Rozhovor

Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
vydáno: 28.6.2021, Jiří Landa
Herec Činoherního klubu a spolumajitel plzeňského Divadla Pluto Pavel Kikinčuk v rozhovoru hovoří nejen o chystané premiéře Shafferovy hry Equus, která bude 30. července uvedena v předpremiéře v rámci letního hraní v prostoru Azyl78. Řeč ovšem přišla i na nucenou divadelní pauzu a s čím vším se museli vyrovnávat právě v soukromém Divadle Pluto.

Jak jste si hledal cestu k doktorovi Dysartovi z Equua?
Po pravdě řečeno jako ke každé jiné roli. Přiznám se, že jsem tuto hru moc neznal, ale měl jsem možnost si zahrát v jeho nejznámější hře Amadeus. Bylo to hned po mém nástupu do prvního angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Hru režíroval tehdejší šéf činohry režisér Oto Ševčík a byla to tehdy velmi slavná inscenace. Vím, že je Shaffer skvělý autor, což dává jistou záruku, že i Equus by mohl být zajímavým a úspěšným představením. Zkoušky probíhaly ve tvůrčí atmosféře a v souladu s představou režiséra Martina Čičváka, se kterým se mi pokaždé dobře spolupracovalo. Bylo pro mne příjemným zážitkem zkoušet s talentovanými kolegy a obzvlášť bych chtěl zmínit představitele postavy chlapce Alana v podání Ondřeje Rychlého, mého hlavního parťáka, se kterým jsem trávil na place asi nejvíce času. Tak teď už záleží jenom na divácích, aby posoudili, jak se nám to podařilo.

V čem podle vás tkví největší síla této hry?
Především v tom, že je velmi dobře napsaná a kvalitně přeložená. I když, mám-li být upřímný, po prvním přečtení jsem byl poněkud rozpačitý, protože mi jako milovníku zvířat a koní obzvláště připadala něčím morbidní až surová. Tématu, které se v této hře řeší, jsem se snažil nějakým způsobem porozumět. Byl jsem vlastně na tom stejně jako postava doktora Dysarta. Brutální čin oslepení šesti koní se snaží nějakým způsobem nejen pochopit, ale i obhájit před světem, jenž mladíka a jeho „zločin" rezolutně odsuzuje, aniž by znal příčiny a okolnosti, které ho k tomu vedly. Myslím si, že síla tohoto dramatu tkví právě v onom nahlížení na problém ze všech možných úhlů.


Činoherní klub - Equus (foto: Pavel Nesvadba)
Činoherní klub - Equus (foto: Pavel Nesvadba)


Postava má v této hře dost textu. Nezapomněl jste ho během uzavírky divadel?
Faktem je, že jsem tak trochu zlenivěl, ale na druhou stranu jsem zase měl dostatek času na naučení textu, kterého je opravdu požehnaně. Hru jsme nazkoušeli a stihli jsme ještě odehrát předpremiéru. Potom byla kvůli lockdownu několikaměsíční pauza. V průběhu tohoto nechtěného volna jsme se několikrát sešli, abychom si nazkoušenou inscenaci oživili. Během těchto měsíců bez divadla, které jsem trávil na své chalupě, jsem si text často opakoval při nejrůznějších aktivitách. Doufejme, že od září už bude vše v pořádku a my si to zahrajeme za normálních podmínek pro vyprodané hlediště.

Jaké dojmy jste měl z jediné předpremiéry Equua, která se odehrála před diváky?
Velmi dobré. Alespoň tak soudím podle reakcí lidí, se kterými jsem po představení mluvil. Většinou se jednalo o divadelníky a jejich kamarády. Je ovšem také možné, že se mi báli říct pravdu do očí… Ale teď vážně, jsem opravdu velmi zvědavý, jak toto představení právě v této problémové době přijme řadový divák.

Čemu jste se během lockdownu věnoval?
Převážně jsem ten čas trávil na chalupě, stranou od lidí, kde se našlo dostatek práce, abych se nenudil. Chodil jsem s naší fenkou Julinkou na procházky, a i když nejsem žádný velký rybář, manželku jsem doprovázel na ryby. Večery jsem trávil buď u televize, nebo internetu a sledoval zprávy o šíření covidu, nebo jsem se díval na filmy, na které jsem dřív neměl čas. Bylo zajímavé, že tím donucením k „nečinnosti", jsem si začal více uvědomovat, že život má i jiné hodnoty. Přestože jsem se maximálně stranil lidí, covid jsem prodělal začátkem září a opravdu nebylo o co stát. Řekl bych, že jsem měl takový středně těžký průběh. Když máte devět dnů třicet devět stupňů horečku, bolí vás celé tělo a na záchod se sotva doplazíte, tak vás to docela vyčerpá, ale bohudík do nemocnice jsem nemusel. Ještě pár týdnů po onemocnění jsem se necítil úplně zdráv a byl jsem jako mátoha.

