Rozhovor

Herec a umělecký šéf Městského divadla Kladno Jaroslav Slánský v rozhovoru nastiňuje, jak se s odstupem času dívá na doby nedávno minulé, kdy kladenské divadlo postihla „politická čistka“. Zároveň přiznává, že se mu po více než roce hned nechtělo do stejné funkce vrátit. Nabídku nakonec přece jen přijal. „Za největší motivaci k návratu považuji především zaměstnance a diváky našeho divadla,“ říká.

Jak s odstupem času vnímáte vše, co se kolem kladenského divadla dělo?
Stále vidím tehdejší nepromyšlené, trapné a hloupé odvolání jednatele Jana Krafky jako podraz a neskutečnou nespravedlnost. I po čase si trvám na svém, že tento krok bývalé radnice v čele s primátorem Jiránkem byl zoufalý a politicky motivovaný. Divadlo rok pod vedením nové jednatelky spělo k zániku. Kromě přežívajícího uměleckého souboru, který se nový umělecký šéf Martin Vokoun snažil držet pohromadě před hradbou až neuvěřitelných výmyslů radnice a nové jednatelky, postupně docházelo k likvidaci jiných úseků. Nápadně to připomínalo období normalizace, kterou jsem sice zažil jen jako dítě, ale ze všech dokumentárních pořadů a vyprávění jsem si udělal jasnou představu. Celá zmiňovaná etapa měla pointu v přijetí tzv. etického kodexu, který byl – jemně řečeno - velice problematický a stal se terčem posměchu a zároveň rozhořčení ostatních kolegů v branži. Smutné pak bylo sledovat, jak se k tomu staví jednotliví spoluautoři, zadavatelé a přímí aktéři. Nedokázali se domluvit ani na společné lži. Chtěl bych na to ale zapomenout a už se k tomu více nevracet. Jsem snad z celé záležitosti poučen, více obrněn a ze všeho nejraději bych se chtěl věnovat především umělecké práci a radosti z ní.

Chtělo se vám po nabídce Jana Krafky na pozici uměleckého šéfa hned vstoupit podruhé do téže řeky?
Příliš nechtělo. Přesto mě Honza nemusel přesvědčovat. Řekli jsme si, že cítíme obrovskou zodpovědnost, zároveň podporu od lidí z kladenského divadla, kteří projevovali touhu, abychom se vrátili. Jeden bez druhého už bychom zpět nešli. Především tímto se rychle vrátila motivace i chuť, přestože jsme věděli, že návrat nebude rozhodně jednoduchý. Společně jsme si sedli, řekli všechna pro a proti a domluvili jsme se velmi rychle, že se pokusíme navázat na vše, co se nám dařilo a napravit chyby, kterých jsme se zákonitě dopouštěli. Za největší motivaci k návratu ale stejně považuji především zaměstnance a diváky našeho divadla.

Čím vším si Městské divadlo Kladno prošlo během pandemického roku?
To souvisí i s předchozí otázkou. Chuť, se kterou jsme zpět do divadla vstoupili, byla obrovská. Všichni čekali, že se okamžitě stane obrat a začne smršť produkce, nápadů a především hraní bez obav o budoucnost divadla. Celá situace ale udělala návrat trochu hořký. Všichni jsme ve startovací poloze v blocích, připravujeme, vymýšlíme, opravujeme, uklízíme, reagujeme, plánujeme, škrtáme, znovu plánujeme, marodíme, uzdravujeme se. Je to trochu smutné a demotivační. Jedna věc je ale jistá. Stále máme práci a oproti lidem na „volné noze“, starým lidem bez možnosti setkávání a krachujícím firmám jsme na tom stále dobře. Divadlo je ale uklizené tak, jak nikdy nebylo. Ve všech odděleních se snažíme čas využít k naplánování lepší strategie, větší profesionality, kreativity a v udržování kontaktu s divákem alespoň přes sociální sítě, ačkoliv nejsem velkým příznivcem všech on-line přenosů.

Na jakou události z loňské sezóny jistě nezapomenete?
Nedá se zapomenout na to, jak jsme celé divadlo bez ohledu na jednotlivé profese drželi při sobě. Tohle bych přál každému zažít. Dále na zavření divadel jako takové. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se něco takového může stát. Dále šití roušek, nahrávání pořadů pro domovy seniorů… je toho spousta. A nesmírnou radost mi udělalo ocenění na GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích, kde jsme s inscenací Hra, která se zvrtla získali tři ceny včetně té hlavní.

Městské divadlo Kladno - Hra, která se zvrtla - v režii Jaroslava Slánského (foto: Tomáš Glasberger)

Pokračujete v přípravách všech ohlášených titulů pro tuto sezónu?
Zastavili jsme přípravu dvou inscenací, a to muzikálu Kabaret a poslední premiéru sezóny Anny Kareniny. Uvedeme ji ale v příští sezóně. Do konce června už nazkoušíme pouze jednu menší inscenaci. V režii Petra Hrušky to bude Bůh masakru. Nechtěl jsem dělat příliš věcí „do šuplíku“, přijde mi to nerozumné. Zkrátka je taková doba a není nutné, dokonce ani vhodné, za všech okolností zkoušet vše, jakoby se nic nedělo. V tom máme naštěstí v současné době plnou podporu našeho zřizovatele. Zatím máme bez premiéry pouze jednu inscenaci – Eva tropí hlouposti. Ještě, doufám, stihneme znovuobnovení titulu Jak umřít na rokenrol, který byl v minulém roce po „zemětřesení“ v kladenském divadle stažen. Obnovená premiéra pod režijním vedením Miroslava Hanuše by měla proběhnout v květnu, ale obávám se, že do té doby se ještě žádné otevření divadel konat nebude. V současné chvíli máme připraveny tři varianty, jak a kdy by mohlo znovuotevření divadla probíhat.

