Cechoslovak

Jméno Deža Ursinyho je mi známé, ale zjistil jsem, že o něm vlastně nic nevím. Pomohl mi tištěný program a pak samotné představení. Komorní scéna umožnila plné zaujetí hercům i divákům. Vztah otce a syna, kteří si zpočátku nerozumí snad v ničem. Do mysli se dere deprese, ale jsou tu i úlevné momenty a celkové vyznění je nakonec osvobozující. Zážitkem je strhující herecký výkon Jana Kolaříka, jehož zaujetí rolí nekončí ani závěrečnou děkovačkou, kdy se na vděčné publikum ani neusměje. Ursinyho hudba si mě úplně nezískala, ale klobouk dolů před muzikanty a pěveckými výkony.

Člověk by řekl, že o Masarykovi se dá těžko napsat divadelní hra, natož pak muzikál. Dodo Gombár se podobnými životopisnými projekty zabývá a vždy dost riskuje, že diváka zaskočí. Problém, že v souboru SD není na TGM typologicky vhodný herec, řeší radikálně-dává tu roli hned osmi hercům (z toho čtyřem ženám) a všem to věříte. Je to student, učitel, filozof, státník, milenec, otec a vždy z něho vyzařuje výjimečnost-těžko budete hledat mezi dnešními politiky člověka tak vzdělaného, zodpovědného, a statečného. Přitom je to člověk stále pochybující a občas i selhávající. Perfektně secvičené kolektivní divadlo-zpěv, choreografie, rytmus...

Humor hry je založen na tom, že je vlastně skoro o ničem. Staří kamarádi nemají téměř žádný důvod se hádat, ale nikdo nechce slevit ze svého ega. Působí to tak, že autorka napsala hru na tělo pro tři konkrétní herce. Tito tři pánové to nebyli, ale ujali se toho skvěle. Rozhodně je tu mnoho míst k burácivému smíchu, vyniká exhibiční výstup pana Dlouhého. U výborných komedií bývá často vážný podtext, i tady jde asi o krizi mezilidských vztahů, odcizení, egoismus. Ale humor je to laskavý, potěší zejména ty, kteří mají rádi absurditu a slovní ekvilibristiku.

Zajímavý projekt, který navazuje na regionální témata, která jsou ve Slováckém divadle často kontroverzní, ale mnohdy burcující. Tentokrát je téma málo známé a pro některé lokální patrioty a zapřísáhlé folkloristy i značně deziluzivní. Protože autor chce hlavně poukázat na málo známá historická fakta, může hra působit didakticky a trochu staticky. Ale odpouštím mu to, protože to vyvážil rozmanitými scénickými postupy, interakcí herců a diváků a humorem. Docela by mě zajímalo, jak by hra působila na diváky mimo slovácký region a zejména na Slovensku.

Celkem příjemný, ale v podstatě dost zbytečný divadelní večer. Ke standing ovation mě okolo sedící diváci nestrhli. Solidní herecké výkony, ale to by mělo být v profesionálním divadle samozřejmostí. Je dobré, že kusy tohoto typu existují, aspoň vyniknou ty lepší (a těch je většina), které má Slovácké divadlo na repertoáru.

Výborná hra, která se zabývá tématem soudržnosti rodiny. Zpočátku to vypadá na selanku, kde se toho moc neděje. Statičnost je ale jen zdánlivá. Skrytá traumata vyplavou na povrch. Mohou za vše dospělé děti, které se příliš dlouho spoléhaly na jistoty otcovského domu? Nebo nesou svůj díl viny i rodiče, kteří nad problémy zavírali oči a nechali vše zajít příliš daleko? Proniknout hluboko do psychologie postav nám pomohou výborné herecké výkony, vynikají oba představitelé rodičů.

Inscenace vykouzlí pohádkovou atmosféru, jaká k tomuto titulu patří. Hereckým výkonem tomu napomáhá především představitelka Puka. U některých dalších postav mně úplně nesedí obsazení. Třešničkou na dortu by tu mělo být vystoupení řemeslníků, na které se u Snu noci vždycky těším. Tady to bylo obrovské zklamání. Hrát někoho, kdo neumí hrát, musí někdo, kdo hrát umí.

