Rozhovor

Nemám divadelní předsudky
[vydáno: 25.7.2019, Jiří Landa]
Ve svých třiadvaceti letech Tereza Marečková převzala nejen Cenu divadelní kritiky za talent roku, ale také Cenu Divadelních novin za herecký výkon napříč žánry. Takto výrazně na sebe upozornila rolí dirigentky Vítězslavy Kaprálové v inscenaci Divadla Husa na provázku Vitka. Od loňské sezóny je posilou Městských divadel pražských, kde se uvedla rolí Julie v Shakespearově tragédii Romeo a Julie.

Šla jste do angažmá do Městských divadel pražských už s tím, že budete Julii zkoušet?
Od uměleckého šéfa MDP Michala Dočekala jsem dostala asi před rokem nabídku do angažmá s tím, že by mými prvními rolemi byly Honzlová a právě Julie. Tehdy jsem však odmítla a vzala jen jako host Honzlovou. Jenže během následujících měsíců se u mě trochu změnila situace a já se rozhodla nabídku do MDP přijmout. Takže ano, o možnosti obsazení do role Julie jsem věděla.

V čem se změnila situace?
Začala jsem intenzivně pociťovat, že jsem v Brně trošku zpohodlněla. Na Provázku je sice příjemné až rodinné prostředí, vydobyla jsem si tam už i určité místo, ale nějak jsem si uvědomila, že na to až moc spoléhám a neumím se tak vybičovat k něčemu navíc. Docela ráda si kladu nové překážky, mám dojem, že mě to posunuje. Pro mě je například těžké i to, že musím zkoušet s lidmi, které tolik neznám. A ono prostě nějakou dobu trvá, než na sebe začnete slyšet. Zvykám si také na pražské prostředí a spoustu dalších věcí, což je pro mě momentálně motivující a stresující zároveň.

Alma, Amoroso presto (Divadlo Husa na provázku)
Alma, Amoroso presto (Divadlo Husa na provázku)


Motivující ovšem zřejmě nebude fakt, že byla vaší první rolí v MDP právě Honzlová, k jejíž premiéře nakonec vůbec nedošlo. Jak jste její zrušení vnímala?
Příjemné to nebylo. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jde o dobrý krok, ale nešlo to ze dne na den. Vedení premiéru zrušilo, protože mělo pocit, že výsledek nevyhovuje směřování MDP. Je to velký a důležitý krok, který Michal Dočekal s Danem Přibylem udělali, a teď jsem za to ráda. V tu dobu se toho ale událo víc, a tak byl pro mě návrat do Brna hodně depresivní. Během zkoušení Romea a Julie jsem se pak musela znovu dobít mladickým espritem, abych Julii vůbec zvládla nazkoušet a pak i hrát.

Co vám řekl na začátku zkoušení Romea a Julie režisér Michal Dočekal? Jaká by měla Julie být?
Hodně toho nechával na mně. Popravdě, původně jsem totiž nabídku na Julii odmítla. Jenže Michal Dočekal nejspíš hodně stál o to, abych ji hrála já. Trochu jsem tedy doufala, že si ji budu moct pojmout po svém. Neměla jsem konkrétní zadání. Julie v této podobě vznikla až během zkoušení nějak přirozeně.

Jak Julii cítíte?
Nesnažím se ji hrát jako čtrnáctiletou holku. Spíš ji vnímám jako obraz mladické čistoty a hodnot, které má v sobě mladý člověk a hrozně za ně bojuje, i když někdy možná trochu směšně, nebo při tom směšně vypadá. V našem pojetí je Julie takové E.T. Říkala jsem si, že když se zamiluju takhle rychle, jde podle mě spíš o fascinaci danou osobností a jejím vzezřením, proto musí nějak vybočovat. To se, myslím, podařilo.

Romeo a Julie (Městská divadla pražská)
Romeo a Julie (Městská divadla pražská)


Co vy a Shakespeare?
Setkávám se s ním na jevišti poprvé. Shakespearův verš je nádherný. Když si ho procházíte a přemýšlíte nad ním, dojde vám, že vás jako hlupáčka strašně chytře vede, to je zábavné. A dá se v něm pořád objevovat něco nového. Na Romeovi a Julii se mi moc líbí, o jak nadčasovou hru jde a že se obecně v Shakespearových hrách perfektně mísí tragédie a komičnost.