Petrolejové lampy (foto: archiv Městského divadla Kladno)

V jakém momentě jste tedy připraveni začít hrát?
V našich variantách jsme zatím připraveni hrát od května, ale potřebujeme včas alespoň nějakou indicii z politické scény. Bohužel nejsou žádná pravidla a jakýkoliv pokus o předvídatelnost zklamal. Všechny tabulky rozvolňování byly jen na papíru, vzdáleny realitě a vlastně nikdy neplatily. Ministr kultury se zřejmě skrývá, tam žádnou indicii v komunikaci též nevidím. Jsme připraveni pochopit jakékoliv rozhodnutí, ale potřebujeme ho vysvětlit a určit alespoň nějaké podmínky rozvolňování, případně horizont, přestože může být nepopulární a vzdálený.

Budete ohlašovat dramaturgický plán na příští sezónu, nebo budete postupně uvádět nastudované tituly?
Tak rád bych už prozradil celý dramaturgický plán. Myslím si, že ještě není vhodná doba. Máme ho vymyšlený, máme potvrzené termíny, inscenační týmy, ale ještě ho chvíli necháme v tajnosti.

Neúp!ní (foto: archiv Městského divadla Kladno)

Budete uvádět vybrané tituly během léta?
Máme naplánované venkovní hraní, ale opět je spojeno alespoň s malou předvídatelností situace. Pokud nebudeme moci prodávat vstupenky alespoň v druhé polovině května s vidinou toho, že se předpokládá povolení venkovního hraní, tak se vše bude jen těžko realizovat. Je tam i spousta technických záležitostí na plánování. Stavba venkovního jeviště, osvětlení, případné elevace pro diváky apod. Moc rádi bychom ale vybrané tituly uvedli.

Jaké jsou vaše odhady ohledně postcovidové návštěvnosti divadel?
Odhady nemám, spíše přání a víru. Věřím, že chuť zajít na kulturu bude veliká. Vždyť takhle se žít už dlouho plnohodnotně nedá. Hlediště snad budou plná, přestože finanční situace mnoha potenciálních diváků může být tíživá. Kdybych nebyl optimista, musel bych práce v kultuře nechat.

Dojde v nejbližší době k nějakým změnám v souboru?
Tato doba nepřeje ani formování uměleckého souboru. Přesto je ale nutnost kladenský tým opět vybudovat. Jsem šťastný, že se k nám po několikaleté pauze vrací výborná herečka a skvělý člověk Lenka Zbranková. Další změny ještě udělám, ale to též budu – stejně jako dramaturgický plán – chvíli tajit.

Městské divadlo Kladno - Brouk v hlavě - v režii Jaroslava Slánského (foto: Patrik Borecký)

Kromě práce na Kladně jste si odskočil do libereckého Divadla F. X. Šaldy a k Divadelnímu spolku Háta…
Do libereckého divadla jsem se po několika letech vrátil ke spolupráci a mám z toho radost. Je to skvělé divadlo, s výborným souborem a lidmi uvnitř. Tentokrát jsem zkoušel hru Blanche a Marie s režisérkou Bárou Maškovou. Hra je to složitá, náročná, což je výzva. Jsem zvědavý, jak se s ní popasuje divák. Ale myslím, že přes všechny problémy s covidem jsme si zkoušení užili. Těším se na premiéru. Těch premiér mě čeká ještě několik. Režíroval jsem v Divadelní společnosti Háta fajn komedii Svatba bez obřadu. To byl pro mě balzám na duši. Všichni jsme tam jedna rodina, velmi k sobě otevření a má obava, jak mě budou brát a poslouchat jako režiséra, se velmi rychle rozplynula. Je to především zájezdové divadlo, které má jiné zákonitosti a přál bych všem, kteří nad takovým divadlem ohrnují nos, aby si ho zkusili. Bavit vkusně diváky není jednoduchá věc a já pevně věřím, že se nám to povedlo. Jsem rád za tuto příležitost. Ještě mě čeká jedna „covidová“ premiéra s Indigo Company, kde jsem režíroval výbornou detektivní komedii Umění vraždy, tak doufám, že ji budeme též moct brzy odpremiérovat.

Dozvěděl jste se o sobě díky pandemii něco nového?
Líbí se mi, jak se dokázala většina divadelníků spojit. Samozřejmě kromě pár umělců, kteří se cítí být zároveň epidemiology. Již brzy by se měl konat jeden velmi příjemný divadelní projekt, který spojí mnoho divadel v republice, konkrétní představení této akce proběhne už velice brzy. Teď ale zpět k otázce. Budu chvíli hrozný kacíř, ale paradoxně mi první měsíce pandemie účinkování v divadle příliš nechybělo. Po mnoha letech jsem měl příležitost se zastavit, zamyslet a pořádně si odpočinout. Byl jsem v té době na „volné noze“ ze dne na den absolutně bez příjmu, ale přesto všechno jsem si to chvíli užíval. Vidět Prahu a jiná místa v republice naprosto opuštěná, bez aut, lidí a šíleného ruchu bylo zvláštním způsobem magické. Teď už ale mám veliký absťák po divadle a tento způsob žití zdá se mi ne poněkud, ale hodně nešťastným.
.