Rozhovor

S Divadlem Bez zábradlí režisér Petr Svojtka spolupracuje poprvé. Připravuje zde francouzskou komedii Patricka Haudecœur a Géralda Sibleyrase Berlín Berlín. Premiéra je naplánována na 27. října. Povídali jsme si především o této novince, nicméně jsme zabrousili i k projektům, které stihl letos nazkoušet v divadlech napříč republikou.

V jaké fázi zkoušení inscenace Berlín Berlín se právě nacházíte?
Jsme s herci těsně před technickou a svícenou zkouškou, kterou se scénografem Michalem Syrovým absolvujeme teď o víkendu. Čili zatím bez „zatížení“ technikáliemi, jako jsou scéna, kostýmy a světla. Nabíráme střelivo a zjišťujeme, kam nás hra a naše kreativita pustí… Abychom pak ve finiši vše nastřádané propojili s výtvarnými a technickými složkami, a pak osekávali, korigovali, překopávali a rozehrávali… A tuhle energii těsně před premiérou zkomprimovali, zabalili do balíčku a schovali za oponu a s napětím čekali, co to udělá, až přijde „pan divák“.

Jak došlo k vašemu spojení s Divadlem Bez zábradlí, s nímž spolupracujete poprvé?
Loni v létě mi přišla do Řecka zpráva, jestli se nechci sejít a hovořit o nějaké možné spolupráci. Tak jsme se s bratry Heřmánkovými opravdu sešli, slovo dalo slovo a teď se pomalu blížíme k premiéře.

Co vás na této komedii oslovilo?
Je to velmi zábavná a dobře napsaná komedie. Dosti ostrá. Ale také dojemná. Místy tarantinovská, místy chaplinovská, místy misterbeanovská. Nikoli bezdůvodně získala cenu Molière jako nejlepší nová francouzská komedie. A přijde mi na ní skvělé, že dá divákovi doslova pocítit tu zločinnou, nemravnou a hnusnou dobu reálného socialismu v jeho zahnívající fázi na konci 80. let.

promofoto k připravované inscenaci Berlín Berlín (foto: Petr Kozlík)

Byl jste v době totality někdy v zahraničí, například třeba v Berlíně?
Samozřejmě! Německá demokratická republika byla kromě Maďarska a Bulharska jedinou zemí, kam se dalo bez zásadních překážek vycestovat. Měli jsme chalupu v pohraničí čili na výlety do jižních částí Saska jsme jezdili poměrně často. Nejintenzivnější zážitky ale mám z brigády v zemědělském družstvu nedaleko Postupimi, kde jsme byli se spolužáky z gymnázia sbírat jahody a třešně. Nezapomenu na jídelnu, kde na nás při konzumaci eintopfů shlížel z fotografie na tyrkysovém pozadí Erich Honecker v nadživotní velkosti. Měl takový záhadný, takřka monalisovský úsměv… Horor. Jednu neděli jsme vyjeli i na výlet do Berlína. Bylo to bizarní, protože z Postupimi, která fakticky hraničí s Berlínem, jsme museli desítky minut objíždět celý západní Berlín, abychom se dostali do toho východního. Tam jsme se šli podívat mimo jiné i k Braniborské bráně, za níž vedla Berlínská zeď. Samozřejmě jsme museli stát v uctivé vzdálenosti, za zábradlím, před celou zdí byl totiž velký pás vyklizeného území. Když se někdo chtěl přiblížit k hranici, líp se na něj na volném prostranství střílelo… Po pádu železné opony jsem byl v Berlíně mnohokrát, často za svým kamarádem Mariem von Mayenburgem. Mám to město moc rád.

Jak jste inscenaci obsazovali?
Tak standardně. Povídali jsme si o rolích, jak si je představujeme a z toho nám obsazení vyšlo. Hledali jsme jednak v okruhu lidí, kteří s Divadlem Bez zábradlí pravidelně spolupracují, vedení divadla ale chtělo zkusit i nové tváře, které se na této scéně dosud neobjevily, a tak jsme si plácli s Jirkou Hánou, Veronikou Svojtkovou a Zbyškem Humpolcem.

