Rozhovor

Potřeboval jsem vystoupit z komfortní zóny
[vydáno: 8.3.2021, Jiří Landa]
Na změnu angažmá si Kryštof Grygar nevybral nejpříhodnější dobu. Ze šumperského divadla totiž přestoupil do Divadla Antonína Dvořáka Příbram v lednu 2020, tedy pouhé dva měsíce před začátkem pandemie. „Za více než rok v angažmá jsem si v Příbrami stihl zahrát dvanáct představení před diváky, což je víceméně jedno na měsíc. Slušné číslo, že?,“ zavtipkoval v odpovědi na moji první otázku hned v úvodu našeho povídání.


Kdy jste dostal nabídku ke změně angažmá?
Někdy v dubnu květnu 2019 mi zavolal umělecký šéf příbramského divadla Milan Schejbal. Nechtěl jsem však těsně před koncem sezóny dělat problémy šumperskému řediteli. Dohodli jsme se proto, že do Příbrami nastoupím až od ledna. V Šumperku jsem do konce roku nazkoušel ještě čtyři inscenace a některé dohrával.

Kývl jste na nabídku hned?
Chvilku jsem se rozmýšlel, ale zase ne moc dlouho, protože to byla za krátkou dobu už třetí nabídka. Řekl jsem si tedy „do třetice všeho dobrého“ a šel do toho. Navíc jsem cítil, že potřebuji změnu, začínal jsem totiž trošku lenivět.

Měl jste na příbramské divadlo nějakou vazbu?
Na divadlo přímo ne, ale z různých ochotnických přehlídek jsem se znal s Milanem Schejbalem, který tam dělal porotce. Viděl proto několik představní našeho nezávislého Divadla Hysterie ještě v době, kdy jsem studoval na konzervatoři. Později režíroval i v Šumperku duchařskou komedii Láska mezi nebem a zemí. Vtipné však bylo, že jsem v téhle inscenaci ani nehrál. Těsně před zahájením zkoušek ovšem onemocněla nápověda, a tak jsem se nabídl, že za ni zaskočím. Byl jsem tehdy ještě hodně akční a neuměl jsem si užít volno jinak než v divadle, takže jsem po této příležitosti hned skočil.

Vyzkoušel jste si i další divadelní profese?
Se šumperskými ochotníky jsme s kamarádem svítili, zvučili a dokonce i režírovali, takže jakési amatérské povědomí o těchto profesích mám. S ochotníky jsme také hodně tvořili improvizací. Přišlo nám totiž lepší, když se všichni více zapojí do vzniku inscenace. Vždycky se podle mě hraje lépe něco, čeho jste spolutvůrcem.

Jak jste prožíval vaše poslední představení v Šumperku?
Kvůli pandemii jsem si vlastně ani neměl možnost si uvědomit, že jde o moje poslední představení. Počítal jsem s tím, že některé role budu dohrávat, že se s lidmi na jevišti ještě uvidím, jenže kvůli lockdownu už k tomu nedošlo. Zavřela se divadla, a tak všechno padlo. Moje role převezmou spíš kluci, kteří do divadla nastoupili za mě. Nicméně pocházím ze Šumperka, mám tam rodinu, takže se s bývalými kolegy stále vídám.

Divadlo Antonína Dvořáka Příbram - Třicet devět stupňů (foto: Petr Florián)
Divadlo Antonína Dvořáka Příbram - Třicet devět stupňů (foto: Petr Florián)


Když už jste se zmínil o rodině, není herec Jan Grygar z brněnského Národního divadla vaším příbuzným?
Ne, ale když jsem v Mahenově divadle jako student hostoval v inscenaci Arnošta Goldflama Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce, kde jsem měl sice jen jednu větu, mohl jsem na premiéru pozvat rodiče. Zajistil jsem jim vstupenky a nechal je na pokladně na jméno Grygar. Jenže… Rodiče mi těsně před začátkem premiéry telefonovali, že lístky na pokladně nejsou. Spojil jsem se tedy s pokladnou, kde mi řekli, že už si je vyzvedl pan Grygar. Asi k tomu došlo nedopatřením. Nakonec rodiče díky tomu usadili do prezidentské lóže, nechtěli je posílat domů, když přijeli z takové dálky. Měli tak ještě lepší místa, než by bývali měli.

