Rozhovor

Za úspěchem inscenace Divadla Minor Bratři naděje, kterou 23. října odvysílá na ČT artu Česká televize, stojí Jakub Kopecký a Jan Jirků. Druhý jmenovaný je jak spoluautorem hry, tak režisérem. Během rozhovoru nám mimo jiné prozradil, že se původně měla inscenovat úplně jiná verze…


Kdo přišel s nápadem na tuto hru, potažmo inscenaci?
Ředitel Divadla Minor Zdeněk Pecháček. Zeptal se mě a scénografa Jakuba Kopeckého, jestli bychom spolu neudělali něco o dějinách loutkového divadla v Česku. Ono je totiž to naše loutkové divadlo, to naše národní bohatství, od roku 2016 zapsáno jako nehmotné dědictví na seznam UNESCO… Ovšem vyprávět divadlem jakoukoliv historii je těžké a hrozí to brutální divadelní nudou. Tak jsme hledali nějakou dramatickou událost, na které by se celé to loutkářské bohatství odrazilo. Při takovém hledání v české loutkářské historii vždycky zavadíte o jednu postavu – o Matěje Kopeckého, který byl legendárním zakladatelem loutkářského rodu Kopeckých, národním obroditelem, ale který byl hlavně skutečným předkem Jakuba Kopeckého. Tak říkám Kubovi, že uděláme něco o jeho famílii. Kuba nejdřív nechtěl, bál se, abychom to nezprznili, on si té rodinné tradice totiž hodně váží. Pak ale přišel s příběhem svého pradědečka a jeho tří bráchů… Je to příběh o legionářích, kteří s loutkami pomáhali vybojovat samostatnost Československé republiky.

Co vás na osudů bratrů Kopeckých zaujalo?
Je to jeden z nejhezčích českých válečných příběhů, který jsem kdy slyšel. Úžasná atmosféra, kdy se mění celý svět, a v tom obřím tlaku vystupují naši hrdinové nejen jako nějací skvělí vojáci, ale hlavně jako kluci, kteří kde můžou, tak se snaží potěšit ostatní na frontě tím svým rodinným bohatstvím. V hlavě měli stovky českých lidových her a komedií, které se učili od dětství nazpaměť. Hráli je ostatním českým vojákům. Kdekoliv, kam přišli, si dokázali vyrobit nějaké loutky a zahrát. A pokud loutky neměli, hráli bez nich potmě. Jsou svědectvím o tom, jak zachraňovali a bavili zraněné vojáky, když je odnášeli z fronty. Ti vojáci se tak smáli, až prosili, ať už toho Kopečtí nechají, protože je ten smích kvůli zraněním strašně bolí… No a pak ta nádherná tichá láska mezi bráchy, jak si kryli záda, a jak šílená situace to byla, když je válka postavila doslova proti sobě. Tři bráchy na jednu stranu coby legionáře a jednoho z nich na stranu druhou jako vojáka Rakouska-Uherska… Stáli proti sobě a měli se rozběhnout a střílet…

z inscenace Bratři naděje (foto: Zbyněk Hrbata)

Jak jste ke psaní textu s Jakubem Kopeckým přistupovali?
Řekli jsme si důležité události, obrazy, které jsme chtěli dělat. Jakub se pak zavřel na týden sám do divadla a tam si ověřoval divadelní, světelné a různé výtvarné principy, které by chtěl na scéně použít. Vymýšlel „kouzla“, a ta mi pak ukázal. Já četl a četl a připravoval si informační materiál pro herce. Následně jsme dva měsíce zkoušeli s herci, improvizovali, vymýšleli, kravili, hráli si, zoufali si. Nakonec jsme to měli po dvou měsících nacvičený, napsaný, hotový a blbý… Opravdu to vůbec v první verzi nebylo dobré. Tak jsem přes prázdniny sebral svoji rodinu, vyrazili jsme do Itálie a Slovinska, na místa, kde se před sto lety události odehrály, a já to celé přepsal. Za čtyři dny s kolegy statečnými herci a herečkami zlatými jsem inscenaci předělal. Byli fakt zlatí. Mohli by mne i zabít. Já bych se jim vůbec nedivil. Nezabili. Dotáhli to a sklidili slávu.

Na co si musíte při psaní dávat pozor, když má být hra určena pro děti od devíti let?
Neřeším věk diváka. My inscenace připravujeme jako „rodinné“ a víme, že přijdou děti různého věku i s učitelkami a s rodiči anebo prarodiči. Děláme je pro všechny a chválabohu snad i dobře, když jsme za to furt chválení. Ale vždycky je zapotřebí pořádný příběh, který nese něco navíc. Téma, o němž se nemluví na prvním místě, ale všichni o něm vědí. To může být láska, strach ze smrti, nebo taková obyčejná hrdost na předky, kteří byli stateční, díky čemuž žijeme svobodně a můžeme si říkat, že to byli frajeři.

Kdo byl vaším hlavním korektorem?
Myslím, že v téhle sestavě jsme tak nějak všichni hodně sebekriticky nastavení, takže se hlídáme vzájemně, ale samozřejmě hlavní odpovědnost za „pohled zvenčí“ nese dramaturg čili Iva Kopecká.

Jsou jména Jakuba Kopeckého coby spoluautora a scénografa a dramaturgyně Ivy Kopecké pouhou shodou náhod?
Iva je ženou Jakuba Kopeckého a Jakub je, jestli dobře počítám, dvanáctou generací po zakladateli rodu Matěji Kopeckém a čtvrtou generací po bratrech Kopeckých – legionářích. Je to dvě stě let nepřerušená tradice a loutky v téhle rodině pořád hrají důležitou roli.

Co bylo na zkoušení inscenace nejnáročnější?
Radka Pavlovčinová, Ondra Nosálek a Johanka Schmidtmajerová hrají Smrt, Čerta a Kašpárka v obrovských maskách. Myslím, že nejnáročnější bylo vydržet ty nekonečné projížděčky s těmi nádhernými krámy na hlavě. Bylo to dlouhé. Bylo to namáhavé. A když si ty masky sundávali, bylo vidět, že to i bolí.

Upravujete inscenaci podle reakcí dětí?
Když to funguje, není potřeba. Divadlo je živý tvar a hraje se před živým publikem. Tam teprve vzniká a mění se podle publika každé představení, herci si své role šlechtí a cizelují. Nicméně v základu, když je dobře založeno, tak vše drží a moc se nepředělává.

Museli jste pro televizní záznam něco speciálně řešit, přizpůsobovat?
Samotnou inscenaci jsme moc upravovat nemuseli, ale velmi pečlivě jsme se připravovali s kameramanem Petrem Vejslíkem. On má s divadlem velkou zkušenost. Natočit živý zážitek nejde, musíte jít mnohem blíž a zaznamenat zase ten příběh. Točili jsme na pět kamer celou inscenaci vlastně pětkrát. Třikrát s diváky a jednou bez diváků jenom pro kamery. Jednou jsme to celé také rozšroubovali na malé kousky a ty jsme natáčeli velmi detailně. Bylo to náročné a bylo fantastické sledovat ve střižně naše herce, jak jsou pokaždé v každé vteřině, na každém záběru na sto procent profesionální a okouzlující.