Rozhovor

Herečka Lucie Žáčková má za sebou dvojitou premiéru. V režii Romana Zacha nazkoušela komedii Láska z mládí, díky níž poprvé stanula na prknech Divadla Bez zábradlí. Povídání jsme začali touto novinkou, ale dostali jsme se i k její domovské scéně Činohernímu klubu a k chystanému filmu Viktora Tauše Amerikánka.


Co vás přimělo přijmout nabídku na hostování v Divadle Bez zábradlí?
Důvodů se sešlo hned několik. Zaprvé jsem chtěla coby plachý člověk v seznamování se s novými lidmi vyjít z komfortní zóny a také se podívat i na jiný žánr. Tohle mi nabídka Divadla Bez zábradlí poskytla. Navíc mě zaujala hra, obsazení i režisér Roman Zach, se kterým jsem se do té doby moc neznala. Zajímavý byl také fakt, že se Nikol Kouklová s Kájou Heřmánkem ml. přeřekli ve jménu role, kterou mi nabízeli. Když jsem si hru přečetla, uvažovala jsem, proč mě chtějí zrovna na postavu Maryse, líbila se mi totiž spíš ta druhá, Diane. Za několik dní mi volal Roman Zach a zjišťoval, co na hru říkám. Když jsem mu sdělila, že se se cítím spíš na Diane, ujistil mě, že chce, abych hrála právě ji. Intuitivně jsem viděla svoje místo v Diane, v něčem mi je velmi blízká. Navenek možná vypadá bohatě, zazobaně, ale uvnitř je krásně živá a připravená vyjít na cestu, kterou jí život s jejím mužem nabízí.

V Divadle Bez zábradlí hrajete poprvé?
Ano. Už dříve jsem sice nějaké nabídky z Divadla Bez zábradlí dostala, ale termínově jsme se nesešli. Až teď došlo ke sledu hned několika událostí, díky nimž jsem si mohla dovolit hostování přijmout. V Činoherním klubu jsme měli po roce derniéru Macbetha, u kterého jsem cítila ještě spoustu možností, kam ho posunout. Zkoušeli jsme ho tři měsíce, odmítla jsem kvůli němu dvě natáčení, a tak mě to rozhodnutí pro derniéru celkem zaskočilo. Hned poté následovala derniéra Posedlosti v Divadle Rokoko, na kterou ale diváci moc nechodili. Popravdě jsem byla z toho všeho trochu naštvaná, takže i proto mi nabídka na ryzí komedii přišla vhod.

Divadlo Bez zábradlí - Láska z mládí (foto: Tereza Křenová)

Roman Zach touto komedií coby režisér debutoval. Jak mu to šlo?
Inscenaci jsme tvořili všichni dohromady, přičemž Roman byl samozřejmě šéfem nás všech. Nechtěl, abychom ze zkoušení ztratili radost, aby se někdo zbytečně zablokoval, urazil… Vše probíhalo svobodně a v poklidu, nechodila jsem na zkoušky ve stresu. Pro mě je ukazatelem nejen to, jak se někdo při práci chová ke mně, ale i k mým kolegům. Pokud vidím, že je někdo na některého z nich zlý, okamžitě reaguji a začínám být velmi napjatá. Tady fungovala vzájemná, nijak předimenzovaná, ale obyčejná přirozená lidská úcta. Určitě nás čeká ještě dlouhá cesta, protože premiéra je jen písknutím na startu. Teď jsme „vyběhli“, a tak se těším, co nám to všechno přinese…

Kdy a kde jste se s Romanem Zachem poznala?
Kdysi jsme dělali casting na jeden film, pak jsme spolu měli hrát v seriálu na Voyu, který jsem nakonec z časových důvodů nedělala. Právě na těchto kamerovkách jsme se trochu seznámili, jinak jsme se při práci nikdy nesetkali. Takže jsme se poznali až teď. Roman je náš hodný „taťka“, tedy doufám, že se tím oslovením neurazí. Podobně jako svým dětem vždycky dával a dává svobodu a dech do života, tak ho stejným způsobem poskytoval i nám, kolegům na jevišti jako režisér. Fandí člověku a chce, aby byl výsledek co nejlepší.

Co vás na hře Láska z mládí nejvíc zaujalo?
Proměnlivost postavy Diane, která se coby bohatá panička ze zištných důvodů rozhodne hrát chudou. Vyvolává to ve mně humor z pozice herečky, ale zároveň nevím, jestli by to pro mě fungovalo i v roli diváka. Jako herečku mě to ale baví a věřím, že najdeme ještě spoustu dalších situací a nuancí, jak postavu obohatit. Skýtá k tomu myslím prostor.

