Recenze

Lovecké drama
psáno z představení: 13.9.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Bohdan Holomíček
foto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíček
V Ibsenově hře Divoká kachna nenajdeme žádného hrdinu. Její realismus zabíhá k psychologizaci, drobným metaforám či nesofistikovanému podchycení tragikomiky života, a přesto v sobě ukrývá drtivý dopad na divákovo vnímání. Příběh Divoké kachny je černý, ačkoliv tematickým základem je jednoznačně fraškou. Banální poklid a relativně uspokojivé přežívání rodiny Ekdalových naruší parazit, „třináctý u stolu“, otravný horovatel pravdy, který spustí destruktivní průvan v této domácnosti. Má to být ze strany mladého Gregerse Werleho nabídnutý očistec? Po návratu z cest přezírá svou vlastní dobře situovanou rodinu a vehementně se v méně vlídném příbytku Ekdalových stylizuje do role cynického mesiáše, jehož úkolem je po kapkách servírovat nápoj tvrdé pravdy a vyjasňovat „svému příteli“ Hjalmarovi Ekdalovi stíny minulosti. Absolutní rozvrat, který způsobí svou smrtící upřímností, si následně bere nejnevinnější oběť tohoto loveckého dramatu, čtrnáctiletou Hedviku.

Divadlo v Dlouhé přizvalo ke spolupráci na inscenaci režiséra Jana Nebeského a jeho tým (scénograf Jan Štěpánek, kostýmní výtvarnice Jana Preková a dramaturgyně Kateřina Šavlíková) a dále také hostující herce Marka Daniela s Lucií Trmíkovou, aby domácí sestava měla možnost poznat i jiné styly práce, potažmo poetiky. Ti, kdo znají předchozí osobité až kontroverzní režie Jana Nebeského, se v Dlouhé obávají dalšího vykolejení ze zdejší poetiky, avšak i mladším pamětníkům dodnes zůstávají vryté v paměti strhující ibsenovské inscenace, které tento svérázný režisér vytvořil v Divadle S.K.Neumanna, Činoherním klubu a Divadle Komedie (Přízraky, John Gabriel Borkman, Stavitel Solness). Nadčasová témata prezentoval na jevišti vždy bez sentimentu vůči „klasikovi“ a spíše se snažil v jeho hrách najít něco, co by mohlo provokovat současnost (i divadlo samotné).

Východiskem Janu Nebeskému pro inscenování Divoké kachny je onen ve hře zakódovaný smích, přecházející v okamžiky silného pohnutí a naopak. Psychologický realismus, s nímž jsou Ibsenova dramata ponejvíce spojována, odstřeluje kamsi do grotesky, ale aniž by ji zbavil krutého realistického základu. Co se jeví jako novátorské proti ustálené ibsenovské inscenační tradici chmurného psychologického vykreslování, není možná nic víc než návrat k původnímu záměru velkého autora. Režisér Nebeský ctí Ibsenovu dramatickou úspornost, přebírá i proud jemných metafor. Události v této Divoké kachně přicházejí jen tak mimochodem, ačkoliv se v duších zraněných postav děje mnoho. Přitom ani na okamžik se nedostaví pocit, že sledujeme něco realistického! V Divadle v Dlouhé se při Divoké kachně také zasmějeme, kdepak sentimentální pojetí.

Excesy tvůrců se nerozmáchly tolik, jak jsme zvyklí v jiných projektech dua Nebeský – Preková (i když igelitu, zvracení nebo hadrových přirození si diváci užijí). Vyhraněnost postav je posílena prvky bezdomovství, resp. takových, které zdůrazňují obyčejnost, fádnost, nudnost. Rodina Ekdalových se po svém příbytku pohybuje ve směšně vytahaných teplácích, neforemných punčocháčích, jež ne náhodou evokují i naši „krizi panelákového věku“. Klíčová tajemná půda romantických ideálů v podobě metaforických domácích zvířat, včetně jedné poraněné divoké kachny, má také poněkud ulítlou lokalizaci. Scénograf Jan Štěpánek ji situuje za exteriérovou pouliční lampu do stanu v zadní části jeviště. Prolínání s irealitou rozvíjí Nebeského koncepce také expresionistickými vizážemi a různorodou stylizací ostatních postav. Pod nánosy groteskního silného líčení příslušníci rodiny Werleových téměř ztrácejí lidské rysy, je to zlo paví pyšnosti, nabubřelosti nebo obyčejného přesvědčení o pozření vší moudrosti světa do sebe. Ostrých karikatur se dočkaly i postavy přátel rodiny Ekdalových, zhýralci doktor Relling a zběhlý teolog Molvik.

Skoro by se zdálo, že označení groteska je nepřesné. Ty postavy jsou víceméně jenom směšné a pro svou pokleslost si možná ani jiný pohled nezaslouží. Na rozdílném způsobu života rodin Ekdalových a Werleových, který je tak trefně za pomoci scénografických a kostýmních atributů znázorněn, vidíme estetický balast těchto dvou podob společnosti a mravní zabřednutí ve všeobecném hnusu. Nejen do minulosti, ale i do charakterů se postupně noří celé tohle lovecké drama. Věčné střety a konfrontace postav popisují charakterové principy, jako je cynismus (Gregers Werle a jeho rodina), věčné retušování života (Hjalmar Ekdal), úlevné balancování mezi pravdami a iluzemi (starý Ekdal a Hedvika), skepsi, a nebo snahu o nastolení trochu přijatelného řádu bytí pro zpackané životy (Ekdalova manželka Gina). Docela mi v inscenaci chybělo razantnější vyostření souboje mezi oběma pozorovateli rodiny Ekdalových (vedle Gregerse Werleho tím druhým je lékař Relling, nositel mírumilovného klamu).