Mimochodem, jak zněla vaše věta v Tajemství pralesa?
Martin Sláma se mě ptal: „Jsou tu krokodýli? Viděl jsi nějaké?“ A já mu odpovídal: „Neviděl, nejsou.“ Pak jsem hned odešel z jeviště, takže vlastně nešlo ani o klasickou větu, ale jen o dvě slova. Každopádně, jelikož šlo o moji první profesionální větu na jevišti, strašně jsem ji prožíval a vždycky jsem se na ni pečlivě připravoval.

Hostoval jste během studia na brněnské konzervatoři ještě v jiných brněnských divadlech?
V Divadle Radost, kde jsem si zahrál Pažouta v Machovi a Šebestové. Víceméně jde o jednu z mála mých záporných rolí vůbec. (směje se) Většinou totiž hraju hodné kluky a milovníky. Inscenaci mají na repertoáru dodnes, ale já už v ní nejsem, nestíhal bych jezdit na dopolední představení.

Jak se vám hraje pro děti?
Pro děti hraju rád. V Šumperku jsem tak mohl do divadla aspoň pozvat svoji mladší sestru. Spousta herců vám řekne, že děti jsou nejupřímnější divák, od kterého ihned dostanete zpětnou vazbu. Je to pravda. Když je představení nebaví, začnou si spolu povídat, když je naopak baví, prožívají děj, mluví do něj, upozorňují herce na věci, které se kolem něj dějí. Ze Šumperka se mi do paměti vryla hlavně poetická pohádka o koloběhu života od Daniely Fischerové Duhová zahrada. Byla moc krásně výtvarně pojata. Přitom nebyla drahá, spíš bych řekl nápaditá. Teď děláme pod Studiem Damúza inscenaci Řeka, kterou režíroval můj kamarád Štěpán Gajdoš. Jde o loutkovou inscenaci beze slov. Je určena dětem od dvou let a vypráví příběh koloběhu roku kolem řeky.

Povězte mi, jak se dá v hledišti zaujmout dvouleté dítě?
Naše inscenace je založena na jednom základním a důležitým prvku, a to „opravdové“ tekoucí řece, kterou režisér se scénografkou dlouho vymýšleli. Celou dobu na jevišti v korýtkách teče voda a my kolem hrajeme s loutkami. Inscenaci jsme stavěli na tom, že se vždycky všichni soustředíme na jednu akci, kterou chceme, aby dítě zavnímalo. Uděláme jí navíc pokaždé velké antré. Děti většinou sedí, nedutají a soustředí se na malou loutku před nimi. Zatím jsme sice stihli odehrát jen čtyři reprízy, ale už se stalo, že se nám během jednoho představení děti nahrnuly k řece a začaly si s námi hrát, tedy hlavně s loutkami. Vlastně šlo o příjemný okamžik, jenže po chvíli se to začalo zvrhávat, začaly po nás cákat vodou a podobně. Maminky si to prý ale z hlediště užily, jak nám po představení s úsměvem říkaly. Samozřejmě je vždycky lepší, když dokážeme udržet pozornost dětí bez toho, aniž by se k nám herecky přidávaly. (směje se) Představení trvá třicet minut, což je myslím tak akorát, jak dlouho se dokáží soustředit.

Jak hodně se lišilo vaše poslední zkoušení v Šumperku a první v Příbrami?
Každopádně jsem si byl v Šumperku jistější, měl jsem tam zázemí, rodinu a kamarády, navíc už celkem víte, co od kterého kolegy očekávat, jak na ně reagovat, jak s nimi hrát. Po příchodu do nového kolektivu jsem zase musel začínat od začátku jako kdysi v Šumperku. Jsem ale rád, že mi přestup splnil to, co jsem si od něj sliboval. Vyvedlo mě to z komfortní zóny. Začínal jsem totiž lenivět. V Příbrami jsem musel opět poznávat nové lidi a zjišťovat, jak s nimi partneřit, a přispívat něčím novým do zkoušení. Pravda, s některými kolegy jsem se nestihl ani pořádně pozdravit a divadlo se zavřelo. Teď už aspoň zkoušíme, takže se konečně více seznamujeme.

Což je po ročním angažmá trochu paradox.
To vám povím, ale co se dalo dělat. Těšil jsem se na nové lidi, prostředí, jenže jsem během těch dvou měsíců nestihl poznat ani všechny kolegy z divadla, natož pak si v Praze, kde bydlím, najít kamarády. Nemohlo se chodit ven, s nikým se vídat. Během prvního lockdownu jsem tedy odjel zpět do Šumperka. Na chvíli jsem se vrátil k rodičům, ale jak už jsem byl i v Šumperku zvyklý bydlet sám, úplně mi to nevyhovovalo, a tak jsem se vrátil zpět do Prahy. Postupně jsem si na situaci zvykl a začal s ní podle možností pracovat.