Míváte u podobných projektů dramaturga?
Zpravidla nemám, což je škoda. Proto si rád ve finiši zvu někoho jako oko zvenčí, často mou „divadelní manželku“ Jirku Janků. Ten je poslední dobou ale velmi vytížený na svých domovských scénách, čili s ním už to většinou nevychází.

na zkoušce inscenace Berlín Berlín v Divadle Bez zábradlí (foto: Tereza Křenová)

Půjde o vaši letošní poslední inscenaci, nebo máte v plánu nastudovat ještě nějakou?
Upřímně, původně jsem měl naplánovanou ještě jednu premiéru v prosinci, ale ze zásadních velmi radostných osobních důvodů hlavního představitele jsme ji posunuli na později. Tak ji aspoň rozezkoušíme, no a poté – v tom vzniklém čase – rozezkouším ještě jednu další. Jak říká Anton Pavlovič Čechov – musí se pracovat.

Na začátku roku jste v Divadle Palace uvedl hru Vedlejší účinky Stefana Vögela. Čím je vám tento autor blízký?
Mám Stefanovy hry velmi rád od prvního setkání s nimi. Jeho debut Dobře rozehraná partie jsem přečetl jedním dechem a ihned ji v české premiéře nasadil jako umělecký šéf do Divadla ABC. Komedii skvěle zrežírovala Lída Engelová v hlavních rolích s Honzou Vlasákem, Jitkou Smutnou a Petrem Štěpánkem. Byla to jedna z nejúspěšnějších inscenací Městských divadel pražských té doby, měla asi 250 repríz. Stefanovy komedie jsou chytré, šikovně vystavěné, a především mají výborně napsané postavy: lidské, báječně odpozorované. Mám rád Stefanův smysl pro humor, je břitký, ostrý, sarkastický, přijde mi velmi blízký tomu českému.

Poznal jste se s ním osobně?
Ano, jsme v neustálém kontaktu. Poprvé jsme se potkali, když přijel na jednu z jubilejních repríz Partie do ABC. Myslím, že jsme si celkem padli do oka. Proto nebylo překvapením, že přijel i na premiéru Vedlejších účinků do Divadla Palace. A pak jsme strávili velmi tvůrčí odpoledne u točené plzně ve výčepu U Jelínků…

Divadlo Palace - Vedlejší účinky (foto: Lucie Vítková)

Záhy jste v Městském divadle Mladá Boleslav nastudoval inscenaci Návštěvy u pana Greena. Čím je vám tento text blízký?
Krásná hra, extrémní, lidská. Dnes, v době polarizace společnosti, nesmírně cenná – je o nalézání mostů přes příkopy. Střet dvou zdánlivě nesmiřitelných pohledů na svět přitom vedoucí k souznění a ke katarzi. Je v zásadě druhotné, že se odehrává v New Yorku a je o soudně nařízených setkáních konzervativního židovského seniora a mladého židovského homosexuála. Jako by se odehrávala dnes u nás a klidně v jakékoli rodině – je to debata mladého liberála a staršího konzervativce, zastánce LGBT a tradiční rodiny, voliče ANO a Pirátů… dále doplňte dle libosti. Úžasné je, že autor Jeff Baron dovádí aktéry k souladu. Lze to! Opět skvělá hra lidských charakterů, odžitá, odpozorovaná, inspirovaná konkrétními osobami, konkrétními příběhy. Návštěvy u pana Greena jsou do značné míry Jeffovým autobiografickým příběhem, jak nám potvrdil při našich on-line setkáních.