Činoherní klub - Babyboom (foto: Pavel Nesvadba)

Kdy jste si naposledy zahrála v komedii?
V Činoherním klubu bych za ni mohla označit asi Babyboom Zuzy Ferenczové v režii Ondry Sokola. Pokud ale máte na mysli ryzí komedii, asi bych se musela vrátit ještě do Ostravy, kde jsem byla v angažmá v Divadle Petra Bezruče. V Národním divadle jsem také hrála ve Špinarově inscenaci hry bratrů Čapkových Ze života hmyzu Cvrčkovou, což byla komedie „na entou“. Mým partnerem byl Igor Orozovič coby Cvrček. Měli jsme myslím jednu z nejlepších částí inscenace, která se mi celkově moc líbila. Podle mě jsem komička víc než dramatická umělkyně, i když mě potkávají především ty druhé úlohy. Možná jsem si chtěla podvědomě pořád držet image „hodnotové“ herečky, která má nějakou úroveň a nešla by dělat komedii. Jsem myslím skrytá komička, kterou chci v sobě konečně objevit.

Smála jste se během prvního čtení textu Babyboomu?
Když zkouším s Ondřejem Sokolem, text čtu poprvé až na první čtené. Takový je můj zvyk. Dodržuji ho jen u něj a Ládi Smočka. U nich mi to tak vyhovuje. U Babyboomu jsem se celou zkouškou prosmála, opravdu jsem smíchy až brečela. Ostatní na mě koukali jak na blázna. Smála jsem se ale jen svojí roli. Na prvních čtených mě baví, že se ve mně regulérně rodí ty pocity, o kterých si myslím, že bychom je mohli vyvolat i v divácích. Tohle se mi stalo intenzivně například u Tramvaje do stanice Touha a u hry K.Š.E.F.T.

Jak jste k postavě herečky Gábi v Babyboomu přistupovala?
Do jisté doby mě zkoušení hodně bavilo, pak se přihodily určité věci, které mi vzaly trochu vítr z plachet. Snad jen dodám, že se stalo právě to, co na divadle a na naší profesi opravdu nenávidím… Představení hraju ale ráda, musela jsem si však k němu zase najít cestu.

Bavíte se při pohledu na kolegy na jevišti?
Moc. Mám totiž hodně času se na ně dívat, protože zhruba šedesát procent představení prosedím v autě. Baví mě všechny postavy. Obdivuji, s jakou lehkostí je hrají a že nejde o komedii založenou vyloženě jen na fórech. Jsou to živé postavy, líbí se mi jejich myšlenkový svět. To ostatně nalézám v každé Ondřejově inscenaci. Je mi blízké jeho vnitřní přemýšlení, které necílí na jasný výsledek, ale zaobírá se cestou postavy v jejím myšlenkovém a emočním světě. Už jako malá jsem snila o tom, že potkám lidi, kteří budou výjimeční v přístupu k čemukoli v životě. V tom je pro mě Ondřej jedinečný. Má myslím hodně styčných rysů s Ladislavem Smočkem. Oba totiž přistupují k postavám zevnitř, nikoli zvenčí. Pro upřesnění: postava je nějak napsaná, ale oni vidí uvnitř toho vnitřního člověka, což skýtá obrovský prostor k jejímu výkladu. Když to řeknu nadneseně, oba mají pro mě „sexy“ mozek pro tvorbu. Na jejich věci se totiž chcete koukat a baví vás v nich i hrát.

Už dvanáct let hrajete v inscenaci Ladislava Smočka Tramvaj do stanice Touha. Vzpomenete si ještě po letech na sžívání s postavou Blanche?
Pamatuji si, jak se mě Láďa zeptal, zda bych s ním tuto Williamsovu hru nenazkoušela. Poprvé jsem ji četla až na první zkoušce, ale protože je dlouhá, nestihli jsme ji přečíst celou. Šla jsem tedy do nedaleké hospody, kde jsem si ji dočetla. U jejího závěru jsem brečela, někde uvnitř se mě hluboce dotkla. Největší devízou samotného zkoušení byl fakt, jak úžasně nás Ladislav Smoček vedl. Jeho přístup byl velice otcovský a hodně investující do toho, abychom se opravdu zaobírali těmi osobami, tématy a nenazírali na ně jen povrchně zvenku. Jeho přístup zabývající se obsahem mi vyhovuje. Po spoustě letech, co jsme Tramvaj hráli, jsem si také uvědomila, jak moc se mě hra týká… Možná už by ale bylo fajn se po těch dvanácti letech reprízování posunout zase ještě někam dál. Najít v ní něco dalšího, nového. Zažít nějaký WOW efekt, což se mi stalo kdysi, asi po třech letech reprízování. Blanche je pro určité lidi v inscenaci takovým outsiderem, bláznem, který je hodný pohrdání. Mám velkou slabost pro outsidery a strašně mě zajímají lidé, kteří jsou společností pohrdáni, posmíváni nebo pomlouváni. Kdybych mohla ve svém životě, byť jen několika takovým lidem pomoci, nějak je povzbudit, tak budu strašně ráda a budu mít pocit, že má můj život smysl.

