Rozhovor

Od letošní sezóny je Filip Březina posilou Městských divadel pražských, kde už na sebe stačil upozornit dvěma výraznými rolemi. V inscenaci Andělé v Americe hraje mimo jiné transsexuála Belize, v Shakespearově Romeovi a Julii Merkucia. Setkali jsme se po představení Žebrácké opery v klubu Divadla ABC, kdy měl za sebou náročný den. Od rána až do pozdního odpoledne totiž natáčel film Erhart.

O jaký projekt se jedná?
Je to film, který točí Honza Březina z FAMU, což je ale opravdu jen shoda jmen. Nejsme nijak příbuzensky spřízněni, jak byste si mohl díky našim příjmením myslet. Honza pochází ze Sušice, já z Ostravy. Ve filmu hraju hlavní postavu Erharta, mladého kluka, který se vrací za svojí matkou. Během jejich setkání v psychiatrické léčebně, kde je hospitalizována, se k němu dostanou nové informace ze života jeho otce, včetně toho, co všechno dělal během privatizace v 90. letech… Není divu, že se kvůli tomu dostal do vězení a Erhart tak vyrůstal pouze s mámou. Půjde o artový festivalový film. Už teď jsem dost zvědavý na výsledek. Hraju v něm společně s Elizavetou Maximovou, Petrou Jungmanovou a Přemyslem Burešem.

běsi_ (Divadlo Disk)

Setkáváme se na půdě Městských divadel pražských, kde máte od začátku sezóny angažmá. Proč jste byl po skončení školy rok na volné noze?
Takhle úplně se to nedá říci, protože jsem si prodloužil studium. Sice jsem odehrál absolventské inscenace, jenže diplomku a státnice jsem dělal až o rok později, tedy v září 2019. Svým způsobem jsem tedy byl na volné noze, hrál jsem v několika divadlech, ale se statusem studenta.

O čem jste psal diplomovou práci?
Vybral jsem si téma Herec na scéně a herec před kamerou. Psal jsem o Andělech v Americe, které jsem nazkoušel v režii Michala Dočekala tady v Divadle ABC, a o filmu Zlatý podraz. Ten jsem pro změnu dělal s režisérem Radimem Špačkem. U diplomek herců je trochu problém v tom, že jde vždycky chtě nechtě především o hodně osobní pohled. Nejsem totiž dramaturg, ani teoretik nebo kritik… Snažil jsem se proto co nejvěrohodněji popsat, jak jsme při práci postupovali a zvýraznit hereckou práci na roli. Vlastně se jedná o jakýsi popis, co jsem u zkoušení, nebo natáčení cítil, a jak jsem se snažil roli co nejvěrohodněji uchopit.

To zní zajímavě. Popsal byste mi tedy, jak jste na postavě transsexuála Belize pracoval?
Vyvíjelo se to hodně pomalu, nešlo to ráz na ráz. Mám svůj princip vytváření postavy, a právě to jsem se také snažil v diplomce popsat. Potřebuji hlavně inspiraci gest, což bylo v případě černošského transsexuála Belize o to nutnější, protože dělá travesty. Byl jsem si proto vědom nutnosti nějakého výrazného pohybu postavy. K největšímu zlomu došlo v momentě, kdy jsem na instagramu našel Marka Kanemura (nick @mkik808). To je člověk, který dělá také travesty, ale ne takové ty šíleně načančané. Svá videa natáčí doma a jsou fakt dobrá a vtipná. Abych se přiznal, vlastně jsem ho tak trochu zkopíroval. Michalovi Dočekalovi jsem si navíc řekl o podpatky, které postava neměla předepsané, ale mně přišlo, že k Belizovi tak nějak patří. Zpočátku mě z nich sice bolely pěkně nohy, ale už jsem se s nimi docela sžil. Během zkoušení jsem si je bral i domů a chodil jsem v nich nahoru a dolů po schodech, abych se v chůzi zdokonalil. (směje se)

