Rozhovor

...ptal se Jiří Landa...

Nikdy neříkej nikdy. O velké pravdě tohoto pořekadla se přesvědčila herečka Ljuba Krbová, která byla až do nedávné doby skálopevně přesvědčena, že by se na jeviště před diváky úplně sama v žádném případě nepostavila. Jak se tedy přihodilo, že měla tento týden premiéru monodramatu španělského autora Carlose Be Margaritě…, jež se v produkci OLDStars uvádí v komorním prostoru Werichovy vily?

Co vás přimělo k tak radikální změně názoru?
Došlo k tomu trochu kuriózním způsobem. S režisérem Tomášem Staňkem jsme poměrně dlouho hledali nějaký text, který by navázal na úspěšnou inscenaci To všechno ona, kterou hrajeme na Žižkově ve sklepním prostoru H2O. Když mi jednoho dne poslal právě Margaritu, ihned jsem mu striktně řekla, že monodrama nikdy dělat nebudu!

Jak to, že tedy máte už po premiéře?
(směje se) Protože se nikdy nemá říkat nikdy. Víte, když jsem si Magaritu přečetla, zeptala jsem se Tomáše, jestli ji už někde inscenovali. Odpověděl, že ne a já se tomu vůbec nedivila. Ten text je totiž strašná kláda. Tím jsme se pak také s myšlenkou na její uvedení rozloučili. Jenže za pár týdnů jsem se byla podívat v nově zrekonstruované Werichově vile. Moc se mi líbilo, jak ji opravili, celou jsem ji prolezla, dole v kavárně jsem si dala dobrý dortík a jím posilněná jsem vyšlapala schody nahoru až na půdu. Její atmosféra mě okouzlila natolik, že mi hned projelo hlavou: „Tak tady by bylo moc fajn něco udělat“.

Od myšlenky k činům zřejmě ve vašem případě nebylo moc daleko.
Koukám, že už mě znáte. (usmívá se) Bohužel je to tam ale trochu prostorově složité, středem půdy procházejí trámy, takže je rozparcelovaná na malé části. Říkala jsem si proto, že by to musela být opravdu velká komořinka. Za pár dní jsem se v tamní cukrárně u zákusku tedy objevila znovu, to už ale po boku Tomáše, se kterým jsme oprášili nápad s Margaritou, jde totiž o silný intimní ženský příběh.

Museli jste do textu zasahovat?
Ano. Poprvé jsme Margaritu četli ve vlaku z Prahy na zájezd do Valašského Meziříčí a jen její přečtení nám trvalo tři hodiny. Museli jsme tedy škrtat, jinak by se to nedalo hrát. Momentálně jsme se ustálili na osmdesáti pěti minutách, což je stopáž únosná jak pro herce, tak pro diváka. Margaritě… sluší poměrně hbitý rytmus, čímž snad docílíme toho, aby se lidé stále soustředili. Několikrát jsem si to hrála i doma v obýváku, mým prvním divákem byl manžel, a také u několika mých kamarádek. S nadsázkou říkám, že teď provozuji bytové divadlo. (usmívá se)

Jak probíhá takové zkoušení monodramatu?
Tak hlavně je to organizačně neskutečná pohádka. Sama se sebou se sejdu hned, nenechávám se na sebe čekat. (směje se) Ladit termín dvou lidí, herce a režiséra, je super. Monodrama je jinak především o naučení se textu. Asi čtvrt roku jsem chodila venčit psy po lese se scénářem, celá vesnice mě teď zná jen s papíry v ruce. Tomáš mi pak pomáhal budovat situace v dialozích, které tam vedu, aby se v nich divák orientoval. Naštěstí se jeden dialog odehrává třeba v autě, další s dcerou, která sedí u nohou křesla, nebo na ulici se synem, takže šlo hlavně o to situací navodit daný prostor, čímž je vnímání příběhu pro diváka hned o něco přehlednější. Text měl původně 42 stran, po krácení jich je třicet. Při škrtání bylo důležité, aby text držel i potom hezky pohromadě. Carlos si totiž rád hraje se slovy, je poloviční básník, takže krácení, co se příběhu týče, nebylo až tak těžké, bylo náročné se vypořádat s tím, že jeho obrazy byly sice krásně napsané, ale my se jich přesto museli půlky zbavit, protože by to bylo neúnosně dlouhé. Podle mě je právě délka textu příčinou, proč se do Margarity zatím ještě nikdo nepustil.

Hrála jste někdy už podobně rozsáhlou roli?
Na divadle je to zatím rozhodně největší kláda, a to teď nemluvím jen o rozsahu zvládnutého textu, Margarita si během večera projde spoustou různých emočních rozpoložení. Ve dvou třetinách zkoušení jsem trochu zapochybovala, jestli zvládnu text do hlavy vůbec dostat. Měla jsem pocit, že je jím můj mozek totálně přehlcen. Teď už se moc těším, až si budu každým představením na lidech ověřovat, jestli funguje.

Tahle inscenace má ale také jeden chvályhodný aspekt…
Víte, už roky vyznávám rčení „Nejlepší věci v životě jsou zadarmo“. A proto jsem se rozhodla, že za tohle představení nebudu chtít honorář. Do zkoušení jsem totiž investovala tolik času a energie, že by mi to stejně nikdy nikdo nezaplatil. S Tomášem jsme tedy Margaritu pojali jako benefiční představení, vstupné věnujeme ženám do 45 let, takzvaným „Belliskám“, které si prošly nebo zrovna procházejí náročnou léčbou rakoviny prsu. Čím jsem starší, tím i já víc přemýšlím o základních věcech života… A tyhle ženy si zaslouží velký respekt za svoji statečnost. Už když jsme Margaritu zkoušeli, řekla jsem si, že by bylo dobré, aby inscenace v případě úspěchu prospěla ještě něčemu dobrému.

Dá se tedy říci, že jste si Margaritu nadělila k blížícímu se jubileu?
Tak to se ukáže až po premiéře a prvních reprízách. (směje se)

foto: archiv OLDstars