Toto mě zcela pohltilo. Gesamtkunstwerk, kde je scéna stále plná, dramatické dialogy, scénografické efekty, choreografie, zpěv... O novodobých dějinách Ruska jsem měl jen povrchní přehled, ale tady jsem všechno pochopil, byť tu mohly být i omyly a nadsázka. Dobře zasvěcený autor napsal nejen poučnou a didaktickou hru s reáliemi, ale zasadil ji do velkolepého dramatického rámce. Z výkonu mladého Viktora Kuzníka šel mráz po zádech, pro mě už asi bude navždy hlavně Putin. Tomáše Šulaje už sleduji dlouho a vím, že zvládá různé polohy, role bouřliváka mu tady sedla dokonale. Děkuji za divadelní zážitek.

Zajímavý, barvitý a dojemný příběh si zrovna o dramatizaci neříkal. Dovedu si ho představit jako skoro oskarový film s exotickými exteriéry a drásavými scénami z koncentráku. Pro divadlo mu chybělo víc dramatických konfliktů a možností dialogu. Inscenace je tedy spíše sledem monologů a vyprávění jednotlivých postav. Naštěstí herci vyprávějí tak, že diváka upoutají. Zejména uvěřitelná je postava Daniela. Asi nejpůsobivější ztvárnění lásky syna k matce, které jsem v divadle viděl. A zároveň z mého pohledu největší a nejzdařilejší role Rostislava Marka.

Na úvod pochvala MDZ za dramaturgii v poslední době. Dlouho jsem tu neviděl něco zbytečného nebo nudného, což se v minulosti občas stávalo. Nora něčím takovým být hrozila, ale aniž by bylo nutné sahat k nějaké násilné modernizaci, uchvátí svou hloubkou. Postavení ženy se od dob vzniku hry (1879!) trochu změnilo, ale podobné charaktery jsou tu stále. Nejprve se zdá, že Markéta Holcmanová svou Noru afektovaně přehrává, ale při jejím prozření na konci pochopíme, že hrála tu Torvadldovu panenku. Torvaldův charakter se jako u jediné z postav nemění a zůstává "pevný". Z ostatních vynikl Radovan Král. Nořin odchod ze scény si budu pamatovat!

Začátek je pojat jako tisková konference a já si připadám jako na dětském karnevalu, kde je hodně hlučno. Masky jsou povedené, ale působí přece jen trochu nevážně ve srovnání se závažností tématu. Více se mi líbí, když se scéna trochu vylidní. Herci pak mohou dobře rozehrát své zvířecí, resp. lidské charaktery. Nastudovat tuto náročnou inscenaci určitě dalo hodně práce, ale myslím, že pro režiséra i herce naplňující. Váhal jsem mezi 70-80 procenty. Dobrý divadelní počin, ale asi se z námětu dalo dostat více.

Ne náhodou se tato víc než sto let stará hra stále inscenuje a publikum na Slovácku jí rozumí ještě o něco víc než diváci jinde. Vzpomínka na Pitínského inscenaci je tu ještě živá, ale Zetelovo provedení na ni nechává na chvíli zapomenout. Opravdové kroje (je fuška je jen obléknout) jsou záhy vystřídány působivými kostýmy paní Zezuly. Zpočátku mi hodně vadily ječivé hlasy ženských postav. Posléze se to usadilo (nebo jsem si zvykl?). Postava Mešaničky je hodně expresívní, legrační, přehrávaná, avšak ostatní postavy jsou vedeny spíše realisticky. Režisér nám nabízí mnoho zajímavých scénických efektů, ale ty netvoří úplně přesvědčivý celek.

Téma hry je současné a atraktivní-generační konflikt a destruktivní moc sociálních sítí. V hledišti je vidět i mnoho mladých diváků, což je velmi pozitivní. Hudební stránce těžko něco vytýkat, pěvecké výkony perfektní. Osobně mám problém s tím, když písňové texty vyprávějí děj a sdělují myšlenky postav přímo, bez špetky poezie a bez metafor. Možná by mě stejný příběh v čistě činoherním provedení dojal víc. Ohromila mě technická úroveň představení-světla, filmová projekce, bleskurychlé jevištní přestavby. Patrně je vše už naprogramováno a řídí to počítač, ale při vší dokonalosti tu chybí právě víc té člověčiny. Ta se dohání v závěru patosem.

