Rozhovor

Violu jsem objevil ve svých patnácti letech
vydáno: 7.6.2021, Jiří Landa
V rozhovoru se ředitel Divadla Viola Robert Tamchyna zamýšlí nejen nad tím, co nám přinesl pandemický rok, ale i nad postavením komorních scén v současném divadelním světě. Vzpomíná také na nedávno zesnulé Hanu Maciuchovou a Ivanu Brádkovou, jejichž jména byla s Violou neodmyslitelně spjata.

Mohou se diváci Violy po uvolnění restrikcí těšit na nějaká představení během června a letních měsíců?
Ve Viole odehrajeme na konci června osm večerů podle aktuálních epidemických opatření, tedy přibližně pro polovinu sálu, čtyřicet diváků. Je to víc než cokoliv jiného naše malá oslava chvíle, kdy se kultura opět otevírá. V takovém komorním prostoru, jakým je Viola, je pocitově i ekonomicky důležitý každý divák, ovšem už sám fakt a radost, že se s diváky znovu uvidíme tváří v tvář, nadřazujeme případným ekonomickým ztrátám. Letní provoz Violy, nadto ještě v konkurenci mnoha open-air divadelních scén, neplánujeme, ale pro několik představení jsme přijali pozvání prvního ročníku divadelního a hudebního festivalu Dejvícepraze (www.dejvicepraze.cz) na zahradě hotelu International v Dejvicích. Novou sezónu pak zahájíme klasicky na konci srpna ve Viole na Národní třídě.

Co všechno jste ve Viole stihli pro diváky během uzavírky divadel připravit?
V době pandemie jsme připravili, vedle pořadů ve stylu on-line komunikace s publikem, aktuálně dvě novinky. Jednak autorský poetický večer z poezie a drobných textů Jacquese Preverta Pro tebe má lásko. Zazní zde nejen Prévertovy verše, setkáme se s jeho zhudebněnými texty a mistrovství Rudolfa Hrušínského a Josefa Somra nás ve zvukovém záznamu provede tajemstvím jejich interpretace Prévertova humoru. Předpremiéra bude 23. června večer. Druhou novinkou je hra Isabelle Le Nouvel Skorpios na obzoru. Stručně řečeno osudové setkání Winstona Churchilla a Grety Garbo, které svět neviděl. (Za)jímavý text o fiktivním setkání dvou skutečných osobností na palubě proslulé luxusní jachty řeckého miliardáře Aristotela Onasise. V hlavních rolích s Klárou Cibulkovou a Igorem Barešem. Premiéra se uskuteční ve Viole v průběhu září. Myslím, že oba tituly jsou jasným důkazem, že i v době po letošní covidové vlně chceme pokračovat v tom, co je pro Violu pocitově „nejsilnější“. A to je spojení tradiční linie právě takových specifických večerů, které jsou pro bývalou poetickou vinárnu a malou komorní scénu charakteristické. Komorní drama a komedie, ale i poezie a intimní hudební produkce. V září se ve Viole představí písničkář Mirek Paleček se zhudebněnými texty Jaroslava Seiferta a do konce roku se snad také vrátí Jarek Nohavica se silnými večery z vlastní tvorby a listováním z domácí knihovny české poezie. Na Vánoce by Viola po letitých Vánočkách (Vánočních hrách) a Pitínského Betlému měla letos uvést již vloni ohlášené pásmo Zahradníčkovy poezie Ježíškova košilka.