Vzpomenete si na moment, kdy jste do Činoherního klubu vstoupil poprvé jako herec v inscenaci S vyloučením veřejnosti?
Samozřejmě, i když je to už mnoho let. Myslím, že inscenace se velmi zdařila. Roli Arthura jsem alternoval s Michalem Dlouhým a zapomenout na zkoušení s takovými herečkami jako je Libuška Šafránková nebo Dana Syslová prostě nejde. V té souvislosti jsem si vzpomněl, že to také bylo moje první a doufám, že i jediné představení, které jsem málem prošvihl. Tehdy jsem seděl ve svém plzeňském bytě na pohovce, popíjel kafíčko a plánoval s manželkou i dcerou Kamilkou, že vyrazíme do kina. Jenže v tu chvíli zazvonil telefon a inspicient mi sdělil, že mám za tři čtvrtě hodiny hrát představení. Naštěstí byla sobota, takže nebyl na dálnici a ani v Praze takový provoz. Věřte nevěřte, dorazil jsem asi jen s 15 minutovým zpožděním. Tu hrůzu a nervák, co jsem zažíval, nikomu nepřeju.

z archivu ČK: s Libuší Šafránkovou v inscenaci S vyloučením veřejnosti
z archivu ČK: s Libuší Šafránkovou v inscenaci S vyloučením veřejnosti, uváděno v letech 1993-1997


A co moment, kdy jste se rozhodl přijmout angažmá a přejít z plzeňského divadla do Činoherního klubu?
V plzeňské činohře jsem byl nadmíru spokojen, ale myslím, že jsem tam začal tak trochu pohodlnět. Navíc nabídka do takového divadla jako je Činoherní klub, se neodmítá. Plzeň bylo moje první angažmá, ve kterém jsem byl více než 15 let a já jsem přesvědčen, že pro každého herce je jen přínosem poznat jiné divadlo, jiné kolegy a jiné režiséry.

Zahrál jste si ve slavné inscenaci Hedy Gablerové z roku 1996. Jakou roli tato inscenace hrála ve vaší herecké cestě?
Docela podstatnou. Heda Gablerová se již v Činoheráku hrála a já do ní nastoupil a převzal roli Jørgena Tesmana po Ivanu Řezáčovi. Řeknu vám, měl jsem docela respekt hrát po boku Ivany Chýlkové nebo Petra Nárožného. Naštěstí hru režíroval skvělý Láďa Smoček, kterého jsem znal již z plzeňského angažmá, a který mně tento nástup maximálně ulehčil. Tehdy mě nenapadlo, že se s Petrem Nárožným pod vedením pana režiséra Smočka setkám v dalších velice pěkných komediích, na které si vždycky rád zavzpomínám. Ať už to byl Impresário ze Smyrny nebo Tanec bláznů. Přál bych si, kdyby se mi podařilo se s nimi v nějaké takové podobné komedii ještě znovu setkat.

z archivu ČK: s Ivanou Chýlkovou v inscenaci Heda Gablerová, uváděno v letech 1996-2003
z archivu ČK: s Ivanou Chýlkovou v inscenaci Heda Gablerová, uváděno v letech 1996-2003


Čím je pro vás Činoherní klub dnes?
Každé divadlo prožívá během své existence různé výkyvy umělecké úspěšnosti a popularity, což je naprosto přirozené. Činoherák byl svého času naprosto jedinečným divadlem s výbornou pověstí, a tu se snaží zachovat i v současnosti. Vím, že to není jednoduché, protože čas s sebou nese změny, nové tváře, nový repertoár, který je odrazem doby, a já jen doufám, že se mu podaří tuto skvělou pověst přes všechny ty změny a vývojové trendy udržet.

