Zaostřeno na ...
Jihočeské divadlo Č. Budějovice: Ďáblův sluha

Vlastimil Vondruška: Odolal jsem nutkání nahlédnout do dramatizace svého románu
[14.3.2019]
...ptal se Jiří Landa...

V Jihočeském divadle měla minulý týden premiéru dramatizace historického detektivního románu Ďáblův sluha, přičemž se slavnostního uvedení zúčastnil i samotný autor Vlastimil Vondruška. Jak se mu inscenace líbila, jaké pocity měl během jejího sledování a snažil se do práce tvůrců nějak zasahovat? Nejen o tom jsme si povídali.

Co jste si řekl v první moment, když vás tým Jihočeského divadla oslovil s nabídkou, že by na divadle uvedli váš román Ďáblův sluha?
Okamžitě jsem byl pro realizaci toho nápadu. Nikoli proto, že bych měl touhu vidět svá díla všude, ale protože mne divadlo velice baví. Nejen jako diváka, ale i jako spisovatele, protože dramatická tvorba má jiné časové a prostorové hranice pro příběh, musí jinak pracovat s dialogy a zápletkami, mnohem více se v ní uplatňuje vizualizace, symbolika a zkratka. Já sám jsem pro divadlo pár drobností napsal, na jevišti dokonce vystupuji, takže jsem už kdysi vstřebal neopakovatelnou a okouzlující atmosféru divadla i magii zákulisí. Někdy si při psaní románu představuji danou epizodu na jevišti, a to mi pomáhá, abych zbytečně nemluvil. Takže, abych tuhle úvodní pajánu na divadlo uzavřel, od prvního okamžiku jsem se na spolupráci těšil. (usmívá se)

Jihočeské divadlo - Ďáblův sluha (foto: Alexandr Hudeček)
Jihočeské divadlo - Ďáblův sluha (foto: Alexandr Hudeček)


Podílel jste se nějakým způsobem na vzniku inscenace?
To je vždycky složité a mnohdy je to neuralgický bod vztahu mezi autorem literární předlohy a tvůrci divadelní adaptace. Podle mne by měli mít dramaturg a režisér cíl přenést na scénu to, co je v románu. Nejen příběh samotný, ale i charaktery postav, atmosféru prostředí, životní pohled autora. Jinými slovy, aby existovala jistá pokora a úcta k předloze. Musím přiznat, že mi není nic protivnějšího, než avantgardní adaptace klasiků. Jistě, někdy se povede, ale většinou jde o bezduché manýry, které mají dokázat invenci režiséra. Takzvaní progresivní dramaturgové a režiséři si snad ani neuvědomují, že Shakespeare, to není jen kostým a kulisa, ale také myšlenka a obraz své doby. Pokud v alžbětinském příběhu přijede Hamlet na Harley, je to bezduché. Na druhou stranu je vždycky chyba, pokud se autor literární předlohy snaží zasahovat do divadelní adaptace svého díla, protože nezná technické možnosti divadla, nezná herce a je to jako sázet květiny do zahrady, o níž nevíte vůbec nic. Hned na začátku spolupráce jsme si s Jihočeským divadlem řekli, že půjde o tradiční pojetí a s tím jsem spokojeně a s důvěrou svěřil vše do rukou paní Šubrtové a Schlegelové a nechal to na nich.

Nechal jste tedy Olze Šubrtové a Martině Schlegelové zcela volnou ruku, nebo jste chtěl změny v textu konzultovat?
Několikrát mne sice napadlo, že bych se měl na text předem podívat, ale pak jsem tohle nutkání potlačil, protože ctím to, že každý autor má svůj jazyk, různými způsoby modeluje scény a dialogy, a pak, pokud neznáte vizualizaci scénáře, můžete v dobré víře dobré věci zkazit. Divadlo je krásné v tom, že vznik představení je živý interaktivní organismus. Od čtené zkoušky do generálky se často některé věci ještě upraví, protože je rozdíl mezi čtením u stolu a hraním na jevišti. Mimochodem, ocenil jsem režisérku Martinu Schlegelovou, že první čtenou uspořádala na místě činu knihy, tedy v hradním paláci v Jindřichově Hradci.

K jakým nejzásadnějším změnám v dramatizaci došlo?
V podstatě k žádným. Příběh sám je samozřejmě složitější, takže pro divadelní dramatizaci bylo třeba vytáhnout základní osu a osekat některé vedlejší motivy, ale vše plyne stejně jako v knize. Jedinou podstatnější změnou je postava inkvizitora, o které se sice v knize mluví, ale příběh se v románu uzavře dříve, než dorazí. V divadelní verzi je rychlejší a dorazí už v průběhu děje. Má to ovšem svou logiku, protože jeho prostřednictvím se dají divákům prezentovat některé události, které se nedají odehrát. Ta postava do divadelní dramatizace zapadá tak dobře, že by mne ani nenapadlo, že ji v knize nemám.

S jakými pocity jste premiéru inscenace sledoval?
Jako vždycky, na začátku trochu nervózně, přece jen, divadelní zpracování je stále spojeno s vaším jménem jako autorem předlohy. Ale po prvních dvou výstupech jsem se uklidnil, protože na mne ihned dýchla atmosféra středověku a postavy hlavních hrdinů, tedy Oldřicha z Chlumu, panoše Oty a Diviše, se chovaly tak, jak mají. Zbytek jsem si pak už jen s potěšením užíval. A jsem rád, že diváci také, protože premiéra měla velký úspěch.