Andělé v Americe (Městská divadla pražská)

Jakým tématem vás Andělé v Americe nejvíce oslovují?
V představení mám oblíbenou větu, kterou ve třetí třetině říká postava Viktora Dvořáka: „Teprve tehdy, až ti teče do bot, poznáš, jakou má tolerance cenu. Žádnou.“ S tím nesouhlasím. Pro mě je to totiž hra o toleranci. Přiznávám, i mě téma travestitů nedříve trochu zaráželo, musel jsem se s tím sžít a tuto problematiku pochopit. Nikdy třeba nezapomenu na chvíli, kdy jsem se v plné Belizově kráse ukázal taťkovi. Byl ze mě zdešenej. (směje se) Dříve bych reagoval asi podobně. Abych to ale shrnul. Andělé v Americe mě naučili větší toleranci, jak lépe chápat toho druhého, a ne na první dobrou někoho hned odsoudit.

Co vám zkoušení Andělů ještě přineslo?
Především hodně růží, protože jsme museli být všichni hodně trpěliví. Není to totiž úplně jednoduchá inscenace. Jenom čtrnáct dní se například řešily technické věci se scénografií, aby všechno pořádně logisticky fungovalo. Celou dobu tam musí jet na plný plyn rekvizitáři, technici, kostymérky, prostě všichni, celý tým. Michal Dočekal proto také rozhodl, že lidé ze zákulisí budou mít svoji děkovačku, protože to, co během představení odvádějí, je fakt neuvěřitelné. Andělé v Americe mě také naučili se nebát. Šlo o moji první zkušenost s Michalem Dočekalem, ze kterého jsem měl velký respekt. Díky tomuto zkoušení jsem se přestal bát cokoli udělat nebo navrhnout, podařilo se mi najet na jeho vlnu a od jistého momentu mi šlo zkoušení celkem hladce. Přestal jsem být nervózní a vnímal jsem, že mě začal brát jako rovnocenného partnera. Prostě jsem si začal víc věřit.

Jak je náročné hrát téměř pětihodinové představení?
Celkem dost. Když to srovnám s Romeem a Julií, kde jsem jako Merkucio jen v první polovině, je to velký rozdíl. Tam do toho můžu dát ihned veškerou energii a jet na maximum. Merkucio je pojatý hodně expresivně, a tak si moc nedovedu představit, že bych ho se stejnou intenzitou hrál ještě v druhé polovině. Člověk si musí umět rozložit síly. Andělé v Americe jsou nároční už samotnou, vámi zmíněnou, délkou. Co mě nebaví, je neustálé čekání na výstupy a hlavně převlékání. Pocitově tam mám snad tisíc převleků, včetně dvou velmi rychlých, protože hraju ještě další postavy. V jeden moment například odcházím ze scény jako Belize a během dvaceti vteřin musím být na jevišti jako pan Bouda. Vypadá to tedy tak, že jakmile odejdu ze scény, běžím a po cestě zahazuji kabelku a strhávám ze sebe tričko. Doběhnu ke třem lidem, kteří mě co nejrychleji převléknou, a letím zpět na jeviště, kam musím vejít v naprostém v klidu. Andělé v Americe jsou také specifičtí psychologickou náročností, nejde zrovna dvakrát o jednoduché téma. Romeo a Julie je pro mě o něco snazší i díky Shakespearovu verši, který mi hodně pomáhá a vede mě.

