Climax

Potemnělé místnosti s když už barevnými a zpravidla bodovými světly, nápaditě zařízené; neony, kouř, hlasitá hudba a herci pohybující se neustále přímo mezi diváky. Tedy velmi výrazná výtvarná a hudební složka a vcelku jednoduchý děj. Po volnějším začátku inscenace získává na působivosti, jakmile začnou herci vedle diváků komunikovat i sami mezi sebou, a sledovat jejich příběhy a odhalovat propojení mezi nimi je v takto nekonvenčním prostoru velmi zábavné. Inscenace přináší i celou řadu vážných momentů, postavy řeší dávná traumata i vztahy, nejvýraznější dojem však zůstává především z dokonalé atmosféry, kterou se podařilo navodit.

85%. Hlavní rámec děje tvoří setkání na párty v ravovém klubu, vztahy mezi šesticí postav jsou provázané, akcentováno je dospívání i téma závislostí. Tato hlavní dějová linka je několikrát přerušena flashbacky, díky kterým se divák může dozvědět něco o minulosti postav. Principy sledování a divácká volnost jsou podobné jako v předchozích projektech Pomezí, nikdy neuvidíte všechno, ale pochopit základy příběhů tentokrát není tak obtížné jako v Musí se žít. Scénograficky je prostor opět zpracován úchvatně, má to atmosféru a herci se v žánru imerzivního divadla pohybují zcela přirozeně. Osobně mě tentokrát nejvíce zaujali M.Machová a J.Jelínek. (více v článku na blogu)

Moc pěkná sonda jak do klubového světa, tak do životů dvacetiletých, jenž v daném světě žijí. Jako je již dobrým zvykem, i zde se jedná o výbornou scénografii. Vytvořené prostředí nemá chybu a když k němu přičteme ještě krásně rezonující hudbu, tak máme navozenu opravdu vynikající atmosféru. Samotné postavy jsou rozhodně dobře vykreslené a vztahově mezi sebou zajímavě propojené. Jejich životní příběhy vás dokážou vtáhnout a se zájmem budete sledovat jejich postupný vývoj. Moc pěkná práce též s flashbacky do minulosti, které leccos dovysvětlí. Herecky výborné hlavně duo M. Machová a J. Dudziaková. Celkově od Pomezí další skvělý počin. 85%