Jak jste řešili lockdownovou situaci ve vašem Divadle Pluto?
Divadlo Pluto, jako jediná soukromá profesionální scéna západočeského regionu, nikdy nebylo příjemcem nějaké stálé dotace od státních institucí, byť o ni opakovaně žádalo, takže si bohužel, či spíše bohudík, přivyklo drsným podmínkám provozu dotacemi nehýčkaného divadla. Naštěstí, pro jeho zaměření na výlučně komediální žánry a svéráznosti představení, mělo vždy velmi vysokou návštěvnost, která byla v posledních deseti letech prakticky stoprocentní, a to mu hodně pomáhalo v existenci. Po nechtěném přerušení provozu a vyčerpání úspor bylo nuceno si začít dlužit. Bohužel státní podpory zdaleka nepokryly náklady, které jsme museli každý měsíc hradit. Vždyť jenom nájemné bylo více jak šedesát tisíc měsíčně a k tomu další poplatky… Musím přiznat, že bylo i období, kdy jsme pečlivě zvažovali konec Pluta. Bylo to těžké rozhodování. Pluto má za sebou 22 let existence a je srdeční záležitostí mé manželky. Jindřiška toto divadlo vytvořila a stále tvoří se vším všudy. Je principálkou i herečkou, dramaturgyní i scénografkou, obchodním oddělením i kostymérkou… Sice jí více jak dvacetiletý „záhul" stál zdraví, ale sil do válčení o další osud Pluta má na rozdávání. Stejně jako ona jsem i já přesvědčen, že všechno špatný je k něčemu dobrý.

Jak se k této situaci stavěli vaši kolegové?
Úplně fantasticky. Vždycky obětavě, s pochopením i zápalem pro Pluto, jen aby pomohli divadlu překonat toto velmi těžké období „nebytí". Například sepsali a natočili skeče tzv. Padesát odstínů Korony, kde účinkovala řada „pluťáků" bez nároku na honorář, stejně jako ve třech live streamech pluťáckých představení. Když v listopadu začaly vznikat první skeče, nikdo by neřekl, že jejich sledovanost překročí čtyři miliony. Vyhlásili jsme také výzvu Podrž Pluto, prosím, kdy lidé měli možnost zaslat divadlu finanční podporu a diváci posílali různé částky od 20 korun až po tisíc. Našli se dokonce jedinci, kteří přispěli i vyšší částkou. Ne, že by to bylo v řádu deseti tisíců, ale bylo to milé a pomohlo to při placení nájmu. Za listopad či prosinec dělala částka dohromady i 50 tisíc měsíčně. Od ledna už to takové není, ale jak říká manželka, „kapka ke kapce, pohár se naplní". Jsme nesmírně vděční za každou podporu. Stejně tak i plzeňským úřadům, které nám také v poslední době pomáhají, ať už je to Kraj, ÚMO Plzeň 4, nebo dokonce sám pan primátor Baxa.

zahajovací zkouška komedie Blbec k večeři (foto: Divadlo Pluto)
zahajovací zkouška komedie Blbec k večeři (foto: Divadlo Pluto)


Chystáte pro diváky nějakou novinku?
V těchto dnech jsme začali v TV ZAK natáčet tzv. „divadelní počasíčko", což jsou úryvky z představení Divadla Pluto, ať už je to komedie či muzikál, které jsou takovým předznamenáním a zpestřením předpovědi počasí. Už první odvysílané díly se setkaly s obrovským ohlasem, a tak se jen těším na další pokračování. Jinak v Plutu připravujeme na zářiové zahájení 23. sezóny již 33. premiéru. Po muzikálech My Fair Lady či Každý má svého Leona nebo akční komedii Splašené nůžky se tentokrát jedná o klasickou výbornou francouzskou komedii Francise Vebera Blbec k večeři, kde hraji „blbce Pignona" a „chytráka Sorbiera" představuje Daniel Rous. Kdysi jsem měl příležitost si stejnou postavu zahrát na jevišti Divadla J. K. Tyla a Sorbiera hrál Tonda Procházka. Moc rád na to vzpomínám a doufám, že to na jevišti Pluta bude další povedené představení. Taky nás čeká hodně oprašovaček, protože řada titulů díky covidové pauze byla skoro rok u ledu… Hodně se těším na svého Chlestakova v Gogolově Revizorovi nebo na Řezníčka ve Splašených nůžkách. Myslím si, že komedií, které baví a rozesmávají lidi, není obzvláště v téhle době nikdy dost…
.

Další rozhovory

Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Violu jsem objevil ve svých patnácti letech
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 7.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)
Když se lidé nedomluví, proti viru nic nezmohou
(rozhovor s: Petr Michálek, 20.5.2021)
Rozšiřujeme naši Letní štaci
(rozhovor s: David Šiktanc, 19.5.2021)
Příští sezóna bude festivalem přesunů
(rozhovor s: Roman Vencl, 17.5.2021)