Rozhovor

Vstoupit dvakrát do téže řeky není možné
vydáno: 29.4.2021, Jiří Landa
foto: Tomáš Glasberger (profilové foto)
Herečka Lenka Zbranková se po deseti letech vrátila na „místo činu“, respektive do angažmá Městského divadla Kladno. „Před dvěma lety jsem začala tesknit po souboru, v němž bych mohla pracovat kontinuálně,“ odůvodňuje svůj návrat. Hovořili jsme ovšem nejen o současnosti a blízké budoucnosti. Ohlédli jsme se i za dobou minulou a zastavili se také u hereččiny dcery Elišky, která je v angažmá Národního divadla Brno.

Jak probíhaly vaše druhé námluvy s Městským divadlem Kladno?
Byly trochu delší než ty první. Vlastně začaly už v době, kdy Jarda Slánský nastoupil do divadla jako umělecký šéf v roce 2016. Tenkrát jsem odmítla, protože jsem měla spoustu představení v pražských divadlech a volná noha mi po letech v angažmá vyhovovala. Nicméně asi před dvěma lety jsem začala tesknit po souboru, kde by člověk zase pracoval kontinuálně a patřil do té jedné „divadelní rodiny“.

S jakými pocity jste po letech vstupovala na jeviště, kde jste dříve strávila šestnáct let v angažmá?
Abych byla upřímná, necítím to jako návrat někam, kde jsem byla léta a kde to znám. Je to deset let a změnil se nejen interiér, ale je tu i nový soubor v čele s novým vedením. Je sice pravda, že jak Jardu Slánského, tak současného ředitele Honzu Krafku znám, ale v té době jsme byli jen herečtí kolegové, tudíž i tady se dá mluvit o nové okolnosti. V březnu jsem začala pracovat na první inscenaci Bůh masakru, která je velmi komorní. Poznala jsem zatím jen malou část lidí i divadelních zákoutí. Například dnes jsem se v těch chodbách ztratila dvakrát. Takže je to pro mě nové od základu.

Vzpomenete si na dobu, kdy jste na Kladno přišla do svého prvního angažmá?
Nastupovala jsem rovnou po ostravské konzervatoři a Kladno byla záležitost srdeční, tehdy tedy kvůli mému příteli, který bydlel v Berouně. Vztah nevydržel a srdcovkou se stalo divadlo. Mojí první rolí byla Hanička v Lucerně. Zkoušení si už moc nevybavuju, ale do dneška si pamatuju na jednu z prvních hereckých rad. Přišla od tehdejšího inspicienta Káji Sekyrky a byla z ranku: „Co dělat, když ti kostým víc překáží, než pomáhá.“ Také jsem zaskakovala v inscenaci Parta na útěku, kde jsem měla svou první líbací roli. Bylo to s kolegou Vilémem Udatným a strašně jsem se styděla. Navíc jsme si v té době vykali, což mi zpětně přijde vlastně úsměvné.

Jak zněla rada pana inspicienta?
(směje se) „Režiséra o změně kostýmu přesvědčíš jen tím, že ho s přehnanou snahou budeš vyžadovat a minimálně dvakrát za zkoušku o něj nechtěně zakopneš. Chytrý režisér ho změní a ještě se ti omluví!“ Děkuji, Kájo, tvé rady se držím dodnes.