Opravdu?
Určitě a dost mě i baví. Shakespeare se mi učil mnohem lépe než třeba Havlova Žebrácká opera, kterou jsme dohráli před chvilkou. Nezávidím Martinovi Donutilovi, který musí v představení říkat jednu Havlovu větu na půl stránky, ani panu Vlasákovi a dalším. Já tam mám pouze jeden monolog, který jsem se učil fakt pět dní, a to mi texty lezou do hlavy docela snadno. Většinou je umím už ze čtených zkoušek. Tohle se ale opravdu nedalo, role v Žebrácké opeře, nadneseně řečeno, byla skoro jak za trest. Asi holt nebudu „Havlův herec“. (směje se)

Romeo a Julie (Městská divadla pražská)

Do Městských divadel pražských jste nastoupil až rok po skončení školy. Mezitím jste nazkoušel inscenace v Divadle pod Palmovkou a také ve Švandově divadle, kde už tehdy dokonce ohlásili, že tam jdete do angažmá. Proč nakonec ta změna?
Popravdě se mi o tom nechce moc mluvit, bylo to náročnější období. Nakonec jsem se na základě spolupráce na Andělech v Americe a Romeovi a Julii rozhodl pro Městská divadla pražská. Michal Dočekal je podle mě režisérem, který rád pracuje s mladými lidmi a bere je jako rovnocenné partnery. A navíc je tu fajn soubor. Angažmá jsem přijal právě na základě zkoušení Romea a Julie.

Zastavme se krátce u dvou inscenací, které jste v tomto mezidobí nazkoušel. U hry Caryl Churchill Sedmé nebe a u Hladové země Davida Košťáka…
Když jsem si Sedmé nebe přečetl, říkal jsem si, jestli si nedělají legraci, byl jsem docela překvapený, jak explicitní výrazy autorka používá. (směje se) Popravdě mě překvapilo, že chtějí takovou hru vůbec nastudovat, ale nakonec to vyšlo myslím celkem dobře. Většina lidí z mého okolí mi říkala, že se jim inscenace vlastně docela líbila. Abych byl ale úplně upřímný, nebylo to moc šťastné zkoušení. Text Hladové země se mi naopak líbil, říkal jsem si, že to má smysl. Šlo o hru se zajímavým tématem apokalypsy, za kterou si můžeme sami… Inscenace se ale podle mě nepovedla, takže jsme ji hráli snad jen čtyřikrát nebo pětkrát. Podle mě nedošlo k úplnému souznění autora a režiséra. Někdy holt asi musí dojít k přešlapu, aby se vědělo, kudy jít dál. To se nejen u divadla stává…

Hladová země (Švandovo divadlo)

Kdy vás divadlo začalo bavit?
Už v předškolním věku jsem chodil do dramaťáku k paní učitelce Ireně Schubertové, bylo mi kolem čtyř pěti let. Od šesti jsem začal hrát na flétničku, ve čtvrté třídě jsem přestoupil na trubku a v šesté třídě jsem si při pohledu do zrcadla řekl, že budu herec. Takhle jednoduše jsem se rozhodl. Sám jsem se přihlásil do dramaťáku, opět k té samé paní učitelce, co mě měla ve školce. Pravidelně jsem se účastnil i recitačních soutěží, vždycky jsem postoupil do krajského kola, a pak jsem nevyhrál. Když jsem se později dozvěděl, že existuje něco jako konzervatoř, paní učitelka mě připravila na přijímačky. Vzpomínám si, jak jsem jako jediný uchazeč přijel na přijímačky v doprovodu maminky, která na mě u školy čekala, za což jí děkuji. Tak jsem se dostal na ostravskou Janáčkovu konzervatoř. Náš ročník vedl režisér Martin Františák a herečka Anna Cónová. Po maturitě jsem pak přešel na DAMU.