Ambiciózní inscenace, která zpracovává mnohovrstevnatý příběh na pomezí reálnosti a imaginace. Přechody ze současnosti do vzpomínek a do snů jsou velmi měkké a divák se musí smířit s tím, že prostým rozumem všechno nepojme. Pokud se tomu poddá, je odměněn tříhodinovým výletem do exotiky a fantazie. Mísí se tu kafkovské motivy, příběh o Oidipovi, trauma z hirošimské tragédie. Závěrečné vysvětlování nevysvětlitelného mi připadá už zdlouhavé, mně by stačil otevřený konec. Za důležitý motiv příběhu považuji zasvěcení-některé postavy se dokonce zasvěcují navzájem. Metoděj Návrat v hlavní roli působí klukovsky přirozeně. A ta scéna, krása!

Na takový titul část publika na Slovácku netrpělivě čekala. Režisérka využila plně herecký potenciál tří hlavních protagonistů. Jiří Hejcman se na své herecké sinusoidě (způsobené někdy nešťastným obsazováním) ocitá na maximální výši. Pokud nacvičovali s manželkou i doma, veselo u nich věru nebylo, ale výsledek stojí za to. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl v jakémkoliv jiném scénickém díle tak mrazivě vyhrocený střet mezi mužským a ženským elementem. Zvláštní je scéna, která nereflektuje časoprostor, ale tři postmoderní boxy jsou zcela funkční. Blanchiny šaty jsou také funkčně ošklivé, s kostýmy a obuví se tu navíc pracuje i dramaticky.

Představení má vzestupnou tendenci a graduje. Při scénicky nápaditém závěru běhá mráz po zádech. Herecky se mi líbily hlavně scény, kdy je plné jeviště. Tady vzniká opravdu čechovovská atmosféra kolektivní beznaděje a ztráty iluzí. Z jednotlivců vynikla Arkadinová v podání Marie Vojtěchové. Hezký divadelní večer.

Slavná divadelní hra, která nabízí mnoho témat k přemýšlení i scénickému ztvárnění. Stárnutí a ztráta životních sil, oddanost divadelní profesi, ješitnost úspěšných, zakomplexovanost neúspěšných, nevděk... Oba hlavní představitelé do svých postav vložili mnoho úsilí, ale v přemíře expresivity tu nenacházím opravdovost a nějaké jasnější poselství. Byla tato nejasnost snad inscenační záměr? Divadlo na divadle, které se ovšem klidně mohlo odehrávat jen za scénou, je tak možná paradoxně vrcholem inscenace. Možná bych raději viděl pana Randára skutečně v roli Leara než jako méně čitelného Sira.

Současné evropské drama, zajímavý text s prvky sci-fi a absurdního dramatu. Proč ne? Výsměch těm, co si nechávají vnucovat všeobecný unifikovaný vkus, které nám nabízí média a reklamy a zároveň varování, abychom tomu nepodlehli. Dobře napsaný text by byl asi působivý i bez klaunství, které je v této inscenaci dost křečovité. Domnívám se, že by smysl hry vyzněl lépe při méně expresivním hraní. Zasmál jsem se, ale raději sleduji vtip v samotném textu než v gestech pitvořících se klaunů. Dobrý kus, ale myslím, že toto není parketa Slováckého divadla.

Osvědčený a divácky vděčný motiv: sejdou se tu lidé, kteří by se nikdy nepotkali, kdyby... V tomto případě sedli za volant pod vlivem. Když se tohoto schématu chopí zručný dramatik a nastuduje se to se schopnými herci, nemůže to být špatné. A to je tento případ. Každá postava je jinak "ujetá", ale jsou všichni vlastně svým způsobem sympatičtí. Jejich terapie se odvíjí docela pomalu, autor asi mohl krátit, tři hodiny jsou dost. Ale když se s postavami sblížíte, neradi byste se s nimi loučili dřív. Navíc máte pocit, že jste za své peníze dostali pěknou porci duchaplné zábavy.