Divadlo Antonína Dvořáka Příbram - Špinavý obchod (foto: Anna Fixová)
Divadlo Antonína Dvořáka Příbram - Špinavý obchod (foto: Anna Fixová)


První příbramskou inscenaci, komedii Špinavý obchod, jste ale stihl nastudovat.
Špinavý obchod měl premiéru těsně před první uzavírkou 27. února 2020. Byl jsem během zkoušení trochu nervózní, protože jsem kolegy skoro neznal. Navíc jde o komedii, v níž se kvůli útěku před mafiány musí moje postava převléknout do ženských šatů, aby se ze svízelné situace nějak dostala. Režisér Milan Schejbal po mně chtěl, abych do toho v komediálním smyslu slova o něco víc šlápnul. Bylo pro mě těžké se hned před novými lidmi takhle otevřít a nebát se roli si užít. Nevěděl jsem také, jak moc se do toho opřít, aby mě na jevišti nebylo už moc a aby můj výkon nepůsobil nepatřičně. Kolegové v Šumperku, se kterými jsem se znal už opravdu dobře, by mi řekli, že je mě třeba moc, v Příbrami jsem ještě na takové bázi komunikace nebyl, a tak jsem musel věřit hlavně režisérovi a dramaturgyním. Snad mě tedy není ani příliš ani málo. Nicméně mě tahle role baví, tak snad bude Špinavý obchod, až se divadla zase otevřou, bavit i diváky.

Nazkoušenou už máte i další komedii Jméno.
První čtená proběhla v únoru 2020, ale pak se zkoušení na rok přerušilo. Režisér Adam Doležal už měl totiž po jarním lockdownu práci jinde, takže jsme Jméno dozkoušeli až na přelomu roku během prosince a ledna. Když jsme hru v únoru 2020 rozečetli, byl jsem ještě v souboru neotrkaný, teď už se přece jen víc známe. Také jsme se všichni shodli, že nám pauza paradoxně prospěla. O rolích jsme mohli delší čas přemýšlet a kupodivu, co jsme si před rokem o našich postavách dramaturgicky říkali, zůstalo platné a ještě se naše uvažování o nich posunulo trochu dál. Bylo proto příjemné se k textu vrátit.

Druhou a zatím poslední inscenaci, kterou jste si stihl zahrát před diváky, byla groteskní parodie klasické špionážní detektivky Třicet devět stupňů
… což je jeden z mých oblíbených žánrů. S kamarádem Štěpánem Gajdošem, se kterým jsem dělal právě pohádku Řeka, máme již zmíněné Divadlo Hysterie, které jsme si založili před lety na konzervatoři. Hrajeme v něm vyjma jednoho titulu vždycky jen my dva, a to všechny postavy, sami si vše i dramatizujeme. Děláme především inscenace, které vycházejí z kultovních děl. Jde o přiznanou hru na divadlo, kdy nejsme přímo v postavě, ale hrajeme si na to, že danou postavu hrajeme. Tento styl, na němž stojí právě i hra Třicet devět stupňů, mám moc rád.

K jaké inscenaci Divadla Hysterie máte niterný vztah?
Určitě je to Tak trochu Bajaja aneb Tajemství komiksových superhrdinů. Tu máme se Štěpánem asi nejraději, ale hlavně z toho důvodu, že jde o naši první společnou věc. Vznikala z neskutečného nadšení, takže si jí užíváme asi nejvíce. Pak máme velký vztah i k Tulákovi Charlie Chaplinovi, díky němu si mě všiml právě Milan Schejbal na ochotnických přehlídkách a oslovil mě do Příbrami. Štěpán teď bude končit obor divadelní režie na DAMU, tak doufám, že si spolu zahrajeme zase trochu častěji.

Kdy se ve vás ozvala touha stát se hercem?
Zhruba od šesti let jsem chtěl být filmovým režisérem, potom jsem se ale rozhodl jít na konzervatoř, protože jsem nenašel žádnou střední školu filmové režie. I když je myslím nějaká ve Zlíně, tu jsem ale tehdy asi přehlédl. Postupně jsem zjistil, že mě herectví opravdu hodně baví, a tak jsem už o filmovou režii neusiloval. Začal jsem dělat naplno divadlo. I když mám dodnes občas nutkání se na FAMU přihlásit.