V rámci konzervatoře jste už hrál i v ostravských divadlech…
Moje první hostování bylo v Národním divadle moravskoslezském v muzikálu Balada pro banditu, kde mě režisér Peter Gábor obsadil do role bratra Nikoly Šuhaje, kterého hrál Igor Orozovič. Byla to super inscenace. Na repertoáru zůstala asi dva roky, lidi na ni chodili opakovaně. Jenom moje máma ji viděla snad desetkrát. Zpíval jsem tam sborové písně, což mě taky bavilo, stejně jako samotné zkoušení. Celá inscenace měla moc fajn atmosféru. Vzpomínám si, že jsem právě tam poprvé cítil kouřostroj, který má hodně specifický pach. Od té doby, vždy když ho někde ucítím, vzpomenu si právě na Divadlo Jiřího Myrona a tuto inscenaci. Pak jsem v „Myronovi“, taktéž v režii Petera Gábora, dělal ještě elfíka ve Snu noci svatojánské. A tím, že jsme měli vedoucího ročníku Martina Františáka, který byl tehdy zároveň uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče, dal mi možnost si „u něj“ v divadle zahrát. První tamní větší rolí byl sluha Oswald v Králi Learovi, kterého dělal Jiří Pokorný. Tohle zkoušení považuji asi za úplně nejhorší, které jsem zatím prožil. Abych to řekl kulantně, pan režisér neměl nejlepší období. Později se pak nový umělecký šéf Štěpán Pácl snažil dát inscenaci aspoň nějaký dramaturgicky smysl. Ale k něčemu to zkoušení bylo přece jen dobré. Gesta Jiřího Pokorného, co používal během zkoušení, jsem využil na DAMU v bakalářské inscenaci Norberta Závodského. (směje se)

Zopakoval byste si po zkušenostech studium na DAMU?
Jednoznačně. DAMU mi dala určitě mnohem víc než konzervatoř. Co mi DAMU ale naopak jako jediné úplně neposkytla, to je jevištní pohyb. Kdybych nebyl na konzervatoři, nebyl bych tam, co se pohybu týče, kde jsem. Na Janáčkově konzervatoři byl totiž jevištní pohyb a pantomima na naprosto špičkové úrovni. Co všechno obnáší herecká profese, mi však došlo až ve druhém semestru v prváku na DAMU, kdy jsem našel i pomyslný klíč, jak k herectví přistupovat. Trvalo mi asi trochu déle, než jsem se pořádně mentálně vyvinul. Byl jsem dlouho dítětem a herectví bral spíš jen jako hru.

Synáčci (Tygr v tísni)

Měl jste nějaké větší zkušenosti i s pantomimou?
Ve třeťáku jsem se spolužáky Honzou Chudým a Andreou Bereckovou v rámci ostravského projektu Cirkus trochu jinak dělali pantomimické trio. Měli jsme nacvičené scénky a skeče a díky tomu jsem byl nucený čas od času aspoň částečně improvizovat. A představte si, všechny tyhle věci, o kterých jsme teď mluvili, mi najednou dohromady zaklaply zase až na DAMU na hereckých hodinách Dana Špinara. Myslím si, že by měl začít znova učit. Svým přístupem mi totiž otevřel dveře k tomu, jak jinak lze chápat a dělat divadlo a jak myslet skrze postavu.

Na DAMU jste hrál ve třech absolventských inscenacích…
Běsi_ jsme nastudovali s Norbertem Závodským, s nímž jsme dělali první měsíc cvičení dost náročná na psychiku. Šlo především o prostorová cvičení. Uvedu jeden příklad za všechny: k ostatním postavám jsme se měli stavět v určitém gestu, které by jejich vztah co nejpřesněji vyjadřovalo. Bylo to kolikrát hodně zajímavé… Co se týče Törlesse, tam jsem poprvé hrál hodně submisivní postavu, s čímž jsem měl problém. Moje herecké ego tomu nechtělo podlehnout, i když nakonec muselo. Byl jsem vždycky zvyklý mít v dialozích navrch, a tohle bylo pro mě něco úplně nového. Zvláštní zkušenost. Reiting v Synáčcích, které hrajeme ve Vile Štvanice právě na motivy Törlesse, je mi, co se hereckého naturelu týče, určitě bližší. Třetí absolventskou inscenací byla Žranice s Adamem Skalou, a to byla super věc, na kterou rád vzpomínám. Poprvé jsem cítil, že stojím v plném Disku, a přitom mi bylo všechno úplně jedno, protože jsme se tam mohli pořádně vyblbnout. Všechny to bavilo. Abychom se občerstvovali, přinášeli jsme do představení stále něco nového. Ten formát dovoloval téměř cokoli, a přesto v inscenaci hororové téma apokalypsy a zkázy zůstalo. Kdyby byl ten text inscenován na vážno, byl by myslím trapný. My šli proto cestou jakési estrády, z čehož pak téma hezky vylezlo.