Během šestnácti let jste zde jistě potkala nejen spoustu kolegů, ale i režisérů…
Nejzásadnějším režisérem byl pro mě nesporně Petr Svojtka. Když jsem ho poznala, byl to tenkrát nejmladší režisér, se kterým jsem se do té doby setkala, a strašně mě bavil svojí energií, přístupem, zápalem. Za jeho uměleckého šéfování jsem měla i pestrý rozptyl rolí. Hrála jsem postavy od Sugar až po roli dvanáctiletého chlapce v Shakespearově hře Richard III. Další zásadní osobností byla Lída Engelová. Pamatuji si, že jsme tehdy měli na zkoušení Slečny Julie osm týdnů, což bylo v průměru o dva týdny víc, než bylo běžné. A měli jsme tak možnost velmi silné, intenzivní a intimní práce. Zapomenout nesmím ani na Mirka Hanuše, který nám na prvních čtených zkouškách vždycky sám přečetl celou hru. A byl pokaždé tak přesný a přesvědčivý, že jsme měli co dělat, abychom se mu pak přiblížili. A ráda vzpomínám i na hru Ohlédni se v hněvu, kterou jsme tenkrát nastudovali ve volném čase. Režie se ujal Mirek Večerka a asistenta mu tenkrát dělal čerstvý absolvent DAMU Jarda Slánský…

Kdy a proč jste z kladenského angažmá odešla?
Odešla jsem v roce 2011, kdy mi tehdejší umělecké vedení neprodloužilo smlouvu. Důvody byly naprosto běžné: rozdílné vnímání jak umělecké tvorby, tak lidských hodnot. Ta doba před výpovědí byla už strašně zakalená, a tak zpětně za tu výpověď děkuju. Zkušenosti, které člověk nasbírá, když se dostane do nečekaných, často nekomfortních zón, jsou k nezaplacení a velmi zdravé a obohacující.

Městské divadlo Kladno - Bůh masakru (foto: Tomáš Glasberger)
Městské divadlo Kladno - Bůh masakru (foto: Tomáš Glasberger)


Vracíte se rolí v komedii Yasminy Rezy Bůh masakru. Čím si vás tato hra, potažmo postava získala?
Boha masakru jsem viděla ve filmovém zpracování Romana Polanského, a upřímně - moc mě nechytlo. Na rozdíl od divadelního scénáře. Momentálně jsme ještě v procesu, ale už teď vím, že setkání s Petrem Hruškou bude v mém životě patřit k nezapomenutelným a tuze důležitým. A pokud jde o postavu Veronique - je úžasná, je pestrá! Má v paletě životních barev i tóny, které mít nechce, a jak už to tak bývá, ty barvičky jsou velmi syté. Baví mě a obrovsky se těším nejen na každou zkoušku, ale i na kolegy, kterými jsou Jana Zenáhlíková, Jirka Š. Hájek a Zbigniew Kalina.

Vstupovala jste už někdy v životě podruhé do téže řeky?
Ne, nevstoupila. Myslím, že to prostě není možné. Ani ve vztahu, ani v divadle a ani v té řece. Vždycky je za člověkem tolik nových poznání, životních momentů, událostí a zkušeností, že by byla až škoda vnímat je jako „stejné vody“.

Jaké role vás výhledově čekají?
Další role v kladenském divadle, o které vím, je Dolly v Anně Karenině. V současnosti ale ještě zkouším ve Werichovi, což je inscenace připravovaná do prostor Sovových mlýnů, kde se už uváděla Meda - a velmi povedeně. Stejný tvůrčí tým teď dělá právě Wericha a já mám možnost u toho být. Zahraju si asi osm rolí, jednou z nich je Švorcová. Na tu se těším velice. Je to pro mě úplně jiný druh divadla, hodně pohybový, který mi zaměstnává mozek jinak než u klasické činohry.

Středočeské divadlo Kladno - Slečna Julie, 2006 (foto: osobní archiv Lenky Zbrankové)
Středočeské divadlo Kladno - Slečna Julie, 2006 (foto: osobní archiv Lenky Zbrankové)


