Rozhovor

Poprvé v MeetFactory
vydáno: 17.9.2020, Jiří Landa
foto: profilové foto: Honza Kvarda
foto: Honza KvardaHerečka Andrea Elsnerová je již přes dvacet let úzce spojena především s pražským Divadlem na Vinohradech. Proto bylo velkým překvapením, když se její jméno objevilo v obsazení novinky Serotonin v alternativním prostoru MeetFactory. Ve hře o šestačtyřicetiletém Florent-Claudovi, který ztratil důvod žít i zemřít, hraje Andrea jednu z jeho bývalých lásek Camille, k nimž se muž obrací ve vzpomínkách…


Jaké cesty vás zavedly do Meetfactory?
Zrovna jsem pro Netflix, bylo to těsně před Vánoci, dodělávala dabing posledních dílů jednoho seriálu, když mi během pauzy zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a ozval se pro mě tehdy cizí hlas – umělecký šéf Meetfactory Matěj Samec. Zeptal se mě, zda bych u nich nechtěla nazkoušet inscenaci dramatizace románu francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin. Přiznávám, knihu ani autora jsem tehdy neznala. Přesto jsem kývla, měla jsem čas, navíc mě nabídka potěšila, protože se mi ještě nikdy nestalo, aby mi někdo z cizího divadla zavolal s konkrétní nabídkou na práci. Hned druhý den jsem si tedy knihu pořídila a přečetla si ji. Premiéra měla být ve stejnou dobu jako Český román u nás v Divadle na Vinohradech, tak jsem Matěje akorát připravila na to, že poslední týden budu přebíhat z divadla do divadla. Celé se to ovšem nakonec kvůli koronaviru přerušilo. Serotonin se ani nerozezkoušel a Český román se zastavil dva dny před premiérou. Oba projekty znovu naběhly až po koroně. Začalo se na nich pracovat současně, takže jsem se přebíhání stejně nevyhnula. Naštěstí v tomto směru nemám v Serotoninu extra velkou roli. V samotné knize má moje postava Camille velice málo prostoru, řekne snad tři čtyři věty.

Vy jich ale máte v inscenaci přece jen o něco víc…
Text totiž vznikal během zkoušení, dost se v něm škrtalo, přidávalo, scény se různě měnily… Autor výstupy s Camille v knize hodně popisuje, ale ona sama má samotného textu opravdu minimum. Camille je ovšem pro hlavní postavu velmi důležitá, jde o jednu z jeho osudových žen, a tak jsme si říkali, že by měla mít přece jen trošku víc prostoru. Dramaturg Matěj Samec tedy vybral nějaké věci ještě z jiné figury z knihy a propojil ji s další postavou z jiné autorovy knihy, aby měl výsledek určitou stavbu. Takhle vznikla Camille. Jsem moc ráda, že se tohoto projektu mohu účastnit. Potkala jsem tady nové kamarády a kolegy.



MeetFactory - Serotonin (foto: Andrea Černá)
MeetFactory - Serotonin (foto: Andrea Černá)


Jak si na vás v MeetFactory vzpomněli?
Inscenaci režíruje Nátálka Deáková, se kterou jsem dvakrát zkoušela v Divadle na Vinohradech. Původně měla Camille dělat Helena Dvořáková, které se ale sešlo jiné zkoušení a ještě natáčení. Natálka tedy přemýšlela, kdo by roli mohl převzít. A protože se přátelí s naším dramaturgem Vladimírem Čepkem, zeptala se ho, zda by neměl nějaký tip. A on jí prý řekl, a proč ne Andrea? Asi jí to přišlo jako dobrý nápad, a tak mě oslovili.

Na scéně prvních zhruba pětačtyřicet minut „pouze“ pozorujete dění…
Musím být při tom ale neskutečně koncentrovaná na Honzu Hájka, na kterém představení stojí. Nejdřív jsem měla sedět ve stínu za Honzou, ale pak Natálka přišla s tím, že když tak na něj soustředěně cílím pohled, mělo by se toho využít a být na mě vidět. „Šoupla" mě tedy do světla. Vidím teď jen Honzovu siluetu a musím se neskutečně soustředit, abych tím pohledem upřeným na nasvícený Honzův nos taky něco sdělovala.

To musí být asi celkem vyčerpávající.
Je to dost náročné. Jen sedím, fyzicky sice nic nedělám, ale po představení mám pocit, jako bych odehrála velký kus. Text je tak hluboký, že se souběžně s tím, jak vnímám Honzu, dostávám do jakéhosi meditativního stavu. Objevují se mi před očima obrázky z dětství a další věci, co nějakým způsobem souvisí s textem. Honza třeba říká: „Co vás to proboha přimělo pořizovat turistické snímky z Benátek nebo Florencie?“ A já jsem rázem v Itálii. Vidím místa, co jsem tam navštívila, a je mi krásně teplo, než mě Honza přivolá zpátky do děje, do garsonky v posledním patře vysokého domu. I proto mám tohle představení tak ráda. Pro tu svobodu toulat se v jiných světech.