Divadlo na divadle, kde herci hrají sami sebe. Velký zetelovský projekt, po kterém ovšem zůstávají trochu rozpaky. První část připomíná Bez roucha, ale nepoznám, jestli to má být legrace. Druhé kolečko má být variací na to první, ale liší se tak málo, že se cítím trochu podveden, že se dívám dvakrát na totéž. Sólové výstupy herců pak potvzují, že jsou to tvořiví lidé, kteří nad svými rolemi i životy opravdu přemýšlí. Na závěr padá čtvrtá stěna a následuje pokus o otevřený dialog s diváky. Na mém představení ale moc nevyšel, škoda, možná je to i moje vina.

Skvělý dramatický text, který ukazuje lidské charaktery v krajní situaci, ve které všem jde o život. Koho můžete odsoudit za zbabělost? Ale každý ji hraje jinak a dobře. Nějaký čas jsem ve Slováckém divadle čekal na nějaké neexperimentální představení. Na to je (myšleno jen a jen v dobrém) v Hradišti nejvíce povolán Igor Stránský. Vsadil na klasický divadelní tvar a opřel se o přesvědčivé herecké výkony. Plně uspokojující divadelní večer a více než jen zábava.

Přepychový interiér Mahenova divadla, pro venkovského návštěvníka nečekaně vysoké vstupné, dámy v róbách, titul pro pravé intelektuály... Bylo tu zaděláno na snobský večer. Nakonec se tu rozvíjí strhující hluboce intimní drama a snobské jsou hlavně postavy. Pro herce hodně těžký úkol ovládnout při vší té intimitě obrovský prostor se plně zdařil (aspoň z pozice diváka sedícího vpředu). Divadelnímu zážitku dominuje naklánějící se pódium, další výzva pro herce: dát si pozor na padající předměty, najít je a ke konci se udržet na šikmé ploše. A díky divadlu za dramaturgický úvod.

Kdyby šlo jen o hudbu samotnou, byl bych nadšený. Od E. F. Buriana je na youtube je jen pár jazzových písniček, pro mě je to objev. Při této hudbě se mi vybavuje třeba Carl Orff nebo Kytice Bohuslava Martinů. Navíc provedení bylo perfektní. Že jsou v SD výborní zpěváci, vím dávno, ale voiceband je přece jen něco jiného než muzikál. Obdivuji jejich soustředěný a ukázněný výkon. Tady nebylo místo pro individuální kreace, vše bylo absolutně podřízeno celku.
Jelikož však nešlo o koncertní provedení, měl bych hodnotit jevištní dílo. Úplně se nedokážu srovnat s tím, co se na jevišti "dělo". Konzervativně bych volil raději tanec nebo pantomimu.

První dvě balady vypadaly na propadák. U Vodníka ale naštěstí nuda končí a láme se to. Pokračuje velká podívaná s mnoha scénickými nápady. Je dobře, že Erbenovu Kytici máme a pokud ji i známe, většinou v této inscenaci jevištní řeči i rozumíme. Inscenace pak končí velkolepou scénou, jejíž vlastenecko-náboženský patos je ale snad až příliš těžko uchopitelný.

Zábavná hra na vážné téma. Tři neuskutečněné scénáře pomnichovského vývoje (jeden "lepší" než druhý) a v jejich centru zoufalá postava prezidenta Beneše (přesvědčivý Pavel Hromádka). On a jeho žena (distingovaná a realistická Tereza Novotná) musí předvést něco ze svých charakterů, ostatním stačí karikatura (dobře zahraná). Na jevišti se představí několik komediálních žánrů, střídají se různé výstupy a je čemu se smát, hlavně po přestávce. Je třeba ocenit každou novou původní českou hru a tato má hlavu i patu, autor si pohrál i s jazykem. Regionální konotace a bufetářčin stand up jsou sice vtipné, ale vůči divákovi zbytečně podbízivé.