Recenze

Bulvární Divadlo Bláznivých dramat a jeho hvězda Frederick Lemaitre. Paříž roku 1832. Současný francouzský dramatik Eric-Emmanuel Schmitt rád zpracovává osudy slavných, připomeňme např. hru Libertin, pojednávající o encyklopedistovi Diderotovi a jeho trablech se ženami. Ve hře Frederick je to slavný bulvární herec 19. století, k němuž v autorské licenci přiřazuje několik dalších skutečných postav své doby. Bulvární umění, ještě v tom nezatíženém významu, je východiskem pro znázornění krajnosti odvěké divadelní schizofrenie. Postavy nejsou samy sebou, prodávají iluze, žijí ve svých postavách. Vzniká tak pro diváky jistě zajímavý kontrast mezi nimi a osobami mimo Divadlo Bláznivých dramat.

Romantizující pohled na fascinujícího komedianta a do divadelního zákulisí dávných časů (které se od toho dnešního asi mnoho nezměnilo) propojuje divácky vděčné téma divadla na divadle, ale také ukazuje divadlo jednoho velkého příběhu, který umí rozesmát i silně dojmout. Herec Frederick je extravagantní osobnost, suverén cyranovského rozměru, svůdník, hráč i rváč se životem a poměry. Kolikrát brilantně rozřeší kritické situace! Je však Frederick opravdu připravený na všechno? Setkává se s Berenikou, tajemnou kráskou s čistou duší nezatíženou iluzemi. Stárnoucí Frederick, ten prodavač iluzí, je rázem zaskočen. Autor přitom zápletku nepřivádí na ono rozcestí s nutností volby, spíše hledá ve Frederickovi ten lidský rozměr, jenž vedle citové bolesti mimoděk najde i důkaz skutečné lásky. Frederick je eklektická postava. Odhaluje zásadní lidské slabosti takového herce na pozadí nespočtu jiných postav, kdy není (nemusí být) sám sebou. Díky Borisi Rösnerovi vidíme Frederickův romantický osudový oblouk, kterak začíná nesvázaností a rozverností ve vztahu k životu, ale nekončí u tragičnosti, neboť ta směřuje ke katarzi. Jistě je to pro Borise Rösnera, který přijal nabídku Divadla ABC na hostování, osudové setkání s rolí. Kdo jiný by měl stát na jevišti a prezentovat témata sžíravosti herecké práce, její pomíjivosti, podvody, ale i krásy herectví, než ten, který to z dlouhých let praxe zná, ba o tom učí své studenty. Proklamace a slova, která jsme možná již od Borise Rösnera někdy slyšeli, zaznívají ve hře, což zřetelně napovídá, že E.E.Schmitt se opírá o důkladnou znalost divadelního prostředí a hereckých duší. Rozdíl snad je jen ten, že Frederick mluví nepokrytě a přímo, v monologu o povaze herectví naopak postava a její představitel zcela splývá.

Vedle svého učitele (dalo by se s nadsázkou říci, že bez zaškobrtnutí a trémy) výrazně působí Zuzana Kajnarová v roli Bereniky. Našla pro ni adekvátní "romantický" výraz, avšak dostatečně vzdálený světu iluzí. Jinak prostor Divadla Bláznivých dramat je naplněn komickými hádkami, hereckou řevnivostí nebo potížemi politickými a – jak jinak – ekonomickými. Své místo má i spousta jazykových hříček. Figurkování začíná od ředitele divadla Harela (Oldřich Vízner). Dalšími postavami jsou Slečna George aneb stárnoucí diva (Kateřina Fixová), hašteřivá Preciézka (Kateřina Petrová) a Tízněl, mladý snaživý dramatik a nýmand (Filip Blažek). Vedle nich se na jevišti objevuje řada postaviček herců "svých oborů" a zaměstnanců divadla. Temné tóny do děje vnáší politický reprezentant a cenzor Kníže z Pillementu (Otakar Brousek ml.) nebo Baron z Remusatu, zasmušilý otec Bereniky (Čestmír Gebouský).

Režisér inscenace Milan Schejbal samozřejmě do celku zakomponoval ukázky z komedií toho času, kdy sošné deklamace, komediální šmíra či výjevy vpravdě bulvární vládly divadlu. Nahlížíme na ně z pozice, která nemůže nepřipomenout Fraynovu hru Bez roucha. Za působivější lze ale považovat okamžiky, vidíme-li, jak se rozdíl mezi člověkem, který je jen v roli, a postavou, která večer co večer deklamuje a baví publikum, eliminuje a ambivalentní identita vykreslí celoživotní posedlost člověka, jenž pozbyl možnosti být sám sebou a jemuž zůstalo břímě ne vždy veselé řehole. Jinak režijní rukopis moc objevný není.

Hodnocení: 70 %