Postava Camille působí v inscenaci hodně tajemně…
Ano, všimla jsem si, jak mě diváci pozorují a asi si říkají, kdo jsem a jakou úlohu budu v představení hrát… Když jsem si přečetla knihu, domnívala jsem se, že ji není možné zdramatizovat. Musím Matějovi složit poklonu, protože se mu to povedlo. Podařilo se mu zpracovat příběh tak, že se divák může nádherně napojit na hlavního hrdinu a společně s ním projít krajinou smutku, beznaděje a možná i objevit v té bezútěšnosti pramen života. Honza Hájek je v té roli skvělý jako ostatně i Diana Toniková jako Claire a Tomáš Drápela v roli Aymerica. Natálka nás tím bludištěm krásně vedla a byla radost hledat výsledný tvar. Inscenace se hodně proměňovala, což mě dost bavilo. Šlo o úplně jiný způsob práce, než na který jsem byla doposud zvyklá. Asi deset dní před premiérou navíc ještě nebyl hotový text, stále se měnil. Popravdě jsem už začínala být trochu nervózní, protože jsem potřebovala mít něco stabilního, určitou jistotu. Bála jsem se, abych v tom pak neměla na premiéře maglajz, abych nezačala mluvit na jiném místě a něco jiného. Na posledních deseti zkouškách už byl text ale poměrně ustálený, takže jsem se mohla zklidnit. (usmívá se)

Divadlo na Vinohradech - Český román (foto: Viktor Kronbauer)
Divadlo na Vinohradech - Český román (foto: Viktor Kronbauer)


Zmínila jste Divadlo na Vinohradech, kde působíte přes dvacet sezón. Před premiérou má nejen Český román, v němž hrajete Olgu Scheinpflugovou v jejím středním věku, ale také muzikál Balada pro banditu. V jaké roli vás v něm uvidíme?
Hraju ženu starosty Derbaka, tedy paní Derbakovou. Co se týče replik, v představení mám snad jen šest vět, a to právě s Derbakem. Na jevišti jsem však stále, hodně tam totiž zpívám a tančím. Mám asi šest sborových písní, v nichž vystupuje téměř celá vesnice. Moc mě těší, že se toho účastním, už jsem si dlouho nevyzkoušela na tak velké ploše zpěv a tanec.

Jste ve zpěvu kovaná?
Zpívám odmalička. Chodila jsem na zpěv, zpívala jsem na konzervatoři… Třeba v komedii Dáma od Maxima jsem měla písničku a vím, že tam jsem byla z té role v šíleném stresu. Chyběl mi tam dech, což normálně nemívám. Nicméně v Baladě jsem bez stresu a hodně mě to baví. Písničky jsou vícehlasé a když zpíváme všichni, je to neskutečná nádhera. Písničky jsou navíc hezky zaranžované, hraje nám skvělá kapela. Dohromady jde o dech beroucí hudbu. Myslím, že to bude pecka.

Zkoušela jste dělat konkurz na klasickou muzikálovou produkci?
To ne. Na to nemám úplně povahu. Zpívám sice ráda, ale na takový muzikál bych neměla nervy. Když jde o činoherní muzikál, jsem v pohodě, ale jinak tento žánr není úplně moje parketa. Zase tak velký pěvec nejsem, abych si mohla troufnout se postavit mezi profesionální zpěváky. To raději nechám povolanějším.
.

Další rozhovory

Albeeho mysl je myslí šachového génia
(rozhovor s: Ondřej Zajíc, 21.3.2024)
Nejlepším oceněním je spokojený divák
(rozhovor s: Radka Coufalová, 28.2.2024)
Divadlo je tvůrčí práce, které si moc považuji
(rozhovor s: Viktor Kuzník, 5.12.2023)
Přes třicet let s Betlémem
(rozhovor s: Vladimír Morávek, 4.12.2023)
Nemám žádnou vysněnou roli, nechávám se ráda překvapit
(rozhovor s: Lenka Schreiberová, 1.11.2023)
Německá herečka roku, svět jako donut nebo Sex Pavla Kohouta
(rozhovor s: Jitka Jílková a Petr Štědroň, 28.10.2023)
Divadlo mám velice rád, je to magický prostor
(rozhovor s: Zdeněk Rohlíček, 27.10.2023)