Jak jste prožila pandemický rok a jak jste se s touto situací smiřovala?
Pandemie… Myslím, že hodnotit a bilancovat budu až za nějakou dobu. V první vlně jsem byla dost dlouho v takovém oparovém šoku. S dcerou Eliškou jsme šily roušky a já jsem to pojala nějak divoce. Trávila jsem u stroje i dvanáct hodin denně, asi abych nemusela moc myslet na to, co se děje. Bylo jaro, byla spousta času, tak jsem je začala i roznášet. A při pochůzkách jsem se v Praze záměrně ztrácela a díky tomu jsem zažila jaro jako snad nikdy před tím. V druhé, podzimní vlně, kdy bylo roušek dost, jsem si udělala kurz pro dobrovolníky Červeného kříže a začala docházet do pečovatelských domovů. Do jednoho z nich chodím i nadále. Znám spoustu kolegů, kteří se taky vrhli do dobrovolnických nebo brigádnických prací. Což je v rozporu s tím, jak to někteří lidé, včetně prezidenta Zemana, stále komentují. Jde z toho vážně velký smutek. Ona nám tahle doba ukázala, že dokáže být velmi složitá, nejen pro živou kulturu. Tak věřím, že až přijde pocovidová bilance, spousta lidí – ještě silněji než před pandemií – pocítí potřebu se ke kultuře vracet.

Kdy jste si poprvé zahrála na divadle s dcerou Eliškou, která se herectví také věnuje?
První inscenace, v níž jsme spolu stály na jevišti, byl Švanda dudák. Hrála jedno z Kalafunových dětí. Ale výrazněji jsme se potkaly v Lukrécii Borgii, kde Eliška hrála malou Lukrécii a já dospělou. Tehdy jsem za ni byla tak nervózní, že jsem zapomněla na pravidelnou dávku své vlastní trémy. Tréma za Elu byla výrazně horší… Pak jsme si spolu v Divadle ABC zahrály v inscenaci hry I❤mamma dramatičky Hadar Galron. Tady už jsme byly spíš kolegyně. S Elou mě to na scéně vážně moc baví. Jsme k sobě navzájem láskyplně kritické, takže si dovolíme říkat připomínky naprosto otevřeně a beze strachu, a to je velká pohoda, svoboda a radost. Takže kdyby přišla další možnost na společné partneření, s potěšením bych ji přijala.

Jestlipak jste viděla všechny její brněnské premiéry?
Pokud to okolnosti dovolily, byla jsem se na Elišku samozřejmě podívat. Před druhým zavřením divadel udělala dva záskoky, které se mi podařilo vidět. Třetí záskok v inscenaci Hana jsem už nestihla. Momentálně má nazkoušené dvě role tzv. „do šuplíku“. Tou první je role Niny v Rackovi a druhá je Drahunka ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Třetí ji do konce sezóny ještě čeká.

Vzpomenete si na chvíli, kdy vám dcera sdělila, že se chce herectví také věnovat?
Když se po střední škole, která byla zaměřená na diplomacii, přihlásila na DAMU, spousta kolegů se mě ptala, proč jsem jí to nerozmluvila. Jedinou odpovědí, kterou jsem jim mohla dát, bylo, že mě herectví pořád velice baví a znovu bych se sama nerozhodla jinak. Tak proč bych to rozmlouvala Elišce? Ona v divadelním prostředí vyrůstala, zná ho a ví i o negativních a bolavých stránkách, které herecký život přináší. Já měla štěstí, že jsem u divadla potkala spoustu skvělých osobností a většinu svých nejlepších přátel. Tak věřím, že to Eliška zvládne, ustojí a bude ji to naplňovat. A pokud se rozhodne jít jinou cestou, tak moji podporu bude mít vždycky.
.

Další rozhovory

Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
(rozhovor s: Pavel Kikinčuk, 28.6.2021)
Violu jsem objevil ve svých patnácti letech
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 7.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)
Když se lidé nedomluví, proti viru nic nezmohou
(rozhovor s: Petr Michálek, 20.5.2021)
Rozšiřujeme naši Letní štaci
(rozhovor s: David Šiktanc, 19.5.2021)
Příští sezóna bude festivalem přesunů
(rozhovor s: Roman Vencl, 17.5.2021)