Recenze

Chudáček Oliver
psáno z představení: 20.2.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: BAUERPOWER
foto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWERfoto: BAUERPOWER
»Nemohl bych dostat trochu jídla?«

Zdenek Plachý a Jiří Šimáček ze sdružení Střežený Parnass se vydali naproti motivům slavného sociálního románu Charlese Dickense a v Divadle Komedie představili experiment, svoji vizi Olivera Twista, jehož štěstí zazdili do pouhých nadějí. Chtějí se tak „zásadně“ vyjádřit k problémům společnosti a blahořečit dokonalost nosů a bezvadnou pokožku dětí. Témata jako soucit, solidarita či nerovnost odpoutávají od realistické a sentimentální předlohy z 19. století a svazují jej do scénické básně o násilí a ovládání. Rozdíl mezi Dickensem a úpravou Střeženého Parnassu je v absolutním (beznadějném) nepozitivismu světa. Zpochybňováno je i dobro dobrodinců a lidská společnost je kastována na zvrhlíky všech kalibrů. Svět je zákeřný a slizký jen proto, že krutost není samolibá, ale již zcela pragmatická, jako jediný cíl přežití. Oliver Twist v něm zoufale a ustrašeně hledá něco pozitivního, diváci znalí předlohy podvědomě spolu s ním. Základní jednotkou budiž trocha jídla. Jenže uprostřed psychopatického světa, beztak předurčeného k rozkladu, egoističtí lidé nejsou schopni soucitu. Naopak radost bizarní směsice postav je determinována mučením nebo ponižováním. Střežený Parnass Oliverovi pro přežití nabízí rámec patologické apokalypsy lidského rodu. Čas se totiž změnil, dogmatický étos starosvětských norem nahradily mnohá podivná paradigmata a teorie, určující chod 20. století.

V atmosféře krutosti a hrůz nad Oliverem jakoby září naivistická aureola čistoty a bezelstnosti. Vykulené oči se dívají na svět těžký k pochopení. Oliver je zmatený, má strach, zajíká se při každém slově. Mluví málo, bílou vránu odsouzenou k zániku z něj vlastně vytvářejí jiní. Oliver je důvod k nenávisti a vzteku. Kontrast vůči okolí způsobuje i dětská jemnost, podpořená faktem, že malého chlapce představuje Ivana Uhlířová.

Daleko zajímavější než všelijaké aranžování povytahování slipečků či kalhot je cesta Olivera Twista a co všechno musí podstoupit. Je sirotek a již vstupní obraz ukazuje sirotčinec jako první Oliverovu past - přísné vězení s postýlkami, nad nimiž úřaduje rákoska sadistické paní Mannové a zvrhlé choutky pana Doktora. I další charaktery postav jsou odlišné proti předloze. Kominík by Olivera nejraději vyudil v komíně, osud jej však zavede k sadistické Rakvářce, stane se terčem zájmu Faginovy zločinecké bandy a v krutosti si zjevně libuje i Strážník (brutální Oliverovo spoutání). Nad vším bdí jako přízrak spravedlivého strachu postava Soudce. Kolem hřejivého plamínku naděje v podobě dobrodince pana Browna, milovníka ostnatých sukulentů, také vane zpochybňující nejistota. V „tarantinovských expozicích“ je Oliver znázorněn jako týrané dítě, pohřbené zaživa (!) a nakonec možná i vyměněné. Kde má brát štěstí, když bezpečí mu odepírá i důmyslně řešená scéna! Po stranách zesílené perspektivy Oliverovy cesty je nabídnuto k otevření několikero dveří. Ale které jsou ty pravé, bez číhajícího nebezpečí? Nejzlověstnější nástraha je ovšem jiná: Oliver kdykoliv může zmizet beze stopy v propadle. Dobro je v této hře zkrátka neustále likvidováno (pokud se rovnou nemění ve zlo).

Pro své sociální bondage drama si autoři navymýšleli spoustu textu a mnoho scénických poznámek, ale na jeviště je přenést nedokázali. Také se zapletli do „bondage“. Zdá se, že si tvůrci poněkud pletou pojmy. Kde berou jistotu, že bondage musí nutně být synonymem pro utrpení a bezvýchodný stav? Jelikož je předem přímo určeno, že roli Olivera Twista má hrát holka, nepochopení to jen potvrzuje a seberealizaci určitých osobních choutek také. Vždyť Oliver Twist není v otrockém poměru ke zvrhlému světu a Oliverova předurčenost není o spoutání okolím, ale fatální provázanosti jeho života se zkaženým světem, v němž má šanci přežít, jen když bude poslouchat. Rovněž erotický význam toho slova je zcela jiný. Nevím, jestli nakonec zasáhla vyšší mravnostní síla, ale škrtalo se. Je docela zajímavé porovnat předlohu spáchanou Střeženým Parnasem a vlastní realizací na jevišti. Takže lze přijmout jen přívlastek „sociální“ a zajímavé ztvárnění titulní postavy Ivanou Uhlířovou, která svou autenticitou vytváří z této inscenace vlastně nepřenositelné unikum. Druhou herecky nejvýraznější postavou je Nancy Gabriely Míčové. Smutná dívka z podsvětí zločinu v baletní sukýnce prostupuje mez zla a dobra, což je zaplaceno sadisticky obřadnou smrtí v působivé taneční scéně. Ostatní herci podle stylu projevu ani moc netuší, co říkají, vykonstruované „zásadní“ myšlenky zní z jeviště hodně zautomatizovaně.

Analýza psychopatické společnosti na modelu prostředí, do něhož je Oliver Twist uměle implantován, neobstojí. Svět tak temný ještě naštěstí tolik není. Nebo ano? V takovém případě je téměř nepodstatné samolibě ukazovat zvrácený stav v mezní variantě, neptáme-li se zároveň po východisku. Nakonec přece jen dnešku bližší zůstává sentimentální Dickens a jeho realismus, kde dobro přece jen má naději. Čemu se vlastně Střežený Parnass úpravou Olivera Twista ironicky směje? Snad ne tomu, že Oliverova jediná šance je vděčně svačit dobroty u pana Browna, pochopit, dospět a nevyčnívat z řady pragmatických zlodějíčků, manipulátorů a zvrhlíků. To by byl smích cynický.

Hodnocení: 40 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.