Činoherní klub - Tramvaj do stanice Touha (foto: Pavel Nesvadba)

Řešili jste nějak délku inscenace, jejíž stopáž se blíží ke třem a půl hodinám?
Většině diváků to prý ani nepřijde. Říkají, že jim představení i tak rychle uteklo. My jsme ani neměli čas délku řešit, protože jsme inscenaci jeli poprvé celou v kuse až na premiéře. Opravdu! Premiérové představení trvalo přes čtyři hodiny, a já si toho ani nevšimla. Skočila jsem a plavala. Až když jsem po skončení viděla zděšené tváře kolegů, že to trvá tak dlouho, podívala jsem se na hodinky… Premiéra byl tehdy pěkný adrenalin, docela psycho, ale co bychom pro Láďu Smočka neudělali?!

Je pro vás tato inscenace něčím výjimečná?
Určitě, už jen pro ty krásné ohlasy. Připomnělo mi to éru Bezručů. Najednou jsem zase pocítila, že si mě někdo váží a cení. Na chvilku to i zvedne sebevědomí, než vám ho záhy někdo srazí… Bylo to pro mě výjimečné i prací Ládi Smočka. Pečoval (nejen) o mě jako o nějakou květinku. Je také schopen po nějaké době přijít na představení a říci vám jednu větu, kterou do vás opět vlije život. Potřebuji takovou péči režiséra. A také slušné zacházení! Nepotřebuji, aby mě někdo falešně adoroval, ale vyžaduji zdravý lidský přístup. A také něco, co mě nějakým způsobem myšlenkově sytí, inspiruje, žene kupředu. To dělá Láďa doteď, a vrchovatě. Chodí nás povzbuzovat do divadla, občas se s ním vídám i mimo divadlo, debatujeme spolu o všem možném. Je mi velkou inspirací.

Kdy začalo vaše sbližování?
Na premiéře filmu Andrey Sedláčkové Opravdová láska, tedy v roce 2007. Láďa Smoček se přišel podívat a tam jsme se seznámili. Hned pár dní na to mi nabídl roli Evy v Kunderově Ptákovině. Při čtení tohoto textu jsem se po dlouhé době smála nahlas. Tato hra byla zároveň jedinou výjimkou, kdy jsem ji nečetla až na první čtené. Ta figura vypadá na první pohled jednoduše a obyčejně, ale není to úplná pravda. Také jde o postavu, která mi přinesla WOW efekt do života, kdy jsem zhruba po šesti letech rozkryla další její vrstvy, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení.

Činoherní klub - Kšeft (foto: Pavel Nesvadba)

Jak se vás dotýká hra K.Š.E.F.T. zabývající se tabuizovanými tématy – prostitucí a sexuálními potřebami hendikepovaných?
Hrajeme ji čtyři roky, a právě se nadechuji k něčemu novému. Mám totiž pocit, že postavu matky hraji dost povrchně. Režisér Ondřej Sokol byl tehdy v tématu vztahu matka syn mnohem dál než já. Šla jsem na tu roli myslím strašně zvenku, byť jsem si myslela opak. Cítím v tom novou výzvu, podívat se na Antonii trošku jinak. Možná to ale z pohledu diváků nebude vůbec poznat. Je to spíš o vnitřní práci. Budu to ale muset ještě promyslet.