Divadlo Viola - Pro tebe má lásko (foto: Viktor Kronbauer)
Divadlo Viola - Pro tebe má lásko (foto: Viktor Kronbauer)


Se dvěma tituly na repertoáru se diváci už bohužel nesetkají…
Máte pravdu, smutným odchodem paní Hany Maciuchové se uzavřely dva večery. Nezapomenutelná Daňkova Žena z Korinta v režii Tomáše Vondrovice a také Sváteční Shakespearova pošta. Aktuálně ale přemýšlíme o další podobě setkání s prof. Martinem Hilským nejen nad Shakespearovými sonety. S paní Hanou jsem se naposledy potkal právě ve Viole na jaře loňského roku a jak už jsem několikrát připomněl, nejen výběr textů ze staré čínské poezie pro on-line přenos z Violy, ale i některé vyhýbavé odpovědi do budoucna naznačovaly přinejmenším tušení závěru její bohaté životní cesty. Ale i při tom posledním setkání, později jsme si už jen vyměnili pocitové esemesky, zůstala Hana Maciuchová velkou dámou a silným člověkem, který nenakládal své smutky druhým, ale snažil se ostatní, v té neznámé covidové složitosti, povzbudit vlastním optimismem. Dodnes nechápu, kde na to „Hanička“ vzala sílu. Patřila k hercům, kteří po léta tvořili profil Violy, ať už jako herečka nebo milovník poezie a prózy domácích i světových autorů. Měl jsem proto velkou radost, že se Viola dočkala také reprízy pořadu z dopisů Chopina a Sandové, kde paní Hanu na klavír doprovázel klavírní virtuos Ivo Kahánek. Věřím, že Viola v sobě nese odkaz velkých tváří a hlasů a jejich herectví. S Hanou Maciuchovou se tak ve Viole potkávám denně. Stejně jako nedávno zesnulá kostýmní výtvarnice Ivana Brádková, obě Viole rozuměly tzv. beze slov. Ivana si chvíli povídala s režisérem, měla herce lidsky i umělecky v oku a věděla, co Viola potřebuje. Přesně. A pokaždé jinak. Hana Maciuchová do Violy také přicházela a také se do ní vracela jako domů.

Na které zásadní momenty z proběhlé „nedivadelní“ sezóny rozhodně nezapomenete?
Uplynulá sezóna, a především loňské jaro, pro mě zůstanou trvale jako vzpomínka na sounáležitost diváků, kteří posílali na dárcovskou platformu donio.cz třeba jen drobné příspěvky, darovali divadlu zpět zakoupené vstupenky, zajímali se o to, kdy znovu otevřeme a co budeme hrát. Samozřejmě podzim, letošní zima a jaro už byly poznamenány všeobecnou únavou, ale raduji se z toho, že naše připravované červnové hraní ve Viole nebylo oslyšeno, diváci se k nám těší, kolegové z Pražského Symfonického orchestru FOK mi napsali, že už mají vyprodané abonmá do Violy na společné literárně-hudební večery… Není toho málo. Divadlo žije, to není jen běžná fráze nebo titulek někdejšího televizního magazínu.

vzpomínka na inscenaci Žena z Korinta (foto: Viktor Kronbauer)
vzpomínka na inscenaci Žena z Korinta (foto: Viktor Kronbauer)


Vzpomněl byste si ještě, kdy jste Violu navštívil poprvé?
To je hodně dávná vzpomínka a mimochodem opět souvisí s Hanou Maciuchovou a také s Jiřím Adamírou. Morgenstern ve Viole. Uznávám, že blouzním, pásmo v režii Josefa Henkeho. Bylo mi patnáct a ten večer se mi tak trochu posunul svět. Pamatuju si, jak jsem potom dlouho chodil Prahou a nechával na sebe, jako mladý intelektuál, právě doznělé okamžiky působit. Netušil jsem, že někdy osobně Josefa Henkeho poznám, že si budu potichu a nablízko srdcem s paní Hanou, že se jednou oddám Viole. Nejprve jako věrný divák, později coby autor diplomky o prvních pěti letech, kdy se formoval pozdější repertoár a styl, pak s Luďkem Munzarem ve vzpomínkách na Františka Hrubína s večerem Obleču tě do hvězd na jevišti, a nakonec jako ten, který bude stát skromně ve stínu Dr. Justla a tiše ho prosit o podporu, když se pokusím Viole vrátit něco z jeho literárně poetických let.