Proč jste nehrál ve čtvrté absolventské inscenaci?
Dostal jsem totiž na DAMU povolení natáčet film Zlatý podraz.

Co pro vás tato filmová zkušenost znamenala?
To se ani nedá popsat. Šlo o osm měsíců intenzivní práce. Navíc jsme basket s klukama začali trénovat šest měsíců před natáčením, takže jsme se mohli pořádně poznat. Podotýkám, že většina z nás ho před tím nikdy nehrála. Nikdy nezapomenu na okamžik, když jsme se asi dva dny před první klapkou přijeli podívat do Holešovic, kde se točily všechny zápasy, jak vypadá dekorace. Když jsem viděl, co vše za tím je a jaká je to zodpovědnost, byl jsem toho hodně nervozní. Spadlo to ze mě až po premiéře. Během natáčení bylo o nás herce skvěle postaráno, což vytvořilo perfektní prostředí k tvorbě. Radim Špaček je navíc super režisér, takže jsme tím filmem byli všichni naprosto pohlceni. Jen co jsme skončili natáčení a jeli v autě na hotel, už jsme řešili další natáčecí den. Dokonce jsem byl schopen se kvůli tomu naučit deset dialogů ve francouzštině, i když jsem nikdy v životě francouzsky nemluvil. Půl roku jsem se tak učil francouzštinu a taky jsem se učil hrát na klavír. Měl jsem o zábavu postaráno.

Žebrácká opera (Městská divadla pražská)

Kdy jste stál poprvé před kamerou?
Naši měli kameru na VHS kazety, takže jsem jí poprvé zaznamenán asi ve dvou letech, jak se po ní sápu a říkám: „Já chci tu kamelu, chci tu kamelu.“ Ale co se týče profesionálního natáčení, na které se jistě ptáte, dělal jsem kompars v seriálu České televize 4teens, kde jsem hrál spolužáka číslo tři. Takže to už byla vlastně role. Měl jsem asi třicet natáčecích dní, během nichž jsem stále seděl jen v lavici. Pouze jednou jsem změnil prostředí, když celá třída vyjela na lyžák na Praděd. Poprvé jsem mluvil ale až ve filmu Vybíjená, kde jsem se shodou okolností seznámil s Tomášem Havlínkem, se kterým jsem teď v Městských divadlech pražských. Točilo se to po prázdninách mezi mým čtvrťákem na konzervatoři a nástupem na DAMU. Hráli jsme svazáky a já se mu za celý den neodvážil říci, že jdu také na DAMU, kde on už studoval. Řekl jsem mu to, až když nás v Praze vyhodili z auta. Věděl jsem totiž o existenci jakéhosi přijímače, a tak jsem nechtěl, aby ho začal praktikovat už na natáčení.

V čem tkví „damácký“ přijímač?
Je to dlouholetá tradice studentů DAMU. Noví prváci musí v říjnu a v listopadu podle tradice starším ročníkům vykat. Mají ve škole různá omezení, každý prvák má nad sebou ze třetího ročníku patrona, který se o něj stará a zadává mu během prvních dvou měsíců různé úkoly. Celé to vrcholí večerem, kdy druháci prváky provedou tematicky po škole a nakonec je dovedou do hospody, kde už na ně čekají třeťáci, aby jim udělali přijímač, což je víceméně o pořádné pařbě, během níž přijmou prváky mezi sebe. Celá tahle dvouměsíční akce dost stmelí kolektiv, a to jak prváky, kteří mají společného „nepřítele“, tak třeťáky i druháky. Ti se totiž zase musejí společně domlouvat a všechno organizovat. Je fajn, že se takové tradice ještě dodržují.