Recenze

Tragikomedii amerického dramatika Mayo Simona o dvou ženách, které trápí všemožné neduhy stáří, uvedlo v české premiéře pražské Divadlo Rokoko. Hra Návod na přežití je zároveň prvním počinem nového uměleckého vedení, které sjednotilo Divadlo ABC a Rokoko pod hlavičku Městských divadel pražských. Do hlavních, a v tomto případě i jediných, rolí vdov Netty a Sprintzy byly obsazeny herečky Květa Fialová a Jana Drbohlavová.

Stále vitální osmdesátiletá Netty téměř nevidí, trápí ji šedý zákal. Ačkoli její postižení pokročilo až do takového stádia, že není schopna přečíst číslo autobusu, který ji má dopravit do nemocnice na vyšetření, nevzdává se a všechny své naděje směřuje k operaci, která by jí mohla pomoci. Druhá z žen je stižena Alzheimerovou chorobou, jež jí ztěžuje jak časovou, tak místní orientaci. Sprintzy žije na rozdíl od bezdětné Netty se svojí dcerou, s níž má neustále konflikty. Ve chvíli, kdy se tuto situaci pokusí řešit, dochází k tragédii, která zapříčiní mnohem rychlejší postup její demence.

V silném hereckém duelu si drží prim Květa Fialová, jejíž postava má v příběhu určující úlohu. Svoji Netty obdařila neutuchajícím optimismem, kterého se nevzdává za žádných okolností a to ani ve chvíli, kdy se s jistotou dozví, že již nikdy neuvidí. Herečka jakoby doslova čerpala ze svého života a držela se hesla: »čím hůře, tím lépe«. Netty se v jejím podání snaží neztratit zdravý rozum a pozitivní přístup k nemocem i lidem, kteří ji často díky pokročilému věku přehlížejí. Fialová si více než zdařile poradila i se scénou, kdy je nucena se díky svému zrakovému deficitu vyrovnat se ztrátou soukromí. Musí se totiž uvolit k tomu, aby se k ní nastěhovala Sprintzy, která též prožívá jedno z nejtěžších období svého života. Rozporuplnost jejího uvažování je v tomto případě více než čitelná. Přítomnost Sprintzy jí sice není po chuti, ale zároveň uznává, že je pro ni velice důležitá. Jedině díky ní může být alespoň částečně soběstačná, poněvadž se ještě nenaučila používat slepeckou hůl a vykonávat běžné domácí činnosti. V momentě, kdy už Sprintzy není schopna života v normální domácnosti a je umístěna do ústavu, přichází chvíle, kdy se mohla více projevit Jana Drbohlavová. Herečce slouží ke cti, že dovedla postavu Alzheimerem postižené ženy provést obdobím od částečného pomatení mysli až po zcela změněnou osobnost žijící zcela mimo realitu, bez přehrávání a s přesnou dávkou uvěřitelnosti.

Je dobře, že byl původní text značně upraven a krácen. Bylo též patrné, že herečky do hry vnesly hodně svých osobních poznatků a že se dovedly na problémy stáří podívat s humorem místy až morbidně černým. Režie Jiřího Trnky byla velice střídmá, někdy, bohužel, až natolik, že by použití trochu většího množství režijní autority možná vedlo k sugestivnějším hereckým výkonům, což platí zvláště v případě Jany Drbohlavové.

V Divadle Rokoko vznikla citlivá inscenace, která se dovede na stáří podívat s nadhledem, i když jeho tvrdou realitu nikterak nezjemňuje. Je příjemné vědět, že herečky typu Fialové a Drbohlavové existují. Netty v závěru hry říká: »Ještě jsme tady, ještě nejsme odepsané!« Vztáhneme-li tuto poznámku na herecké výkony, sluší se doplnit a konstatovat jediné: »A to je dobře, moc dobře…!«

Hodnocení: 70 %