Jak probíhalo zkoušení v tak komorním obsazení a s jakými scénami jste si nejvíce vyhráli nebo natrápili?
Takováto zkoušení jsou „za odměnu“. Silný příběh, komorní obsazení, intimní prostor, příležitost pro detailní, hlubokou hereckou práci. Nutno říci, že celou tuto inscenaci vymyslel Petr Bucháček, který v ní hraje titulní roli pana Greeena. Ten dostal od uměleckého šéfa boleslavského divadla Petra Mikesky dárek k výročí jeho dvacetiletého působení v tomto stánku. Mohl si z několika možností vybrat hru, v níž by chtěl hrát, mohl si vybrat kolegy, kteří by s ním v této hře účinkovali, mohl si vybrat i režiséra. Velkorysý dárek od šéfa! Buchy si vybral tuto hru, vybral si Milana Ligače jako parťáka, vybral si mě jako režiséra. To je pro mě – a myslím i pro Milana – veliká čest. Proto jsme ho od první zkoušky oslovovali „pane producente“. Pokud si dobře vzpomínám, netrápili jsme se vůbec. Právě naopak. Užívali jsme si to plnými doušky. Pravda, kluci se natrápili dřinou při učení textu. Jinak to byla – alespoň pro mě – famózní jízda. Práce s herci, s nimiž si absolutně rozumím a s nimiž máme absolutní vzájemnou důvěru, do toho kongeniální scénické řešení Huga Čačka. Co více si přát?

Městské divadlo Mladá Boleslav - Návštěvy u pana Greena (foto: Kateřina Suchanová)

Čím vás příběh těchto dvou mužů osobně nejvíc oslovuje?
Oslovuje mě právě zmiňovanou katarzí. Tím, že odlišní lidé najdou společnou řeč. A mají se rádi. Dojdou k nějakému souladu. Nemůžeme nekomunikovat s milovaným člověkem, třeba členem rodiny, jen proto, že má na některé věci, byť zásadní, jiný názor. Takhle pouze marníme chvíle, které nám zde na světě byly dány. To je velké lidské poselství téhle hry.

Jaký vítr vás na začátku léta zavál do Městského divadla Most?
S mosteckým divadlem spolupracuji intenzivně už více než dvě desítky let. Mám tohle divadlo a lidi v něm rád. Po drsných a temných McDonaghových Katech chtěli, abych nastudoval nějaký romantický příběh. Dobrá, řekl jsem, ale chceme si ho s Jirkou Janků udělat po svém. Souhlasili.

Asi tedy nelze považovat vaše nastudování tamního Hraběte Monte Crista aneb Pomsta není řešení za pietní?
No to rozhodně nikoli. (směje se) Myslím, že o našich choutkách vypovídá již sám název. Zvolit pro nejslavnější příběh o pomstě podtitul „Pomsta není řešení“ je provokace. Při psaní naší adaptace jsme si s Jirkou Janků pustili fantazii na špacír. Zavzpomínali jsme na naše kořeny v Divadelním sdružení CD 94 a notně (a zcela přiznaně) se inspirovali v tvorbě našich idolů z Monty Pythonova létajícího cirkusu. Čím jim byl příběh Ježíše v Životu Briana, tím byl nám příběh Edmunda Dantese v našem Hraběti Monte Cristo. A radostně jsme se na něm vyblbli i s choreografem docentem Martinem Packem, scénografem Hugem Čačkem, muzikantem Jirkou Janouchem a celou hereckou ekipou.

Městské divadlo v Mostě - Hrabě Monte Cristo (foto: Tomáš Branda)

Nesmíme opomenout ani komedii A je to venku! v Divadle Radka Brzobohatého…
Tak to je další srdcová záležitost… Moje druhá inscenace pro tohle divadlo, po adaptaci Ajťáků. Velikou náhodou a řízením osudu jsem před sedmi lety přičichl k izraelskému divadlu. Přijel jsem tam na festival a viděl spoustu vynikajících inscenací, potkal mnoho inspirativních divadelníků. A pocítil značnou sounáležitost. Od té doby tam jezdím každý rok a přivážím k nám jejich hry – nastartovala se čilá spolupráce. Zatím u nás byly uvedeny I♥MAMMA od Hadar Galron, Fantastické divadlo (Neúp!ní) Gura Korena, Neperte se, prosím vás! téhož autora a nejnověji A je to venku! od Stav Idisis a Gilada Schmueliho. Navíc Hadar Galron napsala speciálně pro liberecké divadlo drama Moje první židovské Vánoce o bolestném tématu skrývané a popírané identity českých Židů po 2. světové válce, mimochodem derniéru této inscenace ještě stihnete 14. listopadu v Divadle F. X. Šaldy. Mnoho let pracujeme na odehrání tohoto představení v divadle Cameri v Tel Avivu, doufáme, že se nám to letos napotřetí konečně podaří. První hostování zrušila pandemie covidu, to druhé náhlá změna generálního ředitele a managementu Cameri. Tak uvidíme letos… V roce 2019 jsme už odehráli v Jeruzalémě inscenaci Madame Rubinstein Studia DVA a Agentury ADF.