Proměnilo se vaše uvažování o pandemii a divadlu od doby první uzavírky?
Na tuhle otázku asi zatím neumím odpovědět. Nebo… Je to tak, že jiné je především moje uvažování o světě, životě a smrti obecně. Nečekal jsem, že to bude tak silné. Jako by se mi připomněly stránky dávno přečtené a zapomenuté? Nemyslím si, že jako společnost můžeme znovu „nasednout“ do stejného vlaku, jak už tu snahu vidím v mnoha směrech kolem sebe. A že by divadlo covid přemohl (?), to je přece nesmysl. Potřeba společného sdílení emocí a spoluprožívání příběhů je člověku vlastní odedávna. Já si ale v posledních letech kladu, ohledně divadla a pražské kulturní mapy, otázky, které covid vlastně ještě zdůraznil. Kolik divadel se v Praze uživí, jaká je či má být dotační politika, respektive co je to divadelní dramaturgie velkých divadelních domů a malých komorních scén, které spolu často soupeří o konverzačky, rádoby psychologizující příběhy, o dobré herce… Ptám se sám sebe, kam se řítí kvalita divadelní produkce, když většinovému divákovi stačí běžná řachanda a menšinový divák malé divadlo nespasí. A jaký to všechno dohromady s televizním rádoby civilismem v nekonečných seriálech bude mít vliv na divadelní herectví a proč mi srdce usedá, když si vzpomenu na jedno gesto, pohled nebo ticho ve větách Borise Rösnera a proč mi tohle čím dál víc chybí…

Jaká by měla být za téhle situace Viola na prahu svých šedesátin?
V roce 1963 byla tehdy, a ještě dlouho potom jediná, výlučná a neopakovatelná… Platí to i dnes? Do Violy se chodilo za velkým herectvím těch nejlepších „nablízko“. Kohouta, Lukavského, Medřickou, Tauba, Fabiánovou, Vosku, Nedbala a další velikány jste tu měli doslova na dosah ruky. Repertoár slavných literárních děl a poezie, jaký byste jinde nenašli. V dnešní době je koncept poetické vinárny mrtvý, za poezií se do Violy už dávno nechodí, herci jsou k vidění všude, v televizi i na internetu a s komorním divadlem různé úrovně se doslova roztrhl pytel… Tohle jsou věci, které mi nedají spát.

Jaký je váš názor na návrat diváků do divadel po skončení pandemie?
Částečně jsem na to už asi odpověděl. Diváci na svá divadla nezapomenou. Budou se chtít bavit, nemyslím teď jen na komedie, uplatnit zakoupené vstupenky, potkávat se… Jen zatímco do roku 2020 patřily emoce z pohledu diváků víc na jeviště nebo mezi jeviště a hlediště, mám pocit, že za poslední rok a půl jsme si je prožívali sami, nanejvýš doma v rodině. A každého to nějak poznamenalo. Tak i tak. Až čas ukáže, co z toho v nás zvítězí. A jak rychle nebo pomalu budeme chtít emoce sdílet společně v divadelním hledišti nebo jinde. Je brzo na jakékoliv úvahy, a hlavně je v tom, co nás čeká, ještě tolik neznámých…
.

Další rozhovory

Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)
Když se lidé nedomluví, proti viru nic nezmohou
(rozhovor s: Petr Michálek, 20.5.2021)
Rozšiřujeme naši Letní štaci
(rozhovor s: David Šiktanc, 19.5.2021)
Příští sezóna bude festivalem přesunů
(rozhovor s: Roman Vencl, 17.5.2021)
V létě se vrátíme do jihlavské ZOO
(rozhovor s: Michal Skočovský, 4.5.2021)
Vstoupit dvakrát do téže řeky není možné
(rozhovor s: Lenka Zbranková, 29.4.2021)