Jak jste přistupovala k tématu sexuální asistentky?
Těžká odpověď. Kdybych byla matkou, opravdu nevím, jestli bych byla tak svobodná, abych dokázala přistoupit k něčemu takovému jako darovat dítěti k narozeninám prostitutku, byť jde o autistického syna. Možná jsem v tomto směru příliš staromilská, upjatá. Ale jak říkám, nemám tu zkušenost. Vůbec si to nedokážu představit. Rozumím tomu, že to rodiče pro syna udělali, i když on nakonec sám říká, že ho k tomu donutili. Je tedy otázka, do jaké míry po tom toužil… Osobně bych to možná nechala na náhodě, zda nějakou holku nepotká a buď se to stane nebo ne…

Co pro vás bylo na této roli složité podchytit?
Zestárnout. Dozrát, nebýt najednou dívka a dítě. Byť jsem měla již věk na to být matkou, byla to výzva, zestárnout, mít dospělé dítě. Složitě jsem se do té skutečnosti vciťovala. A ještě jeden fakt mi dělal problém. Vždycky, když hraju ženu, kterou muž podvádí, nebo má tu možnost jí zahýbat, strašně špatně to nesu. Nedělá mi to dobře. Už jako dítě jsem totiž viděla spoustu žen, které byly podváděny, a doteď mám pod kůží vrytou bolest a paniku těchto žen. Je to moje velké téma. Bylo těžké se nenechat tím zdeptat. Vždy se mi vybaví to zoufalství, ty pokusy o sebevraždu, ta deprese, to ponížení… No, žila jsem v Ostravě na sídlišti, tak se to tam prožívalo asi dramatičtěji než třeba …jinde…

Kam ve svém současném repertoáru řadíte inscenaci hry Linda Vista?
Řádím ji ke všem těm inscenacím, které mě baví. Tedy, vlastně nejen mě, ale nás! Patří k těm inscenacím, co nás baví nějak dohromady.

Divadlo Bez zábradlí - Láska z mládí (foto: Tereza Křenová)

Jak jste daleko s přípravami chystané novinky Milá Evičko, milý Luďku…?
Hru píše Beata Parkanová pro čtyři herce, přičemž vychází z dopisů její babičky Evy a dědečka Luďka od mladých let až po stáří. Já, paní Daniela Kolářová a Romana Widenková budeme hrát Evu v různých etapách jejího života a Martin Finger Luďka. Momentálně se probíráme všemi možnými dostupnými materiály, zkoušet začínáme na začátku příštího roku. S Beatou jsme v dialogu, zajímá ji náš názor na věc, jaká témata vnímáme jako styčná a co nás nejvíc oslovuje. Už jsme měli i schůzku, kde jsme se všichni setkali. Je to velmi tvořivá práce, půjde zase o něco úplně nového, na což se upřímně těším.

Nedávno jste odpremiérovala ještě jednu novinku…
Ano, inscenaci Snowflakes, na Jatkách 78, kterou režíroval Viktor Tauš. Jde o živou upoutávku, živý trailer, na film Amerikánka. Zní to asi zvláštně, ale je to tak, že Viktor natočil Amerikánku, v níž hrálo 350 dětí v jednom obraze a tak 150 průběžně. Nechtěl se s dětmi rozloučit, proto požádal Pavlu Beretovou, mě a Kristínu Martanovičovou, abychom s ním spolupracovaly na tomto živém traileru. Je to rozhodně silné, zajímavé a určitě doporučuji se přijít podívat. Budeme to reprízovat v lednu, březnu a květnu příštího roku.

Koho ve filmu Amerikánka hrajete?
Maminku Olgu v průběhu času, takže během filmu lehce stárnu. V poslední fázi stárnutí trvalo líčení šest hodin, včetně pigmentových skvrn, šlo se hodně do detailu. Premiéra je naplánována na květen 2024. Mimochodem, ještě v únoru 2024 budeme mít premiéru filmu Petra Hátleho Manželé Stodolovi. V něm hraju paní Danu Stodolovou.

Jaké to bylo převtělit se do takového člověka?
Na to nejde odpovědět jednou větou, ale jak jsem se zmínila před chvílí, mám jakýsi soucit nebo porozumění s outsidery. Teď nemluvím o činech a skutcích, které jsou špatné a neomluvitelné, ale o lidech, kteří jsou ztracení a zbloudilí sami v sobě. Svým způsobem jim rozumím, rozhodně se však toto „porozumění“ nevztahujte na vraždy. Mluvím o životě, který je úplně zbloudilý… Finálovou verzi filmu jsem zatím neviděla. Nicméně přeji všem lidem, jimž je špatně uvnitř sebe sama, kteří se cítí špatně a nevědí, co se svým životem, aby jeho smysl našli… Musíme chtít, aby každý, kdo se cítí zle, dostal šanci se najít, mít nějakou hodnotu, důstojnost, úctu, a možnost konat dobré věci. Možná je tohle všechno, co říkám, pro některé lidi úplný blábol, ale já to tak prostě cítím…