Jak vám režisér Michal Dočekal vysvětlil propojení postav chůvy a knížete, které hraje Sabina Remundová?
Myslím si, že chtěl posílit citovost a empatii knížete, zákona, obsazením ženy. Mě to neruší, nemám v tomto směru žádné divadelní předsudky, ale taky chápu, že to pro některé lidi může být trochu matoucí.

Sledujete ohlasy diváků a odborné veřejnosti na tuto inscenaci?
Jak kdy, ale bohužel jsem sledovala i některé komentáře právě na i-divadle, po jejichž přečtení jsem dva dny probrečela. Některé byly vysloveně zlé. Vím, že bych to neměla číst, ale s něčím takovým jsem se setkala poprvé. Jsme tedy s Michalem Dočekalem už dohodnutí, že budu číst jen to, co mi přepošle on. (usmívá se)

Máte od Shakespeara nějakou oblíbenou hru?
Právě Romea a Julii. Opravdu! Ten příběh jsem jako malá milovala. Táta nám kdysi dal CD s muzikálem Romeo a Julie a my si ho se ségrou pořád pouštěly. Pak jsme ho i „nazkoušely“ a hrály v obýváku jako divadlo. Připravily jsme pro diváky občerstvení, tuším piškoty v čokoládě, rozvezly jsme pozvánky sousedům, takže se tam nakonec sešlo včetně rodičů asi pět lidí. Měly jsme prostě natřískaný obývák. (směje se) Štvalo mě jen, že musím hrát všechny mužské role. Vidíte, a dneska bych si je zahrála s chutí.

Propadla herectví i vaše sestra?
Ne, ne. Ségra je ekonomka.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si řekla, že se budete divadlu věnovat?
Nanejvýš jsem si někdy v noci před spaním představovala, že půjdu na konkurz do dětského studia, ale neměla jsem „koule“ na to se tam přihlásit. Jsem hrozně stydlivá, nikdy jsem herectví neměla v plánu dělat. Šla jsem na konzervatoř studovat hru na housle, k čemuž mě tehdy přesvědčil můj pan učitel Dušan Kovařík. Nakonec mě ale z konzervatoře stejně odvedlo divadlo.

V jaké chvíli?
Bylo mi sedmnáct a v Divadle Husa na provázku sháněli do Balady pro banditu náhradu za Gábinku Vermelho. Potřebovali někoho, kdo hraje na housle a umí zpívat. Miloš Štědroň se zeptal mimo jiné i mého profesora, jestli náhodou o někom neví, a on mě pak na tento konkurz upozornil. Šla jsem tam tedy a už jsem jim tam zůstala. (usmívá se)

Kolik let jste na Provázku strávila?
Pěkných šest let.

Jaká inscenace, vyjma Vitky, pro vás byla z provázkovského období stěžejní?
První výrazná role, kterou jsem na Provázku přezkušovala, byly Lásky jedné plavovlásky. Z toho jsem byla tenkrát hrozně vystrašená. Pak bylo asi zásadní setkání s Janem Antonínem Pitínským při zkoušení inscenace Uršula. Šlo zase o úplně jiný pohled na divadlo o úplně jinou poetiku, než se kterou jsem se do té doby setkávala.

Vitka (Divadlo Husa na provázku)
Vitka (Divadlo Husa na provázku)


Z Provázku jste odešla ověnčená Cenou Divadelních novin za roli Vitky ve stejnojmenné inscenaci a Cenou divadelní kritiky za herecký talent roku. Jaký pro vás měla Vitka význam?
Doufala jsem, že by Vitka mohla být i jakousi mojí osobní výpovědí. Navíc jsem ke Kaprálové měla vztah už od dětství. Když mi bylo asi pět let, hrála jsem malinkou Vítězslavu Kaprálovou v dokumentu Poslední concertino, který natočil pro Českou televizi Rudolf Chudoba. Moje máma tam byla za dospělou Vitku, já za tu pětiletou. Věděla jsem tedy o ní odmalička. Vždycky mi přišlo neuvěřitelné, že taková holka vůbec existovala, kolik toho stihla za tak krátký čas a že o ní přesto málo lidí ví. Zajímala mě, měla jsem doma i knížky s jejími dopisy. Když mi pak na Provázku řekli, že Vitku chystají, byla jsem štěstím úplně bez sebe.