Vize nějakého štěstí je pro většinu postav Divoké kachny relativní pojem. A dojde-li na srážku idealismu a pragmatismu, je z toho velká mela, která v tomto případě vrcholí tragicky, sebeobětováním čtrnáctileté Hedviky. Její myšlenky utíkají do napůl ještě dětské fantazie, na starou půdu, ale zřetelně vnímá realitu, jež čistou duši tak fatálně poraní. Na Hedviččin osud se ostatně metaforicky váže kdysi postřelená divoká kachna z půdního zvěřince. Velmi překvapivým a zvláštním je obsazení této role Jaroslavou Pokornou. Herečka, která již je babičkou, v roli dívky ale dokonale obstála a s postupem času není důvodem smíchů, ale je čím dál věrohodnější a uvěřitelnější. Její Hedvika už není dítě, i když zatím jen intuitivně pozoruje „dospělý“ svět (i přes vadu zraku své postavy). Do role je vložen odstup, životní zkušenost, a tak niterná výpověď Jaroslavy Pokorné skrze postavu čtrnáctileté Hedviky patří k nejvíce zajímavým bodům inscenace. Za zmínku stojí především scéna, kdy i ona se pustí do retušování…

Hereckou nadprůměrnost inscenace Divoká kachna podpoří svými výbornými výkony Jan Vondráček (Hjalmar Ekdal) či hosté Marek Daniel (Gregers Werle) a Lucie Trmíková (Gina). Mladého Ekdala Jan Vondráček zbavuje jakýchkoliv náznaků netuctovosti. Velmi snadno se ocitá v mefistofelském sevření reprezentantů dvojího postoje k pravdě. Jako poživačný manžel si v groteskních leitmotivech natírá chléb silnými nánosy másla. Je to mistr v retušování života a samozřejmě sobec. Zde Ibsen spojuje prostředí fotografického ateliéru a retušování fotografií s konkrétním charakterem postavy. Režisér Nebeský z tohoto Ekdala udělá navíc fetišistu, který toká jako nadržený kačer, když si jeho kačena vilně sundává gumové rukavice, aby si uprostřed úklidu odbyla krátký a rychlý milostný akt. Gina jako jediná z postav má nejblíže k realitě, drží si svou vratkou rovnováhu, jež činí přežívání snesitelnějším. Až bližší přítomnost továrníka Werleho a především Hedviččina smrt ji nepřirozeně vykolejí. Zoufalý výkřik Lucii Trmíkové ale vůbec nevěříme. Že by i tento moment svědčil o zvoleném groteskním základu koncepce? Zato starý Ekdal Vlastimila Zavřela výsměšné ladění inscenace odstartuje hned vstupním entrée, opakovaným gagem uklouznutí po banánové slupce. Pak už je tento děda v teplákách a kulichu jen tím, kdo občas pronese „čechovovský komentář“ (Les se mstí) a chodí střílet na půdu, místo i jeho iluzí.

Mrtvolně nalíčený Gregers Werle Marka Daniela je zpočátku bloudícím a pozorujícím stínem, jako by sbíral odvahu k zahájení prosazování svého utkvělého mesiášského cíle. Režisér tuto bílou figuru občas nechává stylizovat do směšně křečovitých póz, při kterých připomíná brouka uvízlého na krovkách, ale tím je alespoň posíleno vědomí, že máme co dočinění s pouhým hňupem, jenž nedomýšlí důsledky svého počínání. Starý továrník Werle Jiřího Wohanky přichází na scénu jako poloslepec v obleku se směšně trčícími vyztuženými šosy a se vskutku bizarní gerontickou malůvkou na obličeji. Reprezentuje také „rodinný“ cynismus a přezíravost vůči všemu kolem. Z dalších postav razantní redukční úprava textu udělala už jen nečitelné zkratky, tedy skoro škoda času pro Miroslava Hanuše, Ivanu Lokajovou, Martina Velikého a Petera Vargu.

Divadlo v Dlouhé má co chtělo: pozoruhodnou inscenaci připravenou – již bez nadsázky – ibsenovským režisérem Janem Nebeským. Herci měli možnost poznat něco nového či setkat se na jevišti s jinými kolegy. Potud je vše v pořádku, zvláště když razantní výklad přináší tak skvělý výsledek. Po poněkud rozpačitém rozjezdu, kdy si Jan Nebeský neodpustil pár svých tradičních samoúčelných výstřelků, které retardují celé dění až do přestávky, má druhá půlka podstatně silnější vyznění. To se inscenace již plně soustřeďuje na postupné rozkrývání minulosti směřující až k tragické tečce „lovecko-občanského“ dramatu. Jinak těžko říci, co chtěl režisér Nebeský naznačit třeba naháčskou scénou před přestávkou, kdy Jan Vondráček s Markem Danielem tančí na forbíně oděni v igelitu a v trikotech s visícím hadrovým přirozením. Na sdělení nějaké hlubokomyslnosti to nevypadá, o to už asi nejde, aby poslání divadla „sdělovat a komunikovat“ ještě trochu fungovalo, když nastupuje spíše osobní a v tomto případě výsměšná inkorporace, divák – nedivák. (Ke škodě věci.)

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.