Recenze

Mystérium jednoho omylu
psáno z představení: 18.6.1999, autor recenze: Michal Novák
Podlézavost úředníčků zapadlé ruské gubernie v okamžiku příjezdu revizora je notoricky známým tématem, který rezonuje stále a kdekoliv. Gogolem nastavené zrcadlo, vybroušené do nadčasového lesku, lze vděčně ukazovat publiku i dnes, aniž by se celá věc minula účinkem. Satirická komedie Revizor bývá na českých scénách hrána jako klasická, nesčetným smíchem prověřená komedie, jejíž základní myšlenka postačuje i v moderní divadelní dramaturgii. Jistou konzervativní pietu k ruské klasice zatím úspěšně bortí Petr Lébl v Divadle Na zábradlí, dalším zajímavým tvarem je právě Revizor Dejvického divadla. Jeho vedení přizvalo ke spolupráci režiséra Sergeje Fedotova, uměleckého šéfa Divadla U mostu z uralského Permu, který má nejen Gogola v genech, ale i pro našince netradiční (ve smyslu původní!) pohled na dílo svého klasika.

Vodka v hlavní roli zůstává, takže nejsnáze postřehnutelným rozdílem je přítomnost mystiky ve hře. Uvažování malého ruského člověka totiž velmi konvenuje s iracionálním chápáním jevů, což vůbec nemá daleko ke zvláštnímu druhu apoteózy, tedy jakémusi zbožštění úřední moci. Z Petrohradu se blížící postava revizora tak není vnímána jako spravedlnost, nýbrž jako zhmotněné nadpozemské absolutno. Inscenace nespěje k zesměšnění činovníků, neboť satiričnost textu vychází především z jejich zoufalé nejistoty, jak se takto mocnému absolutnu bránit.

Scénou mystického strachu inscenace začíná. Mihotavá světélka svíček a cigaret prozrazují nervozitu těch, kdo je drží. V šeru a za maximálního rozrušení sděluje Hejtman svým podřízeným strašnou zprávu existenciálního dosahu. Jenže ten, koho za revizora považují, jím není. Nedobrovolný podvodník Chlestakov prohlédnuvší situaci drze využívá servilnosti místních figurek, chvástá se ad absurdum a v jeho mrštných pohybech jako by se odrážela čím dál větší jistota v této šaškárně. Aby ne, když zjišťuje, že najednou je z něj uctívané mystérium. Neváhá ani učinit krok z výšky do prázdna, neboť ví, že musí být dole zachycen ochotnými pažemi. Jen díky poštmistrovi Špekinovi, který tak rád čte cizí dopisy, celý omyl vyjde na světlo boží. Oklamaná hejtmanova dcera Marja zesiná do umrlčí podoby a za strhující sférické hudby se zmítá s divokým úšklebkem a svíčkami v rukou ve fantasmagorické křeči. Šokující závěr je ve znamení jakéhosi mysticko - halucinačního šílenství, během něhož se za oknem zjeví silueta revizora skutečného.

Tzv. excentrická improvizace, která - jak uvádí Sergej Fedotov - vzniká přímo před očima diváka, tvoří základ inscenační metody Michaila Čechova. Podle ní by divadlo mělo zůstat divadlem a nikoliv "realistickou vizí". O neobyčejném působení takového divadla na vnímání publika netřeba pochybovat. Systematickým prvkem při tvorbě představení (i v průběhu repríz) je herecká fantazie, daná momentální atmosférou. Herci v přesně vymezeném prostoru svých rolí improvizují, aniž by je svazoval pevný inscenační řád. Za jistých okolností právě toto může být cesta k objevování nových rozměrů hry. Stále patrný kontrast nálady herce, který si s rolí "hraje", a nálady vlastní dramatické postavy působí svou nefalšovanou divadelností odlehčeně a vtahuje diváka k vědomé spoluúčasti na představení. Tím vzniká pozoruhodný elastický divadelní útvar, v němž se atmosféra proměňuje v neuvěřitelně rychlých střizích. Režisér Fedotov k tomu přidává precizní práci s atmosférou, gagy a mimikou. Tajemné svícení umocňuje mystičnost večera, která je občas jakoby ponížena prostým otevření okna, za nímž dle linoucích se zvuků běduje hladová drůbež. A tak se po celé tři hodiny zajímavě střídá realistická groteskní stylizace s atmosférou mystického strachu a metaforickými vsuvkami. Výsledkem je bezprostřední i sugestivní komedie, která chytře rozkrývá podstatu hry, tj. zveličování vlastní zbabělosti ve vnější absolutno.

Dodržení intencí režijního záměru, potažmo Čechovovy metody v jevištní podobě, vyžaduje od herců plynulé přechody mezi improvizacemi všeho druhu a textem. Ivan Trojan v postavě Hejtmana zpod přivřených očí pozoruje atmosféru, aby ve správné chvíli vnesl do hry neočekávatelný, většinou groteskní prvek. Zastřeným hlasem vyhodnocuje situace s grácií generála, avšak následné jeho činy končí zkratem nebo trapnem, což ventiluje - jak jinak - běsněním. Jiného druhu jsou vybuchující emoce Chlestakova. Jeho ohrožení sahá nanejvýš k pudovým otázkám, co bude k večeři, bude-li večeře vůbec. Za nevinným kukučem se skrývá povýšenecký mladík, jehož agresivita roste s nabídnutou šancí. Tento Chlestakov je díky skvělé kreaci Martina Myšičky prostě odporný. Naopak "téměř" sympatie diváků získává Hejtman, jehož katastrofická situace snadněji dokáže vzbudit zájem publika. Velmi legračně je pojatá Pavlem Šimčíkem skoro němá role doktora Hübnera, duchem zapomenutého bůhvíkde. Ostatní mužské postavy ke škodě celého představení zůstaly jen lehce načrtnutými karikaturami. Z dam zaujme Zdenka Volencová jako naivka Marja a představitelky Bobčinského a Dobčinského. Tuto povedenou dvojku totiž v koncepci Fedotova ztvárňují herečky. Přitom roztomile stylizovaná komika Zity Morávkové a Jany Holcové jako by ani nevycházela z cylindru, dlouhého šosatého kabátu a knírku. Až člověka po zhlédnutí Revizora z Dejvic mimoděk napadne, že po dlouhé době byl v divadle a ne na kašírované přehlídce populárních umělců.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.