Jak jste se dostal do angažmá Divadla Šumperk?
Vlastně za to může režisér Roman Groszmann, který s námi na konzervatoři zkoušel Skleněný zvěřinec, v němž jsem hrál Jima. Psal jsem do divadel o angažmá, ale asi jsem pořádně nevěděl, jak na to. Nikdo se mi neozval. Roman mě tedy doporučil řediteli šumperského divadla, který si mě vyzkoušel v několika hostovačkách, a pak jsme se dohodli na angažmá. Poprvé jsem si v Šumperku zahrál v Rychlých šípech Štětináče, což byla po Pažoutovi moje druhá záporná role. Bylo to na konci šesťáku, takže jsem se nemusel bát, že bych po škole zůstal bez angažmá.

Divadlo Šumperk - Mučedník (foto: Pavel Nesvadba)
Divadlo Šumperk - Mučedník (foto: Pavel Nesvadba)


Jaké inscenace ze šumperského období pro vás byly určující?
Určitě Mayenburgův Mučedník v režii Petra Štindla, díky kterému jsem se hodně naučil. Hlavně šlo o odvážnější věc, než bývá u městského divadla zvykem. Také bohužel neměla až tolik repríz, ale tak už to chodí. Pak bych jmenoval inscenaci též z progresivnějšího ranku, a to Pochodeň č. 2 o Janu Zajíci, kterou jsme dělali se Štěpánem Gajdošem na malé scéně. A nakonec bych asi zmínil komedii Sex na vlnách.

Třetím výběrem jste mě popravdě překvapil.
Jde o komedii, kterou režíroval Robert Bellan. Hrál jsem v ní tři různé postavy, takže je bylo nutné hodně odlišit. Bavilo mě být během chvilky někým úplně jiným. Tato komedie má jednu velmi smutnou aktovku, takže jsem si prošel docela velkým rozpětím hereckých možností. Bylo to pro mě myslím přínosné a navíc byla inscenace hezky přijata i diváky.

Co jste si řekl po prvním přečtení textu Mayenburgova Mučedníka?
Tak to vám povím naprosto přesně. (směje se) Víte, jak se herec ve scénáři dočte, že by se měl na jevišti svléci donaha, začne to řešit. Byla to i první věc, kterou jsem probíral s režisérem. Nebál jsem se samotného aktu svlečení donaha, ale spíš toho, aby si diváci z představení nepamatovali jen to, že jsem byl nahý. Nakonec jsme k tomu postupně došli, režisér celou scénu navíc postavil moc pěkně. Symbol svlečení v inscenaci zůstal zachován, ale nebyl na něj kladen až takový fokus. Bylo zajímavé se prokousávat rolí pro mě spíš než zlého, tak zmateného mladičkého kluka Benjamina, který nerozumí sám sobě, lidem kolem sebe a snaží se ve světě zorientovat. Bohužel však začal dělat věci, co se mu vymkly z rukou a dopadly špatně. Benjamin mě potkal myslím ve správné době, kdy jsem k jeho věku ještě neměl tak daleko. Popravdě jsem byl jeho myšlení mnohem blíž než třeba k Romeovi. I proto se mi do něj tak dobře vciťovalo. Navíc díky tomu, že jsem měl za hlavní hereckou partnerku v roli učitelky úžasnou herečku Danu Růžičkovou, na kterou jsem se na divadle vždycky rád díval, a že mi celý soubor s nástrahami role pomáhal, inscenace podle mého názoru nedopadla vůbec špatně.

Divadlo Šumperk - Romance pro křídlovku (foto: Pavel Nesvadba)
Divadlo Šumperk - Romance pro křídlovku (foto: Pavel Nesvadba)


Naposledy jsem vás viděl v šumperském divadle coby Františka v inscenaci Hrubínovy Romance pro křídlovku, kterou režíroval Václav Klemens.
Vidíte, a tehdy už jsem byl trochu lenivý. S odstupem času si myslím, že jsem na této roli mohl zapracovat přece jen o něco víc. Naštěstí jsem v Romanci neměl tolik textu. Inscenace Václava Klemense stála zejména na básníkovi, kterého hrál Honza Hönig. Díky tomuto zkoušení jsem se ale dostal na čtrnáctidenní workshop šálové akrobacie. Měli jsme tam totiž asi pětiminutovou scénu s šálovou akrobacií, což jsme se museli fakt pořádně naučit už kvůli naší bezpečnosti. A dobře si vzpomínám, že jsem se právě díky této scéně na nějaký čas dokonce vymanil i z té své lenivosti…
.
.......................................................
Anna Fixová (profilové foto)