Pamatujete si ještě něco z toho dávného natáčení?
Moc toho není. Snad jen, že mi dali na sebe nějaké krásné námořnické šatičky. Na natáčení byl se mnou můj děda, který mi hrál dědečka. Hrála jsem tam na klavír, ale ve výsledku je z toho asi tak pět vteřin. Za natáčení jsem dostala růžový kufřík plný fixek a pastelek. To by nám jinak naši nikdy nekoupili, takže super. (směje se)

Překvapily vás tak vstřícné reakce na inscenaci Vitky?
Ano, v průběhu zkoušení totiž nezjistíte, jestli z toho bude propadák nebo pecka. To odhadnout dopředu nejde. Snažím se na to tedy raději nemyslet, což byl i případ před chvíli zmiňované Honzlové. Nejde něco dělat s tím, že půjde o průšvih, nebo že děláte na bombě.

Co jste říkala na všechny ty nominace na divadelní ceny?
Byla jsem tehdy zrovna v takovém pracovním shonu, že jsem to asi až tak výrazně nevnímala, navíc jsem si nechtěla připouštět, že by to mohlo dopadnout. Ale nominace mě potěšily hlavně z jednoho důvodu. Širší publikum lidí mi tím dalo najevo, že svoji práci zřejmě nedělám úplně blbě a že by si přálo, abych v ní pokračovala. Na druhou stranu je to ale závazek. Snad lidi, co mi věří, v budoucnu nezklamu.

Divadlo Husa na provázku v nedávných měsících poznamenala kauza kolem odchodu uměleckého šéfa a režiséra Vladimíra Morávka. Jak jste tuto situaci vnímala?
Dost aktivně. Bylo to hodně náročné období pro všechny zúčastněné strany, ale teď, když se na to dívám s odstupem, to bylo nevyhnutelné. Nějaký progres Provázek potřeboval a myslím, že je teď na začátku něčeho krásného, nového.

Hrajete ještě na housle?
Necvičím na ně, ale poslední dobou mi už začínají docela chybět. Říkala jsem si, že by mi to mohlo pomoci s koncentrací. Jsem často hodně roztržitá a u cvičení na housle se umím dostat do takového „meditačního“ stavu. Na druhou stranu jsem ale nikdy nebyla nějaký extra cvičílek, u houslí jsem vydržela nanejvýš tak tři hodiny.

Dynastie (Divadlo Husa na provázku)
Dynastie (Divadlo Husa na provázku)


Muzikál jako žánr by vás nelákal?
Na Nové scéně pražského Národního divadla hraju ve Sternenhochovi Ivana Achera, i když ten je spíš označován za operu. Sama nevím, kam ho zařadit. Nicméně toto je třeba tvar, který se mi líbí a ke kterému bych se moc ráda ještě někdy vrátila. Ovšem muzikál, co se dělá tady v České republice, mě zase až tak moc nevzrušuje.

Jak jste se dostala k inscenaci Sternenhocha?
Šlo o první věc, kterou jsem nazkoušela v Praze. S Ivanem Acherem jsme se skamarádili během příprav inscenace Dynastie v Divadle Husa na provázku. No a jednoho dne mi zavolal a optal se, co dělám v březnu a jestli bych s ním nechtěla zkoušet operu. Čas jsem měla, a tak jsme se hned dohodli. Vůbec jsem tehdy netušila, o jak krásnou práci půjde a jak důležitou roli sehraje účinkování ve Sternenhochovi pro mě osobně. Docela mě ale překvapilo, jak málo času jsme na zkoušení měli. Snad jen měsíc?! Do toho přejíždění do Brna... Ten měsíc byl hodně krušný. Ale stálo to za to.

Vy jste už ale také k nějakým inscenacím hudbu složila, že?
Ano, ke dvěma. V Divadle Husa na provázku to bylo ke Králi Ubu a v Divadle Andreja Bagara v Nitře k inscenaci Žltým včelám žlté slzy, kterou režíroval Jan Antonín Pitínský. Bavilo mě to, ale tím, že nejsem úplně technický typ, tak jsem se s tím dost natrápila. Spoustu věcí technického rázu si totiž neumím udělat sama. Tím však nevylučuji, že pokud se osmělím, zase něco v tomto směru podniknu...
.......................................................
foto: archiv Divadla Husa na provázku, archiv Městských divadel pražských

Další rozhovory

V divadle nechci mít kšeftaře
(rozhovor s: Michal Kocourek, 19.11.2019)
Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)