Ještě než kabaretní postavy doputují k melancholickému snění, je přihlížejícím servírována řádná porce absurdní grotesky. Decentní parodie herců nejdříve rozmotává zvrácené vztahy v jedné svorné rodině (Roura k rouře pasuje). Ostentativní veselá gesta i mimika potvrzují známé pravidlo absence interpretačních hranic pro daný žánr. Ve chvíli, kdy získá navrch hodně černý humor, vědomí přiznané hry a nadsázky posílí aktualizační prvek – televizní obrazovka. Během mikrodramatu V rodině o bratrovi, který uřízl hlavu bratrovi a ten běhá bez hlavy, za což je hodnou matkou kárán, sleduje matka právě jeden z mnoha dílů seriálu Roury (tytéž obrázky, které před tím herci odehráli, avšak s kašírovaným důrazem na detaily - jakákoliv podobnost se seriálovým fenoménem dneška je pochopitelně zcela náhodná). Další hříčka, Příchody a odchody, také s televizním ozvláštněním počítá. Aktéři jsou maňáskové, nebo spíše maňasové s pěkně prořízlými ústy, kteří za pomoci vodičů hrají svou krutou rakvičkárnu, zády k divákům, ale vstříc kameře, přenášející akce na televizní obrazovku. Neodolatelný „dabing“ po celou dobu obstarávají Jan Vondráček a Lenka Veliká. Ostatní, nemají-li co na práci, jen líně konzumují chipsy. Těžká to role profesionálních nádeníků v šoubyznysu!

Hravost, nápady a hledání absurdních souvislostí bereme v Divadle v Dlouhé jako jistou normu. Poetický intimní večer tedy rozjíždí především Prévert, k nim se přidávají „zlehka inscenované“ rozverné Bulisovy písně (vlastně také svérázné mikropříběhy) a zcela zcizující doplňky – např. autorský vklad Čeňka Koliáše v podobě teleshoppingového výstupu (na prodej jsou lidské zvuky). Po komediálních číslech vstupuje do dění již naplno prvek melancholie (tklivý Výjev ze života antilop, báseň a výstup Jak dělat podobiznu ptáka). Vše postupně umocní pocity mrazení v zádech při Bulisových písní, těch jednoduše sugestivních průhledů do melancholické člověčí podstaty. Na konci zbývají jen stesky a poslední záchvěvy naděje. Kabaret vrcholí ve ztišené atmosféře blokem písní Běh života (nádherná interpretace Kateřinou Jirčíkovou), Svítá, Marie a modlitbou Anděl radosti. V tomto poetickém večeru jako by ani nebyla podstatná míra souznění (či naopak kontrastu) Préverta s Bulisem i tím ostatním, jde-li o pocit. Veškerá propojení postrádají linii nějakého jednotného motivu. Maximálně nás napadne motiv cesty, běhu a přibývající tíhy života. Herci se totiž střídají v „putovní“ roli Messengera o berlích, který těžce prochází po kabaretním molu, zdržuje hru belhavou pomalostí a většinou míří k proskleným dveřím, místu, za nímž se děj může propojit s křehkým snem. Stylizace snu se uplatní např. ve Výjevu ze života antilop nebo také ve scéně s parašutistou – reinkarnací potápěče z Kabaretu Vian-Cami.

Linie humor – melancholie – tesknota nemusí být každému příjemná. Jenže v životě to tak bývá, že na konci je třeba zaplatit nějaký ten účet a pomalu se vytratit. Tíha života se postupně předává dál. Inscenace Kabaret Prévert-Bulis opět potvrdila, jaká šíře vyjadřovacích prostředků je souboru Divadla v Dlouhé vlastní a jak se z nápadité mozaiky etud dá udělat kompaktní celek, z něhož si odnášíte jeden zásadní pocit. Přesto by však tento kabaretní večer snesl malé proškrtání nebo zkrácení.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.