Co vás na ní nejvíc okouzlilo?
Bylo by nespravedlivé vytrhovat nějaké jednotlivosti. Inscenace je povedená, má švih a atmosféru, herci hrají výborně. Možná bych přesto zmínil jistou drobnost - scénu. Je totiž vidět, že Jihočeské divadlo má perfektní technický tým, který díky své zkušenosti s Otáčivým hlediště v Českém Krumlově dokáže i na uzavřené scéně vytvořit dokonalou iluzi pomocí složitých komponentů, jimiž se nápaditě mění scéna. A na scéně dokonce provedou realisticky výbuch střelného prachu, který v knize mám.

Měl byste k ní naopak i nějakou výtku?
Každý autor má samozřejmě různé postřehy na téma, jak by to udělal jinak on, kdyby to on dělal. Ale tohle já přenechávám kritikům, protože ti nejlépe vědí, co chtěl autor říci a co se mu má líbit a nelíbit. Nemám ve zvyku shovívavě poučovat jiné, ctím autorský pohled. A tenhle já považuji za povedený.

Jihočeské divadlo - Ďáblův sluha (foto: Alexandr Hudeček)
Jihočeské divadlo - Ďáblův sluha (foto: Alexandr Hudeček)


Kdy se vlastně postava Oldřicha z Chlumu narodila a jak se rodili jeho dva přátelé Diviš a Ota?
Letos slaví Oldřich z Chlumu své sedmadvacáté narozeniny, protože první příběh s ním vyšel v roce 1992. Tehdy se ovšem jmenoval Jíra z Chlumu. Šlo o sešitový příběh a teprve po několika letech jsem se k němu vrátil, ale v knižní podobě jsem jeho jméno změnil. Má žena mi totiž vytkla, že Jíra zní příliš venkovsky, zatímco on má být rytíř nejen skutky, ale i podle jména. A protože má muž svou ženu poslouchat, stal se z něj Oldřich. A své pomocníky panoše Otu a Diviše má od začátku. Takže to spolu chlapci táhnou už hodně dlouho. Nedávno vyšla čtyřiadvacátá kniha jejich příběhů - Duch znojemských katakomb.

Jak dlouho vám trvá napsání románu?
Pokud hovoříme o detektivních příbězích Oldřicha z Chlumu, tak zhruba dva měsíce. Ty náročnější romány, jako je Přemyslovská epopej a Husitská epopej, ty trvají mnohem déle. Vlastní psaní asi tak čtyři měsíce a předtím fáze heuristická, kdy si shromažďuji podklady a fakta. Záleží samozřejmě i na tom, jak moc mě ten příběh pohltí a vtáhne. Píšu totiž imaginativně a to, co píšu, v podstatě s hrdiny prožívám. Nedávno jsem dokončil a v květnu vyjde první díl nové románové ságy Křišťálový klíč, který vypráví osudy sklářského rodu v barokní době. Protože jsem kdysi sklárnu vlastnil a sklo umím vyrábět, psalo se mi to skvěle a doslova jsem při psaní držel v ruce píšťalu a sklo foukal. I když je to také celkem objemná kniha, stačily mi necelé tři měsíce.

Jaký z vašich románů by se podle vás nejvíce hodil k dramatizaci? Vás osobně nenapadlo nějaký román převést do divadelní podoby?
Věřím, že z posledních většina, protože se opravdu snažím psát filmově, nebo chcete-li divadelně. Srozumitelné a krátké dialogy, čitelné postavy a logický děj. Jsou to ovšem všechno romány, které nemají jednoplánovou výstavbu zápletky, takže, aby to dopadlo dobře, chce to zkušeného dramaturga. Mně osobně podobná věc neláká. Několik románů jsem zpracoval jako filmový scénář, realizovaný byl jen jeden, ale nadšený jsem výsledkem nebyl. A co se týká divadla, napsal jsem pár her, které nejsou adaptacemi stávajících knih, naopak, podle jedné jsem později napsal román Ještě, že nejsem kat. V současné době se hraje představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, které je o setkání univerzitního mistra, několika trubadúrů a pár hříšných sklepnic ve středověkém šenku, kde diskutují o náklonnosti k pití alkoholu a milostném umění. Také se v ní zpívá a tancuje. Naším cílem není diváka vychovávat, ale pobavit. Tu hru jsem napsal, zrežíroval a hraji v ní hlavní postavu univerzitního mistra. Máme za sebou asi pětadvacet repríz a diváci odcházejí vždycky spokojení. Vystupovat s ní budeme na podzim i v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.

Sledujete kontinuálně tvorbu nějakého divadla?
Takový divadelní fajnšmekr nejsem. Žiju na venkově a svůj čas si musím pečlivě plánovat, abych všechno stihl. Podle smlouvy s nakladatelem bych měl ročně napsat zhruba čtyři romány, mám asi padesát vystoupení v knihovnách, občas v divadle, k tomu rodina a zahrada. Rád navštěvuji divadla, ale vybírám si podle titulu a herců, nezaměřuji se na jednu scénu. Ovšem pravda je, že existuje pár scén, jimž se pro jistotu vyhýbám.

Kdy se čtenáři mohou těšit na další román s Oldřichem z Chlumu?
Na podzim vyjde jubilejní pětadvacátý pod názvem Právo první noci. Děj se odehrává na Krakovci, nikoli ovšem tom západočeském, ale existuje ještě druhý u Prostějova. Ten kdysi vlastnili pánové ze Zástřizlí. Kdo zná mé knihy, ví, že to je rodové jméno panoše Oty.
.