Recenze

V hlavní roli čas...
psáno z představení: 4.3.2014, Jiří Landa
V pražském Pidivadle uvedla režisérka Rita Jasinská se studenty 3. ročníku ve své úpravě hru Karla Čapka Věc Makropulos. A poněvadž je v tomto ročníku větší zastoupení dívek než chlapců, musely být některé postavy z nepřekonatelných technických důvodů přepsány respektive jim bylo „změněno pohlaví“.

V „pidiverzi“ tedy místo advokáta dr. Kolenatého, solicitátora Vítka či Hauka – Šendorfa vystupují advokátka dr. Kolenatá (M. Javorková), solicitátorka Vítková (E. Pechová) či Hauk – Šendorfová (I. Valtová). Překvapivě se tento fakt, až na jednu výjimku, nijak zásadněji neprojevil ve vyznění hry. Autorka úpravy také zasadila příběh do stylu vyprávění, do děje nás na začátku uvádí vypravěč, stejně tak i příběh uzavírá. Jedná se o nadbytečnou nadstavbu, která ničemu nenapomáhá, navíc zbytečně oslabuje téma, o němž je ve hře řeč.

Skromné scéně prvního dějství se stolem, štaflemi a policí na knihy vévodí velké hodiny s ciferníkem (umístěné na pravé straně jeviště), což považuji za velmi dobrý a pro zvolenou koncepci zásadní nápad. Čas je v tomto případě určujícím atributem, navíc v souvislosti s hudbou M. Čarného jsou scény s hodinami (na něž je několikrát promítnuta i skutečná tvář Emilie) opravdu působivé. Čas je prostě nesmlouvavým hybatelem našich životů... Hodiny proto logicky zůstávají nedílnou součástí scény i v druhém a třetím dějství.

Do hlavní role Emilie Marty byla obsazena Magdaléna Wronková, která si s jednou z nejtěžších postav české dramatiky poradila nad očekávaní solidně. Její příchod přes hlediště byl působivý, stejně tak jako připsaný song, jenž vkusně interpretovala (škoda ne příliš povedeného hudebního podkresu). Wronková se důkladně držela od prvního vstupu zvoleného přezíravého pohledu, jímž Emilie většinou míjela oči svých partnerů, což přesně vystihovalo její životní utrpení, za kterým stojí jistý druh apatie, v němž je i slovo nuda slabým odvarem pro pocit, jímž je duševně ubíjena. Herečka – studentka sice ve druhém dějství v divadle při dramatičtějších chvílích trochu vypadávala z role, nicméně dojem napravila v závěrečném „soudním“ výstupu, na němž si kolikrát vylámou zuby i zkušené herečky. Náročnou opileckou scénu zvládla na jedničku.

V kontrastu k Emilii stojí dcera solicitátorky Vítkové Kristina. Nela Friebová ji obdařila nenucenou naivitou, v každém okamžiku na jevišti vypadala naprosto přirozeně a jen u ní bylo zřejmé, že hraje v každý moment a mimikou reaguje na dění kolem sebe. Právě s tím měl ovšem problém P. Stehlík v roli až příliš zemitého Jaroslava Pruse. Po dobu probíhajícího děje, v němž na scéně neměl žádnou repliku, jen sošně stál a nevykazoval známky účasti, což považuji za značný nedostatek, na němž by mělo být zapracováno. A ještě malá poznámka k výkonu N. Friebové – za nejsilnější moment považuji scénu, kdy pláče pro zemřelého Janka (Karel Pokorný) a zároveň se snaží chránit Emilii, ačkoli se Marty k celé této situaci staví značně chladně, přestože je právě ona hlavní příčinou chlapcovy sebevraždy. Michal Dadura v roli Alberta Gregora do svého projevu většinou kromě zvládnutého textu zapojuje pouze mimiku, vadila mi absence hry celým tělem. Na jevišti tak naprosto zbytečně působí nejistě, poněvadž jinak vykazuje značné známky talentu. Ten bohužel, dle mého mínění, postrádá T. Páclová. I na malé ploše dvojrole poklízečky a komorné byla naprosto nepřirozeně.

Postavu solicitátorky Vítkové ztvárnila E. Pechová, která jí pravděpodobně dle pokynů režie vtiskla podivně groteskní rozměr, nicméně ve zvolené koncepci tato figura vypadá jako ona pověstná pěst na oko. To ovšem nejde na vrub herečky, která si s úlohou poradila obstojně, to se jen režijní pokyn míjel účinkem. Do role advokátky Kolenaté byla obsazena M. Javorková, jež pro ni zvolila „advokátně“ upjatý výraz, který společně s jejím pánským kostýmem dotvářel celkový chladný dojem z postavy. Přepsání právě této figury do ženské role považuji za velké plus, odkazuje k současnosti na přeemancipované cynické ženy, z nichž jde občas až strach... Opačně vnímám zpracování a úpravu Hauka-Šendorfa. Vlastně se jedná o jediného člověka, který ve hře Emilii pozná z jejího „minulého života“, byl do ni zamilovaný. Po úpravě se jedná o přítelkyni Hauk-Šendorfovou, čímž se vytrácí onen vášnivý efekt – poznání, že i Marty možná kdysi dokázala milovat. Tato skutečnost je nahrazena vášnivým španělským tancem, který si spolu obě přítelkyně zatančí, ovšem proč se k nim následně připojí i Kristina s matkou, se mi nepodařilo rozklíčovat.

Nejasné také zůstává dobové zasazení příběhu. Jedná se snad o současnost či „Čapkovy“ časy? Zvolené kostýmy s jevištním využíváním techniky, jako jsou například mobily, spolu moc nesouzní.

Inscenace má spoustu pro i proti. Ritě Jasinké se nepodařilo dotáhnout některé nápady, některé byly kontraproduktivní, což se posléze projevilo i na hereckých výkonech. Jestliže jsou na škole nastudovány pouze dvě absolventské inscenace, rozhodně by si zasloužily jasnější a pečlivější dramaturgicko - režijní opečování.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.