Čím vás izraelské divadlo tak přitahuje?
Současné izraelské divadlo je nesmírně barevné a zajímavé, vznikají tam pozoruhodné texty. A také musím říci, že jsem čím dál tím víc fascinován židovskou tematikou a proplétáním židovské kultury s tou českou. To byl také zásadní důvod, proč jsme se před rokem s Jirkou Janků pustili do biografické hry o Otu Pavlovi Jak jsem potkal ďábla pro kladenské divadlo. Jeho osud je takřka antický. Málo známé je, že kořeny jeho choroby s židovstvím do značné míry souvisejí. Nicméně zpět k A je to venku!. Tuhle hru mi doporučil již zmíněný Gur Koren, kmenový dramatik divadla Cameri. Poslal mi ji s tím, že to je opus jeho mladších kolegů, na němž se podílel jako dramaturg, a že šlape jako hodinky. Hru jsem zhltl a byla to láska na první pohled. Chytrá tragikomedie o jedné společné večeři rodičů, jejich dcery a zetě – o večeři takříkajíc na ostří nože. Nekompromisní sonda, kdy se postupně dostávají ven ta nejskrytější tajemství a bolesti, vymetají se temná zákoutí rodinných vztahů, komedie plná překvapení, jiskření, blesků a hromů, pláče i odpuštění. Komedie tak univerzální, že jsme ji „vykořenili“ z izraelského prostředí a bez problémů přesadili do toho našeho. S obsazením Mirek Etzler, Petr Motloch, Petra Špindlerová, Denisa Nesvačilová a Lukáš Burian jsme si také užili velmi intenzivní dva měsíce práce. Jak jsem řekl, srdeční záležitost.

Divadlo Radka Brzobohatého - A je to venku! (foto: Irena Zlámalová)

Budete mít příští sezonu opět tak nabitou?
Považuji za veliké štěstí, že dostávám nabídky k práci, která mě ohromně baví a naplňuje. Diář mám nyní v podstatě plný do července 2025, většina projektů je ale ve stádiu zrodu. V ostravské Komorní scéně Aréna, v Liberci, v Mostě… Snad ale můžu říct, že na jaře 2024 budu v Divadle na Vinohradech zkoušet Srpen v zemi indiánů Tracyho Lettse a v Divadle Hybernia budeme premiérovat one-man-show Romana Vojtka Otec v šestinedělí.

Dokážete někdy úplně vypnout a nemyslet na práci?
Mám tři děti, takže každý den přijde čas, kdy musím úplně vypnout a nemyslet na práci… S rodinou trávím veškeré volné chvíle, kterých samozřejmě není v průběhu divadelní sezony tolik, kolik bych si přál. Nicméně prvního července – a tím se dostávám obloukem na začátek rozhovoru – zabalíme celý krám a jedeme na několik týdnů do Řecka, na náš milovaný ostrov Ithaka. Je to nádherné místo, ráj pod sluncem a máme tam spoustu kamarádů, u jednoho z nich vždycky bydlíme. Jezdíme tam už dvacet let, dokonce jsme se tam se ženou vzali, řekli jsme si své „ne“ – to v řečtině znamená „ano“… Tam se vypíná a nemyslí na práci moc krásně. Kdo na Ithace byl, potvrdí!