Pietní (nemyšleno pejorativně) nastudování, které kladlo důraz zejména na hereckou stránku inscenace a na co nejvěrohodnější vykreslení situací, které jednotlivé hrdiny dovedou k osudovým poznáním a činům. Dramaturgická úprava s výrazným krácením textu sledovala příběh Maryši nekompromisně, bez zbytečných odboček. Nejzajímavějším vývojem si v inscenaci M. Schejbala prošel Lízal v podání T. Töpfera, který tuto figuru obdařil jistou dávkou nabubřelosti, důležitosti a nekompromisním postojem k vdavkám své dcery, jíž našel ženicha. Přitom bylo i v těchto chvílích zřejmé, že za přísnou tváří skrývá vřelost otce k milované dceři, kterou pak mohl plně odhalit po pauze, kdy postava Lízala přiznává svoje pochybení. Podobně zajímavým obloukem si prošla i Maryša A. Fixové. Její přerod z bezstarostné dívky do životem ztrápené ženy, která chce navíc vytrestat svého otce za to, do jakého marasmu ji dostal, má velkou sílu. Škoda pak předimenzovaného projevu H. Karochové jako Lízalky a nevýrazného ztvárnění postavy babičky H. Vondruškovou. Scény s babičkou, k níž se Maryša v zoufalství obrací, jsou nádherně napsané, ale v tomto nastudování vyzněly do ztracena. Zaujali i D. Krchňavý jako Francek a E. Miláčková coby Horačka. S inscenací souzněla jednoduchá, leč atmosféru dávných časů výstižně evokující scéna M. Krále, podobně lze hovořit i o kostýmech. Snad jen svatební kroj Maryši na malém prostoru Žižkovského divadla, kde příbramský soubor hostoval, působil přece jen trochu úsměvně. Škoda také, že se režie nerozhodla více použít hudební podkresy a inscenaci neukončila závěrečným výstupem Maryši. Poslední obraz byl nadbytečný, dle mého názoru až moc režijně vyumělkovaný. Celkově se však jedná o nastudování, které ukazuje, že klasika může v dnešním divadle obstát i bez překrucujících režijních schválností. Navíc má svoji sílu a účinnost.